Zdeněk Košťál

Zdeněk Košťál: „Zvukař má v kapele dvě role: je hromosvodem a dvorním bláznem.“

Ozvučil striptýz i chrám sv. Bartoloměje

Na jaře letošního roku oslavil sedmdesáté narozeniny první zvukař rakovnických kapel Zdeněk Košťál. Během své zvukařské kariéry prošel legendární Mandragorou, tanečním orchestrem Melodie, bigbítovou kapelou The Undertakers, Orchestrem Františka Šitty a novostrašeckým Echem 85. Na „stará kolena“ ještě jezdil tři roky jako asistent zvukaře s Brutusem. Málokdo ví, že Zdeněk patřil mezi první tři „oficiálně zaregistrované“ zvukaře českého bigbítu. Jeden zvučil slavný Olympic, druhý pražské Mefisto a Zdeněk rakovnickou Mandragoru…

„Akustičkářem“ u Mandragory

Rakovnický rodák se vyučil televizním opravářem v Kutné Hoře (oficiálně mechanikem elektronických zařízení) a nastoupil do opravny televizorů Okresního průmyslového podniku, která tehdy bývala ve Švermově ulici (dnes Trojanova). Psal se rok 1966. „Svému kamarádovi Vlastíkovi Benešovi jsem čas od času opravil nějaký ten porouchaný zesilovač. Byly to většinou vypůjčené přístroje od různých organizací, např. od Jednoty, Svazarmu, Osvětové besedy atp., a většinou se dlouho nepoužívaly. Jednoho dne v roce 1968 si přišel Vlastík Beneš pro opravený zesilovač a s ním přišel i Michal Pleska. Řekli mi, že je jim hloupé chtít pořád ode mě něco zadarmo a jestli bych nechtěl dělat Mandragoře zvukaře. Že v zahraničí ho má už každá skupina a Olympic v Praze taky. A že by mě platili jako ostatní hudebníky. Tak jsem se tedy stal zvukařem Mandragory,“ vzpomíná na své zvukařské začátky Zdeněk Košťál. A protože slovo zvukař tehdy ještě nebylo známé a výraz technik nebyl tím pravým ořechovým, vymyslel kytarista Ivan Mikšovic pro Zdeňka pojmenování „akustičkář“. „A protože ta největší kravina se většinou uchytí, tak mě členové Mandragory dlouho takto představovali,“ směje se Zdeněk.

Skupina Mandragora v roce 1968. Zdeněk Košťál sedí zcela vpravo. Vedle něj zprava doleva Vlastík Beneš, Zdeněk Steidl, Jiří Röll, schovaný Libor Laun a Ivan Mikšovic. Dole Míla Černý.

Nová aparatura

Bylo jasné, že Mandragora potřebuje novou výkonnější aparaturu. Na toto téma by se prý dal napsat celý román. „Hned na třetí zkoušce jsme se dohodli, že si nebudeme rozdělovat honoráře z her a budeme šetřit na nové zařízení. Sestavení aparatury byla ,práce‘ zvukaře. A to nebylo právě jednoduché. K dispozici byly pouze zesilovače (většinou Mono 50) a vlastními silami stavěné bedny (repráky se daly koupit buď v opravně televizorů, nebo levněji v Praze ve firmě Výstavnictví). Mixážní pulty, tak jak je známe dnes, neexistovaly. Proto jsem sestavil vlastní – elektronkový, který měl 6 vstupů a 6 ovládacích šavlí. Stejně tak neexistovaly odposlechy. Aby se kluci na pódiu slyšeli, nastavil jsem bedny směrem do sálu tak, aby směřovaly do protilehlého rohu. Tím vznikl kanál, kterým se vracel zvuk na pódium, a muzikanti se slyšeli. Největší důraz jsme kladli na co nejkvalitnější aparaturu pro zpěv. Proto jsme několikrát předělávali reprobedny, neustálé problémy byly s krystalovými mikrofony, u nichž jsem musel pořád měnit konektory, velmi poruchové byly i přívodní stíněné kabely,“ vypočítává Zdeněk trable, s nimiž se musel poprat. Podařilo se. Mandragora mívala na přelomu 60. a 70. let na okresní poměry velmi dobrou aparaturu. Podle jeho názoru prý byla dost odolná, pouze pivo, vylité do zesilovačů, nedělalo „lampáčům“ dobře.

Užitečný podivín

Jednou jsem se Zdeňka Košťála zeptal, jak by charakterizoval roli zvukaře v bigbítové skupině. Zasmál se a s nadsázkou odpověděl: „Zvukař má v kapele dvě role: je hromosvodem a dvorním bláznem. Má jen velmi malé pravomoci, ale mnoho povinností. Pro většinu muzikantů je to užitečný podivín, který se těší na to, až něco rozbijí a oni mu to dovolí opravit. Někteří si dokonce myslí, že když v nejméně vhodném okamžiku aparatura nešetrně zapíská, tak to není tím, že zpěvák na pódiu zabloudil až před reprobednu, ale proto, že zvukař chtěl na sebe upozornit a zmařit sólistovi jeho umělecký přednes.“

Aparatura Mandragory prý neměla žádné pojmenování. „Jen Mílovi Černému, velkému obdivovateli Erica Claptona, jsem podle šablonky napsal na bedny Eric. A pamatuji si, že Sáša Pleska, který tehdy hrál s Luxorem, měl Vesuvy.“

Sám Zdeněk hudební ambice nikdy neměl. Jako kluk zkoušel hrát na kytaru, dokonce docházel na hodiny k Otovi Křížanovskému, ale pak měl úraz na ruce a už to nešlo. Tak toho nechal.

V 80. letech zvučil Zdeněk Košťál Orchestr Františka Šitty a Echo 85.

Ticho jako v hrobě

V době, kdy zvučil Mandragoru, několikrát Zdeněk Košťál zaskočil i u Luxoru, kde zpíval Ivan Beneš. Sem tam vypomohl i Merkuru, když měl něco většího. Tak se stal i svědkem historicky prvního striptýzu v Rakovníku. Bylo to v Dělnickém domě někdy v roce 1968. „Merkur přerušil produkci a na jeviště přišla striptérka. Nikdo nevěřil tomu, že se svlékne doopravdy. Když to dala, nastalo v sále hrobové ticho, špendlík bys slyšel upadnout,“ vzpomíná Zdeněk po létech.

A přidává příběh z úplně jiného prostředí. „Možná tomu nebudete věřit, ale instaloval jsem aparaturu i v chrámu sv. Bartoloměje. Bylo to asi v roce 1975, faráře tehdy dělal pan Tatíček. Požádal mě o to. Když jsme udělali zvukovou zkoušku, zjistil jsem, že bedny nelze dát do hlavní lodě. V bočních ale zněly perfektně a ozvučily celý chrám. Nakonec se nám podařilo vyřešit i problém s rozmístěním mikrofonů, aby nevazbily.“

Taneční orchestry

V roce 1971 odešel Zdeněk Košťál k tanečnímu orchestru Melodie a její bigbítové odnoži, skupině The Undertakers. U Mandragory ho vystřídal Pavel Koutecký. „Ovládal tranzistory a mně bylo jasné, že dá kapele víc, než jsem byl schopný v té době já. Melodii jsem zvučil 17 let a The Undertakers až do jejich zákazu v roce 1973.“

Nějaký čas pak jezdil s Orchestrem Františka Šitty a svoji zvukařskou kariéry ukončil v orchestru Echo 85, které vedl František Valeš. S ním se podíval i do Německa. „Když se Echo 85 někdy v roce 1992–1993 rozpadlo, odkoupil jsem část aparatury s tím, že třeba ještě v budoucnu obnoví činnost. Jenže po revoluci začali všichni podnikat a na muziku nebyl čas. Dneska mám v garáži tři aparatury. Nechce se mi nic prodat, když jsem na tom udělal tolik práce. Dokonce jsem koupil aparaturu, na kterou zpívala šansoniérka Hana Hegerová a měl na ni několik projevů i Václav Havel. Zvučil jsem na ni řezbářské sympózium v Přílepech u Libora Daenemarka.“

Na „stará kolena“ si Zdeněk Košťál vyzkoušel, jaké to je být profesionálním zvukařem. Tři roky jezdil jako asistent zvukaře s Brutusem. Prý to byl ohromný zápřah, hrálo se i 150 představení za rok. „Už to na mě bylo moc, tak jsem toho po třech letech nechal,“ přiznává.

31 let ve Stadionce

Profesní život měl Zdeněk poměrně jednoduchý. V roce 1972 odešel od Okresního průmyslového podniku kvůli bytu do TOSu. Do opravny televizorů se ještě na chvíli vrátil, aby pak přešel na post elektrikáře-údržbáře do Stadionky. Zažil s ní dobré i horší časy včetně její „přeměny“ ve Valeo. Po dlouhých jedenatřiceti letech odešel Zdeněk do penze. Ani tam však nezahálí a sem tam ještě něco kamarádům opraví. Tomáš Bednařík