Václavu Vohralíkovi bylo v roce 1941, kdy přes Lipiny přešla fronta, deset měsíců. Na snímku je s rodiči před troskami jejich domu.

Volyňští Češi jezdí do svého rodiště každý rok, často i se svými dětmi a vnoučaty

Jak se hledá na Ukrajině domov? Broděním se v kopřivách

„Když jsem byl kluk, tak to odtud k nám domů bylo asi deset minut,“ říká před hřbitovem v ukrajinské vesnici Lipiny Václav Průša. Mohl by teď sednout do zájezdového autobusu a dojet ten necelý kilometr k místu, kde možná ještě stojí jeho rodný domek, v pohodlí a suchu. Jenže to by byl jen zprostředkovaný zážitek. Jako když se díváte na film. Je mu 83 let, chodí pomalu, o holi a trápí ho kýla. Sem na Volyň, kde vyrůstal, se vydal se synem. Málokdo v jeho věku by zvládl úmornou třináctihodinovou cestu autobusem. „Naseděl jsem se dost, půjdeme pěšky,“ řekne rozhodně s pohledem upřeným k silnici lemované zarostlými zahradami. Co na tom, že se dost rozpršelo a že máme jen jeden deštník. Co na tom, že nevíme, jestli tam vzadu, kde se krajina vlní, ještě něco najdeme. Touha projít se rodnou vesnicí tak jako kdysi je větší. Vždyť přes ni šel naposledy jako dvanáctiletý kluk. Tedy v roce 1947. A tak nabídnu dědovi Průšovi rámě, schovám ho pod deštníkem a vyrazíme.

Ukrajinu? Nemáme

„Na Ukrajinu? A co tam proboha chcete dělat?“ Za pár let se možná Ukrajina stane zemí, kam budou proudit davy turistů, ale zatím to neplatí. Vždyť i snaha koupit si na cestu turistického průvodce skončí nezdarem. Dvě hodiny budete po Praze běhat jako slepička, která shání vodu kohoutkovi, a nakonec se ve specializovaném knihkupectví, které je až po strop nadité průvodci, mapami a cestovatelskou literaturou, dozvíte: „Bohužel vás musím zklamat. Nemáme.“

Když nasedáme v pondělí 9. července v Krušovicích do autobusu, shodujeme se, že nejčastější reakcí na cíl naší dovolené byl údiv. „A nejvtipnější bylo, když mi i sami Ukrajinci říkali: A co tam chcete dělat? Vždyť tam nic není,“ rozesměje nás Jitka Špičková. Nejen pro ni, ale i pro většinu lidí v autobuse je následujících 1 100 kilometrů cestou do minulosti. Žilami jim proudí volyňská krev. Jitčin táta je Václav Vohralík. Známý zahrádkářský nadšenec z Mutějovic a hrdý Volyňák, který se ke svému rodišti nikdy nepřestal hlásit. Na zájezdu pořádaném Sdružením Čechů z Volyně a jejich přátel byl už několikrát, teď poprvé s ním jedou i jeho děti a všechna vnoučata.

Volyňáky od roku 1871

Na Volyni v Ukrajině žily na konci druhé světové války desetitisíce Čechů. Stěhovat se sem začali v druhé polovině 19. století. Ve Volyňské gubernii carského Ruska byla na prodej levná úrodná půda, a tak sem Češi hromadně odjížděli a zakládali nové osady.

„Na vandr na Rus, jak se tenkrát říkalo, odjel v roce 1871 i můj praděd Josef Vohralík. Snad ve snaze uniknout pětileté vojenské službě v rakouské armádě, snad ve snaze prohlédnout novou zemi zaslíbenou, kam odjelo už tolik lidí z jeho okolí,“ vypráví Václav Vohralík. Jeho praděda Josef byl synem rolníka. Ještě před cestou na Volyň se oženil a s manželkou Marií se poté usadili u ukrajinské obce Hlinsko v nové české osadě Záhora. Vybudovali si tu hospodářství a v rozmezí dvaceti let se jim narodilo pět synů. Jedním z nich byl František Alexandr, dědeček Václava Vohralíka.

Hřbitovní memento

Jeho hrob hledáme na hřbitově v Lipinách marně. František Alexandr se sice dožil konce 2. světové války, ale všechny útrapy, které jeho rodinu potkaly, mu podlomily zdraví a zemřel jen pouhých pár týdnů předtím, než Stalin povolil Volyňákům reemigraci do Československa. „Vedle něj leží i moje sestra, která také zemřela v poválečné době. Hroby označovaly jen litinové kříže, před čtyřiceti lety jsem je ještě našel, teď už ne,“ říká smutně Václav Vohralík. Bezejmenných hrobů je tu totiž spousta. V horní části hřbitova se stále pohřbívá, v té dolní, která je posledním hmatatelným důkazem, že tu kdysi žili Češi, se pouze seká tráva. Už tu nežije nikdo, kdo by hroby udržoval. A tak se postupně rozpadají i kamenné náhrobky a česká jména mizí pod neúprosnou silou povětrnostních vlivů.

Václav Průša nebyl u svého rodného domku 71 let. Našel ho podle sklepa.

Dům v troskách

Vohralíkovi žili v Lipinách hned v sousedství hřbitova. Jejich domek už dávno nestojí. V trosky se proměnil v červenci 1941, kdy přes vesnici přešla fronta. Václav Vohralík byl tehdy desetiměsíčním miminem. Co se tehdy stalo, zná z vyprávění rodičů a prarodičů, kteří s nimi bydleli.

Odpoledne 24. července vyjel děda František na pole pro krmení pro dobytek. Při sekání spatřil, jak se k Lipinám blíží německé tanky a před nimi ujíždějí tanky sovětské. Začala palba, kolem dopadaly granáty a boje odnesl i Vohralíkovic dům. Lehl popelem. Rodina se nejprve ukryla v zemljance, pak v nedostavěné hasičské zbrojnici, a když ji zasáhla a pobořila střela, musela v největším zoufalství skočit do jámy od vyhašeného vápna. Když boje ustaly, našla svůj dům v troskách. Přišla i o jednu z pěti stračen.

Vohralíkovi našli dočasný azyl u známého v nedalekém městě Luck, brzy se však do Lipin vrátili a postavili si na pozemku alespoň provizorní obytný srub a chlév pro kravky. Díky jejich mléku, které směňovali za potraviny, a osmdesáti včelstvům se jim podařilo přežít nejhorší časy.

Poprvé po 71 letech

„Naši sousedé byli Slavíkovi, za nimi měli dům Mišákovi,“ vzpomíná před zahradou, která jim kdysi patřila, Václav Vohralík. „A pak byli Kozákovi,“ doplňuje ho Václav Průša. I on je z Lipin, a tak rodinu Vohralíkových a jejich sousedy pamatuje. Kdyby byli vrstevníci, určitě by si spolu jako kluci hráli, jenže je mezi nimi pětiletý rozdíl. A tak se shodou náhod potkali až teď při zájezdu. Nejdřív si slušně vykali, pak si jako správní sousedé tykali a nakonec se dojemně loučili s familiérním oslovováním: Vašíku.

Do Lipin se pochopitelně vydali společně. Zatímco Václav Vohralík tu byl už několikrát, jeho jmenovec Průša sem od roku 1947, kdy s rodiči reemigrovali, nezavítal. „Myslím, že náš domek už nestojí. Vždyť je to jednasedmdesát let a on byl jen z dřevěných špalíků. Ale sklep vedle něj by stát mohl. Ten byl tenkrát nový, zděný, takový hned tak něco nezničí,“ vypráví. Nad Lipinami zaduní hrom a z nebe se začínají snášet dešťové kapky. Dědu Průšu ale nic nezastaví. Vzpomínky začínají ožívat.

Ty kopečky poznám

Domy můžete zbořit a spálit, stromy vykácet, ale reliéf krajiny nezměníte. Na ten Václav Průša sází. Pamatuje si, jak šla cesta mírně do kopečka, pak se terén srovnal a tam, kde se začal znovu zvedat, se odbočovalo domů. „Ty tři kopečky určitě poznám. Na nejvyšším místě stál náš domek,“ říká. Jsme na cestě už dobrou čtvrthodinu. Dědův syn Václav jde jako průzkumník napřed. Vrací se s dobrou zprávou. Tam na kopci stojí nějaká stará chalupa a u ní je zděný sklep. Panu Průšovi se rozzáří oči: „To by mohlo být ono.“

Odbočíme tedy ze silnice a prodíráme se zarostlou cestou nahoru. „Před domem jsme měli dva ořešáky a třešeň. Když jsme odcházeli, byla ještě mladá,“ vybavuje se mu. A tak se zahledím do houští. A tam stojí. Stařičká třešeň s rozpraskanou kůrou. Pak se nad námi otevře průhled na políčko, za ním terén znovu klesá. Jsme v nejvyšším bodě. Stojí tu malý polorozpadlý domek. V jedné polovině je sednice, v druhé chlívek. Všude se válí nepořádek. Nejspíš tu žili bezdomovci, dle množství poházených lahví náruživí pijani. A pak je tu zděný sklípek. „Rostla za ním líska,“ říká děda a neohroženě se vrhá do křovin a kopřiv, kde (Je to vůbec možné?) k němu natahuje větve letitá líska. Opravdu to našel, nejel na Ukrajinu nadarmo.

Do hotelu se vrací jako hrdina dne. V autobuse svlékl promáčenou košili a zabalil se do hřejivé deky. Byla červená. Jako pláštěnka Supermana nebo roucho dalajlámy. Když vstoupil s rozzářeným úsměvem do hotelové haly, měl v sobě z obou dvou něco.

Za rok na viděnou

Že je Ukrajina nezajímavá? A co všechny ty příběhy? Zdaleka ne všechny se podařilo zaznamenat. Dnes už se většinou vyprávějí jen zprostředkovaně, protože jejich přímých účastníků ubývá. Dokud tu ale jsou, budou jezdit se svými potomky na Ukrajinu a vodit je na místa, kde by stále žili, kdyby nebyla válka. Pojedou i příští rok. A nejspíš mezi nimi bude i Václav Průša. Musí vzít do Lipin ještě vnučku. Tentokráte už půjde zarostlou cestou kolem staré třešně najisto. Markéta Hartlová

První oběti v Rovně

České válečné oběti mají na Volyni pomníky nejen u Zborova a v Malíně. Další najdete v Rovně. Je věnovaný všem volyňským Čechům, kteří bojovali ve Svobodově armádě a konkrétně připomíná jména sedmnácti z nich, kteří byli v Rovně zabiti při náletu na nádraží, kde se branci houfovali před odjezdem na výcvik. Je mezi nimi i Antonín Polák z Mirohoště, jehož syn se letošního zájezdu na Ukrajinu zúčastnil a u pomníku na nešťastný den zavzpomínal: „Stalo se to 27. března 1944. Tátovi bylo 33 let, mně sedm. Při náletu na nádraží byl zabit a pohřben spolu s ostatními ve dvou společných hrobech. Dědeček si ale přál mít ho pohřbeného doma, a tak zapřáhli koně a jeli pro něj. Vojáci jim umožnili ho vykopat. Děda mu šil na vojnu boty, a tak jim povídá: Kopejte od nohou, já ho poznám podle válenek. Našli ho, vykopali, naložili do truhly a odvezli do Mirohoště, kde je pohřbený.“