Důkladné vyšetření poskytuje každému z klientů.

„Se zvířaty je pohoda, horší je vyjít s lidmi,“ říká veterinář Jiří Zajíček

Co nejlepší výsledek chce pokaždé, ale pánbůh není

Mezi majiteli psů, koček i jiných domácích mazlíků v rakovnickém okrese jen málokdo nezná jeho jméno. Dobře čtvrt století léčí rodinné miláčky z širokého okolí. Několikrát změnil vyšetřovací prostory, až zakotvil v domku pod nemocnicí a zrekonstruoval ho na ordinaci s čekárnou a operačním sálkem. Zaměstnává dvě lékařky a nepostradatelnou sestru Olinku. Veterinář Jiří Zajíček nám poskytl následující rozhovor.

Měl jste rád zvířata odmala?

Pořád jsem doma shromažďoval kdejakou havěť. Kromě obvyklých rybiček, papoušků a potkanů jsem choval i sovy, sojky a další ptáky z volné přírody. S rodiči jsme bydleli v Kralupech nad Vltavou. Psa nebo kočku naši doma nechtěli, ty měli děda s babičkou v Lubné, kde už dlouho žiju a cítím zde své kořeny. Už si nepamatuju na impuls ke studiu na Střední veterinární škole v Hradci Králové, jistě v tom cit ke zvířatům hrál roli. Po maturitě jsem přirozeně pokračoval na Fakultě veterinárního lékařství Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně.

Po studiu jste si hned zařídil ordinaci?

Kdepak. Po absolutoriu v devadesátém roce šlo všechno do soukromých rukou a pro mě tu místo veterináře nebylo. Rok jsem dělal všechno možné i zednického přidavače. Pak jsem nastoupil na Státní veterinární správu a vydržel tam čtyři roky. Mezitím se na mě obraceli různí známí s nemocnými zvířaty. Radikálně se totiž měnil přístup ke psům a kočkám. Do té doby byl na vesnici pes většinou uvázaný u boudy a kočka žila venku u chalupy, kde dostala maximálně trochu mléka. Majitelům na nich začalo víc záležet.

Pronajal jsem si místnost v Lubné v jednom dvoře a po práci začal ordinovat. Dvě hodiny vpodvečer několikrát v týdnu a zbytek času jsem proležel v knihách a dostudovával, co jsem se ve škole nenaučil. Začínal jsem pomalu a opravdu velmi skromně.

Jistotu ve státní firmě jste však opustil.

Láska ke zvířatům mezi lidmi šla strmě nahoru. Začali si daleko víc vážit toho, co mají doma. Psi a kočky se z užitkových tvorů stali kamarády, členy rodiny, domácími mazlíčky. A s tím nastoupila starost o jejich zdraví a daleko větší péče. Měl jsem stále víc práce, která mě bavila, dvě zaměstnání jsem už nestíhal.

Měl jste jen minimální praxi…

Právě. Každý den jsem se setkával s něčím novým, co jsem ani neznal. V té době jsem se přes jeden složitější případ seznámil s veterinářem Janem Herčíkem z Horoměřic. S majiteli nemocného psa jsem ho kvůli konzultaci léčby navštívil a stali se z nás kamarádi. Jeho přístup naprosto souzněl s mým a otevřel mi úplně nové obzory. Nebýt Honzy, nevím, jestli bych byl tam, kde jsem teď. Volával jsem mu o rady, ukázal mi některé operace, které jsem do té doby nedělal. Byli jsme v opravdu úzkém kontaktu.

U vás se také ordinační hodiny značně protahují.

Jinak to nejde, pacientů je čím dál víc. Teď jich míváme dvacet až třicet denně a čekárna je skoro pořád plná. Ale nemůžeme poslat lidi domů, že máme konec pracovní doby. Přibývá taky administrativy, úplně každý krok se musí zaznamenat do karty kvůli případné žalobě (dopadla zatím jen jedna). Dobře dvě hodiny denně zabere jen papírování, při ordinaci se dělat nedá. Jsme tři doktoři a sestra a pořád je nás málo. Na schopného mladého veterináře ale jen tak nenarazíte.

Přesto se jednotlivým pacientům důkladně věnujete.

Jiří Zajíček má samozřejmě i vlastní psí smečku.

Zvíře neřekne, jak se cítí. Proto každé podrobně vyšetřujeme, prohmatáváme, vyptáváme se majitelů. Ostatní musí počkat, ale vědí, že se jim dostane stejné péče. Léčíme sice zvíře, ale ze všeho nejdůležitější je vztah mezi veterinářem a majitelem. Diagnózu určujeme i z jeho vlastního pozorování, nejenom klinickým vyšetřením, rozborem krve a moči nebo rentgenem. Zásadní je uklidnit pacienta i páníčka. Jinak nám nebude schopný podat informace, které nezbytně potřebujeme. Rozrušený majitel přenáší své emoce na zvíře. Vyděšené a znervóznělé pak spolehlivě vyšetřit není vůbec snadné.

Určení správné diagnózy je asi obtížné.

Všichni vědí, že určit nemoc u lidí, kteří komunikují, je leckdy hodně těžké. Natož u zvířat, která vám nic neřeknou. Některý majitel vysadí třeba psa na stůl a čeká, že se podíváte a hned víte. Často jen odhadujeme, co zvířeti je. Někdy není čas udělat všechna potřebná vyšetření a stává se, že je majitel přímo odmítne. Říct leckdy přesnou diagnózu a strefit se do správné léčby je riskantní. Vždycky ale uděláme, co považujeme za nejlepší a veliká radost je, když pak přijdou na kontrolu a stav se lepší.

Vděčných páníčků a mazlíčků je určitě hodně.

Převažují úspěšná léčení. Občas se přihodí, že majitel nevidí okamžitý účinek nebo „ví přesně“, jak by měla léčba postupovat a já mám jiný názor. Práskne dveřmi a jde jinam. Emoce opadnou, vrátí se a vyříkáme si to. Když nepřijde, zamrzí to. Stejně jako pokud se něco nepovede. Majiteli jsme předtím dvacetkrát pomohli, on ale vidí jen momentální neúspěch. Musím to po čase hodit za hlavu, jinak bych nemohl dál pracovat.

Poslouchají majitelé vaše rady a doporučení?

Zvíře si samo nejde do lednice pro lék, ani nepřipomene, že je na něj čas. Stanovím správnou diagnózu, předepíšu léky, řeknu, co a jak udělat. Když se toho majitel nedrží, není léčba samozřejmě úspěšná. To je o nervy. Proto stále opakuju, že především je nutné porozumět si s páníčkem. V opačném případě na to doplatí jeho miláček.

Uvažoval jste o vlastní klinice?

Potřebné parametry teoreticky splňuju. Ale nechci ji. Nemám zřízenou lůžkovou část, kde je nutná čtyřiadvaceti hodinová péče, na to nejsou lidi. Poskytujeme služby všeobecného praktického lékaře. Některá onemocnění nebo zákroky vůbec neděláme a posíláme je rovnou ke specialistům. Nemáme potřebné vybavení ani zkušenosti.

Máte nějaké koníčky?

Rád rybařím a cestuju. Bohužel je to opět o čase, ordinaci nemůžu opustit na delší dobu. Hodně mě oslovila východní Asie. S veterináři jsme navštívili Vietnam, Čínu, Indii. Když byla možnost, podívali jsme se na místní veterinu. Nesnáším rovné pláže a hotelové rezorty, ale jinak můžu kamkoliv, na Šumavu i do džungle. Dal bych si ještě poušť a taky polární záři. Byl jsem na Islandu i v Norsku na rybách, ale záři jsem zatím neviděl.

A kromě cestování?

Sbírám zkamenělé dřevo. Jsou to miliony let staré zmineralizované rostliny. Kdysi dávno zapadly do bažin, do písku, do země. Jejich obrysy už vidět nejsou, ale struktura dřeva je pořád patrná. Mám jeden kámen, který pořád vypadá jako pařez. Pár jsem jich dostal, nějaké mám po prarodičích, zbytek jsem našel sám na polích kolem Lubné. Když se takový kámen rozřízne a vyleští, je uvnitř krásně barevný. Někdy vykrystalizuje třeba do křišťálu. Na zahradě mám ještě těžké křemencové kameny, tzv. sluňáky, ale přednost mají ty prehistorické. Můj sen je vykopat si sám tak metrový kus. Pěkně si ho obkroužit, odkopat zeminu a celý vytáhnout.

Lída Faflíková

Svět se zbláznil

„Zvíře je pro mě zvíře a ne člověk. Kamarád. Nepovažuju ho za méněcenné, ale ani je nepovyšuju nad člověka. To mi nepřijde normální ani správné. Rozumím osamělé paní se třemi kočkami, která z ubohého důchodu krmí ještě smečku tuláků v okolí. To mi připadá lidské. Nechápu ale některé bohatší majitele, kteří klidně zaplatí statisíce za složitou operaci srdce u zvířete, ale podpořit fond nemocných dětí nebo starých lidí je nenapadne. Je to bláznivý a podle mého nepřirozený svět,“ je přesvědčený Jiří Zajíček.