Milan Vrána se o červinky stará svědomitě a láskyplně už čtrnáct let.

Cílem chovu na Amálii je uchovat genovou rezervu původního českého plemene

Seznamte se: Její Veličenstvo červinka česká

Že vám oslovení Její Veličenstvo připadá trochu přehnané, když jde o krávu? Mně ne. České červinky ze statku Amálie totiž mají všechny atributy pravých šlechtičen. Mají pečlivě vedené rodokmeny, nemůžou se spustit hned tak s někým, jejich růst je ušlechtilý, jsou chovány s úctou a žijí ve statku postaveném Fürstenberky. To by snad jako důkaz mohlo stačit. A pokud ne, věřte, že při osobním setkání vás jiný výraz než Její Veličenstvo ani nenapadne. Tohle jsou krávy s velkým K, štramandy s krásnýma očima a barvou zářivé mědi. Amálky z pastvin Školního zemědělského podniku Lány mají navíc život, jaký je pro většinu krav stejně nedostižný jako pro neválečníky bájná Valhalla. Nejsou celé dny zavřené v kravíně, takže vědí, jak vypadá slunce, a nejsou jen ubohými stroji na mléko, proto se dožívají až dvaceti let. Čím si taková privilegia vysloužily? Jsou vzácné. Jde o mizející české plemeno, a tak není jejich amálský chov užitkovým hospodářstvím, ale spíše záchrannou misí.

Divoká krev

Vůbec se nedivím, že má Milan Vrána, když o českých červinkách mluví, v očích stejnou jiskru, jakou můžete vidět u zamilovaného kluka. Mají opravdu nevídaný šarm. Na tom, jak spokojeně na zelené pastvině vypadají, má lví podíl. Když o někoho čtrnáct let pečujete s láskou, je to ten největší dar, jaký mu můžete dát. Housky a rohlíky, které jim nosí, jsou jen milým bonusem.

„Holčičky, nebojte se, koukejte, co jsem přinesl,“ láká měděné Amálky na tašku plnou pečiva. Je to jejich oblíbená pochoutka. Červinky se ale nenechají opít rohlíkem. Jsem pro ně cizák, a tak si drží bezpečný odstup. „Jsou vyšlechtěné z divokého tura, takže divokost mají pořád v sobě. V některých situacích jsou až plaché. Chvíli trvá, než si získáte jejich důvěru,“ vysvětluje. Nakonec stačí chvilka, aby pochopily, že nejsem nebezpečný vetřelec a přijdou mě prozkoumat blíž. Ty nejodvážnější se dokonce nechají drbat za uchem. Škoda, že jsou na domácího mazlíčka přeci jen moc velké.

Červinky v ohrožení

Česká červinka je původním českým plemenem. Dokud nebyla vyšlechtěna produktivnější plemena a neexistovaly velkochovy, které hledí jen na co největší užitek, bývaly velmi oblíbené. Sedláci je chovali na mléko i maso a často s nimi zastali i práce na poli.

Červinka měla namále dvakrát. Už před první světovou válkou to bylo s její populací tak zlé, že musel zasáhnout školní statek v Uhříněvsi a shromáždit záchranné stádo. Podruhé jí hrozilo vyhynutí v 50. letech. Program záchrany byl na útlumu a pro mléčné chovy měly malou užitkovost. Za laktaci totiž nadojí kolem 3500 litrů, a tak je z přízně chovatelů vyšouply holštýnky, které dávají až 19 tisíc litrů mléka za rok (a málokdy se dožijí sedmi let).

Vysoká škola zemědělská se začala záchranou české červinky zabývat v roce 1987. Koupila šestnáct plemenic a založila ve svém školním statku v Lánech chov s cílem uchovat genovou rezervu. Výzkumný ústav živočišné výroby v Uhříněvsi se snaží o totéž jen bez živých zvířat. Uchovává jejich embrya a inseminační dávky se spermiemi perspektivních plemenných býků. Paradoxně se tak dnes rodí telata býkům, kteří mohou být už třicet let po smrti.

České červinky chová Školní zemědělský podnik Lány na statku Amálie.

Svobodné Amálky

„Sem na Amálii červinky přivezli před čtrnácti lety. Bylo to dva dny před Vánocemi. Nejdřív byly na Lánech, pak na Ploskově, a když se tam rozbil elektrický krmný vozík, převezli je sem a tady už zůstaly. Na jaře jsem navrhl, že bych udělal výběhy, aby mohly být venku. Tak sem dali železné sloupky a dřeva jsem pak udělal sám,“ říká Milan Vrána.

Červinky jsou odolné plemeno, proto mohou být na pastvině i v zimě. Samozřejmě mají možnost si kdykoli zalézt dovnitř na teplou nastýlku. Na Amálii si žijí svobodně, jdou si tam, kam chtějí.

„Jsou opravdu jiné než krávy, s nimiž jsem měl do té doby zkušenosti. Jsou bezvadné. Nejsou to žádná ořezávátka, jako jiná stokrát přešlechtěná plemena, které sice dojí hodně mléka, ale jsou hodně choulostivá. Červinka je odolná, nenáročná, trošku divoká a taky dobrá máma. A jsou i dost chytré. Stačí zapískat a říct: Holky, jdeme domů, a ony jdou,“ vypráví nadšeně jejich ošetřovatel. Z každé jeho věty je znát, jak má červinky rád. „Já mám rád všechna zvířata,“ dodává k tomu.

Potomci v mrazáku

Pojmenované je nemá, všem dvaatřiceti říká stejně. Holčičky nebo kočičky. I díky jeho nadšení a úsilí jich je dnes na Amálii mnohem víc, než univerzita před lety zamýšlela. Na to, jak se chovu daří, je velmi pyšný. „Dosáhli jsme tu už takového plemenného standardu a genotypu, že jsou embrya našich krav uchovávána ve výzkumném ústavu v Uhříněvsi jako genová rezerva. Dřív to s rozmnožováním červinek nebylo jednoduché. Býci nebyli, a tak se křížily se slezskou nebo polskou červinkou. Teď už je to nad 70 procent geneticky čistá česká červinka. Měli jsme tu i krávu, která měla genetiku přes 90 procent. Umřela, když jí bylo sedmnáct let. Nejstarším červinkám, které tu teď máme, bylo v dubnu patnáct. To jsou ještě ty, které se přesouvaly z Ploskova a přišly sem jako jalovičky.“

Genetická alchymie

Všechna telátka, která se na Amálii narodí, jsou z inseminace. Plemenného býka tu nechovají. „Bylo by to pak mnohem složitější, protože bychom museli zajistit, aby telata nebyla příbuzná. Nemohl by s nimi být ve stádu. Probíhá to tedy tak, že se jalovičkám nejprve ve dvanácti měsících odebere krev a otestuje se, jestli geneticky souhlasí jejich máma a táta. Pak nám uvolní inseminační dávku,“ popisuje Milan Vrána.

Správná červinka má být celá „červená“. V amálském stádu najdete ale jednu, která se standardnímu popisu vymyká. Má bílé břicho. Netradiční rys po komsi z prapředků podědila. Pronikl do genu navzdory vědeckému dohledu nad rozmnožováním. Příroda tak zkrátka člověku občas připomene, kdo má navrch.

Ve společnosti červinek žije i jedna česká straka, další původní české plemeno, na jehož zachování se lánský statek podílí. Rozhodně má mezi Amálkami své místo. Česká straka totiž byla vyšlechtěna z české červinky, kterou připustili s bernským býkem.

Co bude dál?

Zachování původních českých plemen sice stát podporuje dotacemi, ale nejsou zdaleka tak vysoké, aby pokryly náklady chovu. „Stádo je vedené v masné užitkovosti, u které je dotace nižší, nějakých sedm až deset tisíc korun ročně. A kráva musí mít do dvou let tele, jinak dotaci nedostanete. I když se snažíme, aby byly náklady co nejmenší, není chov rentabilní. Kvůli tomu mám trochu obavy, aby jednou někdo neřekl, že co nevydělává, nemůže si statek dovolit. Strávil jsem s červinkami kus života, proto mi záleží, co s nimi jednou bude. Moc bych si přál, abych je jednou předal někomu, kdo je bude mít rád stejně jako já, a aby se stát víc snažil, aby nevymřely. Vždyť jsou něco jako kulturní památka,“ zadívá se Milan Vrána posmutněle na své holčičky.

Kdyby mohl, proměnil by Amálii v ukázkový záchranný statek, kde by se chovala jen zvířata českých plemen a kam by se na ně mohli lidé jezdit dívat jako do zoo. Takovou českou Noemovu archu. Vůbec to není pošetilý sen.

Markéta Hartlová

Ví, kde jsou doma

Za čtrnáct let, co se o ně na statku Amálie stará, už Milanu Vránovi české červinky několikrát dokázaly, jak chytré jsou. „Jednou se třeba stalo, že přerazily klacek v plotě a utekly. Přijdu ráno a krávy nikde. Jak se rozednilo, šel jsem po jejich stopách, které vedly do lesa. Hledal jsem je dvě hodiny a nenašel. Když jsem se vrátil, že přivolám další lidi, abychom to kolem pořádně prošli, přijdu do výběhu a ony tu všechny byly a spokojeně přežvykovaly. Byly samé bodláky, ale jinak v pořádku. Vrátily se samy, takže jim je tu nejspíš dobře. Až mě to tehdy dojalo,“ vzpomíná.