HC 1972 Rakovník – Tým žen, který si v květnu zahrál po deseti letech evropských pohár. Zleva stojí: Josef Ostaš – trenér, Iva Daňková, Zuzana Dudová, Michaela Stehlíková, Lenka Morová, Barbora Mánková, Alena Jerijová, Eliška Holubová, Karolína Hanzlová, Lucie Kolářová, Tereza Somolová, Tereza Ohnemichlová, Rozárie Steidlová, Klára Hanzlová a Martin Seemann – trenér. Vpředu klečí: Tereza Kotálová, Barbora Škrancová, Veronika Škrancová, Anna Vorlová a Veronika Matoušková.

Pozemní hokejistky reprezentovaly Rakovník v belgickém Gentu, skupinu B bohužel neudržely

Zkušenost z Evropského poháru byla k nezaplacení

V polovině května odcestovaly po deseti letech hráčky HC 1972 Rakovník na Evropský pohár v pozemním hokeji, který se uskutečnil v belgickém Gentu. Pro tři hráčky to byl návrat do známého prostředí. Barbora Mánková, Anna Vorlová a Klára Hanzlová strávily v Belgii před časem určité časové období a zahrály si tamní soutěže. O přípravě i turnaji samotném jsme si popovídali s trenérem týmu Josefem Ostašem.

Jak vypadala příprava na Gent?

Díky tomu, že holky skončily ještě pod vedením Karolíny Kříženecké v loňském ročníku základní části na druhém místě za Slavií, která vyhrála titul, tak bylo jasné, že Rakovník pojede po deseti letech na pohár. Měli jsme rok na to, abychom se připravili jak herně, tak finančně. Tým jsme s Martinem Seemannem převzali v určitém stavu a začali mu dávat herní tvář. Největší problém byl v tom, že jsme neměli jedinou brankářku. Na podzim zachránila tým Zuzka Dudová, která z pole přešla do branky. V průběhu sezóny se vrátila mladičká a talentovaná gólmanka Róza Steidlová a podařilo se angažovat Lenku Morovou z Bohemky. Tím byl tento problém vyřešen.

Druhým úkolem bylo sžít se s novým trenérským vedením. Byl jsem rád, že mi na spolupráci kývnul Martin Seemann, který řadu mladších holek v minulosti trénoval.

Třetím úkolem bylo holky přesvědčit, že trénovat dvakrát týdně je málo a začali jsme trénovat třikrát. V zimním období i čtyřikrát, kdy nám pomáhal Ondra Kounovský. Holky sice zpočátku koukaly všelijak, ale pochopily, že pokud chtějí hrát na špici naší soutěže a nepropadnout na poháru, natrénováno mít musí. Nakonec to vzaly bez problémů a makaly podle našich představ.

Realizační tým HC 1972. Zleva trenér Martin Seemann, fyzioterapeut Jaroslava Salačová, manager Ivo Hudeček, masér Tomáš Somol, zdravotnice Valerie Ostašová a trenér Josef Ostaš. Dole nosič vody Matěj Ostaš.

Kde jsi viděl největší problém po převzetí družstva?

Tým má pět top hráček. Zbytek jsou buď mladé holčiny, věkem ještě dorostenky, které musí vstřebat přechod do ženské kategorie. Další skupinou jsou hráčky, které potřebují zlepšit svoji výkonnost, aby se přiblížily k té top pětici, abychom střídali kvalitu za kvalitu a nebyl při střídání tak propastný výkonnostní rozdíl. Pracujeme na tom, ale největší problém vidím v hlavách. Holky nejsou špatné, ale jsou situace, kdy si nevěří. Dalším problémem je, že holky neznají hru pod tlakem, a když takové chvilky přijdou, tak dělají zbytečné chyby. Bohužel v naší nejvyšší soutěži je dostanou do úzkých pouze Slavia a díky důrazu Hostivař, a to je málo. Potřebujeme více těžkých zápasů. Holkám potom chybí zdravé sebevědomí, což zrazuje jejich výkonnost, ale snažíme se to odbourávat a víme na čem pracovat.

Před odjezdem ale přišly nepříjemné „jobovky“.

Dopředu jsem věděl, že do Gentu s námi neodcestuje Katka Bašová, což mě mrzelo, protože by bývala patřila do zahajovací sestavy. Jenže pár dnů před odjezdem se pro nemoc a zranění omluvily ještě Bára Čermáková a hlavně kapitánka Markéta Křikavová, což byly tři zkušené a kvalitní hráčky, které se těžko nahrazují. Čtvrtou absencí byla Eliška Knorová. Věřím, že kdybychom tyto holky měli, tak by to bylo o něčem jiném. Odjezd tedy nebyl optimální, ale fyzicky byly holky připraveny.

Jak turnaj probíhal?

Byli jsme nasazeni do skupiny A, kde na nás čekal domácí tým GC Gantoise, švýcarský HC Black Boys Ženeva a italský SG Amsicora. O soupeřích jsme nevěděli prakticky nic. Průběh nám ukázal, že naše skupina byla mnohem těžší, než béčko.

V prvním duelu nás čekal domácí tým a v prvním poločasu se přesně projevila již zmiňovaná hlava. Holky byly zbytečně „zaprdlé“ a první poločas jsme prohráli 7:0. O přestávce přišlo psychologické povzbuzování a najednou to šlo. Druhou část jsme prohráli jen 2:0 a předvedli výkon, za který nás všichni chválili.

Trenér Josef Ostaš názorně hráčkám ukazoval, jak by si představoval jejich hru.

Ve druhém duelu nás čekala italská Amsicora. Byl to náš nejlepší zápas a holky se přesvědčily, že se dá hrát s každým. Do vedení nás dostala Veronika Škrancová, na kterou navázala z penalty Klára Hanzlová. Další dvě branky padly z hokejky Báry Mánkové, která byla nejlepší hráčkou na hřišti. Škoda, že jsme v poslední minutě inkasovali. Róza by si čisté konto zasloužila – 4:1.

Ve třetím duelu nás čekala švýcarská Ženeva. Stačila by nám remíza, ale opět zapracovala hlava. Dostali jsme dva zbytečné góly. Potom se holky zvedly a mohly snížit. Klára Hanzlová šla zahrávat penaltu, ale najednou na ni Anča Vorlová zakřičela: „Ví, kam to dáváš, sledovali tě proti Italkám.“ Mně vstávaly vlasy na hlavě. Klára se samozřejmě na poslední chvíli rozhodla pro jiný způsob zakončení a nedala. Věřím, že kdybychom dali gól, tak jsme to potom i srovnali.

Výsledky znamenaly, že jsme skončili na třetím místě ve skupině. Bohužel herní plán turnaje byl netradiční. Jindy se stává, že sestupují oba týmy na čtvrtých místech. Tady se hrálo křížem. Nastoupili jsme proti francouzskému HC Douai, který skončil čtvrtý v béčku. V prvních deseti minutách jsme hráli parádní hokej a zaslouženě šli po střele Terky Kotálové do vedení, ale v 11. přišel laciný gól a holky se psychicky sesypaly, což Francouzky využily a otočily na 1:3. Klára Hanzlová sice snížila, ale Francouzky daly další dva góly – 2:5. A to ještě za stavu 2:4 Bára Mánková nedala penaltu. Závěr holky odmakaly. Klára Hanzlová završila hattrick, ale na vyrovnání už nezbyl čas – 4:5. Byl to krásný zápasu. Holky se vyšťavily, ale prostě to nevyšlo. Takový sport prostě bývá.

Co říct závěrem?

Resumé je jasné – neudrželi jsme evropskou skupinu B a sestoupili do céčka, ale podle mne to bylo dílem smůly. Nejlepší dva týmy byly belgický Gantoise a švýcarská Ženeva, které byly výkonnostně jinde a oba zaslouženě postoupily. My jsme výkonnostně patřili mezi další čtyři týmy, ale bohužel jsme se neudrželi. Na „kdyby“ se ale nehraje. Rozhodně se nemáme za co stydět. Pro holky to byla velká zkušenost. Nám to potvrdilo naši teorii, že pokud chceme být v Evropě konkurence schopní, musíme hrát více těžkých zápasů, proto přemýšlíme, že budeme vyjíždět k přátelským zápasům do zahraničí, aby se holky „otřískaly“. Když to shrneme, tak naše výsledky ovlivnily tři skutečnosti: 1. Zranění a absence tří klíčových hráček. 2. Hlava. 3. Velmi těžká skupina.

Závěrem bych chtěl všem hráčkám poděkovat. Některé dohrávaly úplně na krev, jak byly vyšťavené fyzicky i psychicky. Velké uznání zaslouží Zuzka Dudová, která hrála a ještě zvládala organizační věci, s kterými jí pomáhala Lucka Kolářová. Masérskou činnost zvládl Tomáš Somol a fyzio měla pod palcem Jaruška Salačová.

Zvláštní poděkování patří městu Rakovník a všem sponzorům. Celá akce vyšla na tři sta sedmdesát tisíc, ale díky pomoci sponzorů to klub navíc nestálo ani korunu a nemusel sáhnout do svých rezerv. Holky sto tisíc zajistily přes Hit Hit. Když si ale představím, že budeme muset podobnou částku shánět každý rok… Ale holky i město si reprezentaci a zviditelnění rozhodně zaslouží.

David Svoboda