Marek Žihla se svojí učitelkou klasického zpěvu Hanou Prachařovou.

Mladý tenorista Marek Žihla zpívá jen tři roky a jde z úspěchu do úspěchu

Rodí se v Rakovníku nový Karel Burian?

Svým nečekaně suverénním zpěvem vás přiková k židli. Až zapomenete dýchat. A když konečně těžkopádně polknete, začnou vám hlavou běžet otázky: Vážně je tomu klukovi teprve šestnáct? Vážně je to teprve tři roky, kdy zastavil ředitelku ZUŠ Rakovník na chodbě a řekl: Chtěl bych se k vám přihlásit na operní zpěv. Ano, není to překlep, opravdu řekl operní. Ve třinácti letech! Marek Žihla, velký rakovnický pěvecký talent, objevil operu sám. Díky filmu. Kdyby se tehdy díval na něco jiného, nejspíš by se dnes chystal na kadeřnickou dráhu. Hrozná představa. Nic proti kadeřníkům, ale Markovo místo je na pódiích operních domů. Od chvíle, kdy se poprvé objevil ve třídě učitelky Hany Prachařové, nepoznal neúspěch. Všechno, do čeho se společně pustili, se povedlo na výbornou. Přijímačky na Pražskou konzervatoř, pěvecká soutěž „zušek“ i stipendium z Nadace Magdaleny Kožené. K tomu si připočtěte nevtíravé osobní kouzlo, přátelskou a skromnou povahu, obrovské zapálení, odzbrojující úsměv a přirozený dramatický projev. Těžko se najde někdo, kdo by Markovi nepřál úspěch. Věřte mi, že si záznam tohoto rozhovoru pečlivě uschovám. Jednou to bude novinářský poklad. Protože věřím (a z celého srdce mu přeji), že stejně bouřlivě jako minulou středu při jeho absolventském koncertu, mu jednou bude aplaudovat vyprodaná Zlatá kaplička. A kdo ví, třeba i jeho vysněná Metropolitní opera v New Yorku. Snad mi dá rozhovor i pak.

Zpíváš odmala?

Marek: Ne, začal jsem až před třemi, čtyřmi lety. Tehdy jsem viděl film od Jiřího Menzla Donšajni, který se z větší části odehrává v opeře. Studují v něm operu Don Giovanni od Mozarta. A mně se úryvky z opery strašně líbily.

Kolik ti bylo let?

Marek: Dvanáct nebo třináct. Líbilo se mi to tak moc, že jsem si pak na YouTube našel různé záznamy a zkoušel si doma zpívat árie Dona Giovanniho. Poslouchal jsem a napodoboval, notám jsem nerozuměl. Ze základní školy jsem jenom věděl, co znamená stupnice C-dur. Když mě pak moje babička slyšela, přišla s tím, že by bylo dobré zapsat mě někam na zpěv. Tak jsem přišel do rakovnické základní umělecké školy a začal studovat klasický zpěv u paní učitelky Prachařové.

Zpívat si doma písničky je běžné, ale rovnou operní árie? Jak se ti povedlo v sobě talent objevit?

Hanka: Objevovali jsme ho až spolu, začínali jsme od prvních pěveckých krůčků. Ale postupovali jsme dost rychle díky tomu, že už byl hlas zralý a připravený na intenzivní výuku. Bylo dobré, že už byl Marek po mutaci, to u kluků vidím jako výhodu. Během tří let jsme stihli to, co jiné děti třeba za sedm let výuky. Pracovali jsme tak intenzivně a rychle, že vůbec nehrálo roli, v kolika letech přišel.

Dá se u třináctiletého kluka na první poslech poznat, že má jeho hlas potenciál?

Hanka: Někdy ne. Někdy je člověk tak stažený trémou, že to není hned evidentní, ale u Marka to bylo jasné. Měl výhodu, že je jeho hlas zdravý a bez jakýchkoli problémů. A taky je to inteligentní kluk, takže rychle chápe.

Marek: A hlavně jsem měl opravdu velké nadšení, že to chci dělat. A mám ho pořád. Do té doby jsem se vlastně ničemu jinému nevěnoval. Jsem z rodiny sportovců, ale sport mě minul. Jsem paní učitelce strašně vděčný, že mám teď něco, co můžu dělat a v čem jsem dobrý.

Jak vzali tvé nadšení pro operu sportovně založení rodiče?

Marek: Nejdřív byli trochu na vážkách, nevěděli, co si o tom mají myslet. Hodně mě ze začátku podporovali prarodiče. Obě moje babičky mají rády operu. Když mě pak přijali na konzervatoř, už z toho rodiče měli velkou radost. Až jsem se divil, kde se takové nadšení vzalo. A když byla pěvecká soutěž, už byla máma největší fanynka, která to s námi hodně prožívala.

Do „zušky“ jsi chodil mnohem kratší dobu než jiné děti, to musel být před přijímačkami na konzervatoř handicap.

Marek: Těžké to bylo kvůli nauce, kterou jsem musel hodně dohánět. Potřeboval jsem ji znát na teoretickou část přijímaček. Při ní třeba zahrají melodii a vy ji musíte zapsat do not. Nebo musíte napsat stupnici podle zadání. Když jsem s naukou začal, moc jsem tomu nerozuměl. Ale rok před přijímačkami jsme se začali hodně intenzivně připravovat a dohnal jsem to. Rád intenzivně pracuju a rád zpívám, takže to bylo super.

Hanka: Během roku příprav jsme se s Markem opravdu užili. Nacvičovali jsme s klavírním doprovodem kolegyně učitelky Radky Dědičové. Odehrála s Markem všechny zkoušky i soutěže, za to jí moc děkujeme.

Marek: Je fakt skvělá. Vybrali jsme repertoár s náročnými doprovody. Myslím, že jsme s paní učitelkou Dědičovou vytvořili hezký celek. Dneska mi přijde jako trend, že je klavírista spíš upozaděný. Hraje tiše, aby to nerušilo a aby z toho vyšel hlavně pěvec. Ale podle mého je doprovod důležitý. Musí tvořit se zpěvem jeden celek.

Byl jsi z přijímaček na Pražskou konzervatoř hodně vynervovaný?

Marek: Samozřejmě jsem měl strach z toho, že se může cokoli pokazit. Že se při zpěvu nebudu líbit profesorům v komisi, ale největší obavy jsem měl z nauky.

Hanka: Nauka nevyšla úplně na sto procent, to si řekněme na rovinu, ale při zpěvu předvedl Marek profesionální výkon. Profesorky v porotě úplně pookřály, když začal zpívat. To bylo u prvního kola dobré znamení. A u druhého kola už to bylo úplně suverénní.

Na soutěži ZUŠ to bylo stejné?

Hanka: Byla to Markova první soutěž. Postoupil z okresního kola, pak bylo krajské, kde už byla větší konkurence, ale předvedl mimořádný výkon. I předseda poroty z něj byl nadšený, takže postoupil do národního kola v Turnově. V krajském kole soutěžil ještě v duu s Janou Řehákovou a získali krásné druhé místo. V národním kole pak Marek získal nejvyšší počet bodů a zvítězil.

À propos, jaký máš vlastně hlas?

Marek: Jsem tenor. Vždycky specifikujeme, že lyrický. Oproti dramatickému je takový měkký a krásně se vznáší. I když se přiznám, že se mi dramatické role někdy líbí víc než lyrické. Dramatické árie jdou zatím mimo mě, ale rád bych si je někdy zkusil, na to ovšem musí hlas dozrát.

Hanka: V sólové kategorii soutěže jsme vybrali moc hezkou moderní věc, kde Marek ukázal dramatickou i lyrickou polohu hlasu, celkově svůj výrazový rejstřík. V ústředním kole pak právě tahle věc porotu úplně nadchla.

Marek: Téhle věci jsem se nejvíc bál. Kdybych nemusel, tak ji nezpívám, fakt ji nemusím. Ale paradoxně jsme s ní měli velký úspěch.

Kdy jsi viděl naživo první operu?

Marek: Když jsem začal chodit do „zušky“. Byl jsem s babičkou ve Stavovském divadle na Donu Giovannim. Šel jsem výhradně za touhle operou, protože se mi vryla opravdu hluboko. Umím ji skoro celou nazpaměť. Od té doby jezdím na opery pravidelně a hodně se dívám i na jejich záznamy. Nedávno jsem to počítal a už jsem viděl 109 oper. Výhoda je, že Metropolitní opera v New Yorku dělá přímé přenosy do kin a záznamy se pak vždycky později někde objeví. To sleduji dost aktivně. Metropolitní opera je takový svatý grál, Olymp pro Bohy, meta pro všechny operní pěvce. Kdybych se tam někdy dostal, bylo by to hezký.

Střihnul by sis někdy pop?

Marek: Ne. Maximum, co jsem ochotný, je zpívat nějaké popové věci ve sboru. Já fakt nemám populární hudbu rád, přijde mi umělá. Klasika mě zaujala tím, že se pořád dělá přirozeně. Nezpíváte na mikrofon, hlas se nijak neupravuje, neřve to z repráků.

Hanka: Co bych měla k téhle otázce určitě zmínit, je, že Marek vystupuje také se sborem Magistrae Raconenses. Nacvičili jsme s ním, a to je naprostá pecka, písně Karla Gotta, takže Marek zazpívá i Goťáka. A to 8. června v Rabasově galerii a pak 14. června na Nokturnu v muzeu.

Marek zatím nezaznamenal žádný neúspěch, až jednou přijde, nebojíš se, že ho to srazí na kolena?

Hanka: Myslím, že má hodně šťastnou povahu a vůbec si nepřipouští nějaký problém. Pokud nějaký neúspěch přijde, tak to pro něj bude spíš odrazové dno, které ho posune někam dál.

Jaký je tvůj pěvecký sen?

Marek: Já bych rád skončil v nějakém hezkém divadle, třeba v Národním. A nejlepší je ta Metropolitní, co si budeme povídat (směje se). Proč bych si nezasnil. Cesta existuje, náš barytonista Adam Plachetka je toho příkladem. Tu cestu může zkusit každý, akorát na ní musí mít štěstí.

V top desítce

Když váš žák s přehledem pokoří mladé operní pěvce ze všech základních uměleckých škol v republice, dostanete se do učitelské euforie. Když úspěch na soutěži korunuje přijetím na konzervatoř, rázem se euforie zdvojnásobí. Učitelka Hana Prachařová ale momentálně zažívá euforii trojnásobnou. Úspěch její práce s Markem Žihlou totiž vygradoval ve stipendium Nadačního fondu Magdaleny Kožené. Byla vybrána mezi deset nejlepších učitelů zpěvu na základních uměleckých školách. „Je to úžasný úspěch a musím říct, že jsem na to hodně pyšná. Je to zatím největší ocenění mojí práce. Spolu s Markem nás čeká cyklus workshopů s naší přední operní pěvkyní Kateřinou Kněžíkovou. Strašně se na to těším, protože se setkáme se špičkami v našem oboru,“ hoří nadšením Hanka Prachařová.°

Markéta Hartlová