Tomáš Liška se svým kontrabasem.

Na basu začínal u Brutusu, teď hraje i s Pavlíčkem a Linkou

Tomáš Liška brázdí světová podia a točí skvělé desky

Při sledování přímého přenosu z udělování hudebních cen Anděl 2017 jsem byl mile překvapen. Náhle, uprostřed všech těch slavných interpretů, zaznělo z televizní obrazovky i jméno rakovnického muzikanta. V kategorii jazz akademici nominovali album Tomáše Lišky Invisible Faces. Nominace sice proměněna nebyla, ale i tak, řečeno sportovní terminologií, byl Tomáš na bedně. A ještě ke všemu i v bedně. Nenápadný, skromný, a přitom slavný rodák z Rakovníka.

Seděl jsi v sále?

Ano, byl jsem přítomen se svojí manželkou a mými zahraničními kolegy z kapely.

Byl jsi tam i v čase protizemanovského vystoupení Vladimíra Merty?

Samozřejmě. Po vyhlášení kategorie Jazz & Blues jsme sledovali další program. Nevím, jak to působilo v televizi, ale naživo byl ten večer až na pár momentů velmi fajn.

Většina tleskala vestoje, ale ne úplně všichni. Na jaké straně barikády jsi byl?

Vestoje.

Věřil jsi, že nominaci proměníte?

Neupínal jsem se na to, ale věřil jsem víc než při předchozích nominacích, že to vyjde. Tohle album a hlavně tahle kapela má obrovskou sílu.

Jaká byla vlastně konkurence?

Můj bývalý profesor Jaromír Honzák, skvělá mladá trumpetistka Štěpánka Balcarová, saxofonista Luboš Soukup a pianistka Beata Hlavenková.

Všichni jsou to „hrající autoři”?

Ano, všichni aktivní, hrající a píšící. Podle mého nejlepší kombinace.

Škoda, že jste nemohli také zahrát. Jazz u nás v televizi moc nefrčí. Myslíš, že je to jinde ve světě lepší?

Nevím, jak je to ve světě, moc tyhle věci přiznám se nesleduju, ale já byl rád vůbec za to, že vyhlášení naší kategorie bylo zařazeno do hlavního programu. Andělé prošli v posledních letech dramatickými změnami a nám „nedůležitým žánrům“, jak nás jednou Lešek Wronka označil, nebyla věnovaná téměř žádná mediální pozornost. Takže za mě samozřejmě posun po krůčkách kupředu a třeba se v budoucnu dočkáme i živého vstupu z řad „nedůležitých“ nominovaných.

Pokud si vzpomínám, mezi nominovanýni na cenu Anděl byla v roce 2009 i tvoje předcházející deska Invisible World. Jak je složité se do nominace dostat?

Ve skutečnosti byly nominované všechny desky, na kterých jsem se autorsky podílel. Tzn. Invisible World, Bercheros Odyssey, Milokraj a Fragile Bliss. O nominace se doposud starala pouze Akademie, nebylo tedy možné se nikterak přihlásit, ale tuším, že po změnách, které Ceny Anděl prodělaly, je ted’ také možnost na album upozornit a přihlásit se. Toho jsem nevyužil a album vybrala sama od sebe Akademie.

Získal jsi i nějaká další ocenění?

Něco se za ta léta posbíralo. První místo na mezinárodní jazzové soutěži v Polsku, vítězná kapela na festivalu ve Španělsku, basista festivalu v Belgii, album roku na nezávislých cenách Tais Awards a potom ty slavné nominace na Anděla☺

Podobně jako na minulé desce zněl bandoneon, tentokrát jsi přizval hráče na akordeon a housle. Opět mezinárodní obsazení. Jak si spoluhráče vybíráš?

Oni mi přichází do cesty sami! Kromě prvního Daniela di Bonaventury to jsou muzikanti, se kterýma se potkám přímo v jiných projektech nebo je vidím hrát na nějakých festivalech. Jsou to klasické pracovní pavučiny, kdy každá spolupráce přináší nové kontakty a setkání. Snažím se nikdy netlačit na pilu a nechat pracovat intuici. Nikola Zarić je fenomenální srbský akordeonista, se kterým jsem se potkal v jednom flamencovém projektu. Nikola mě po nějaké době pozval jako hosta na natáčení jeho alba s tureckým houslistou Efe Turumtayem. Tahle dvojice mě natolik očarovala, že to moje intuice nemohla nechat jen tak a začala spřádat plán.

Když jsme si chtěli domluvit schůzku, říkal jsi, že máš do června plno. Jaké nejzajímavější festivaly a koncerty tě letos čekají?

Čeká mě ted’ týden v USA s mezinárodním Visegrádským projektem V4Q, Balkan Trafik Festival s mojí kapelou v Bruselu a Amsterdamu, potom na skok do Litvy a Maroka, skoro tři týdny dlouhé turné s africkým zpěvákem a kytaristou Vincentem Agwadou, Druhá tráva s hostem Michalem Pavlíčkem, Druhá tráva s bratry Ebenovými a na závěr dva týdny s mojí kapelou v Japonsku. Mohl bych pokračovat dál, ale ptal ses do konce června (směje se).

Druhá tráva s Michalem Pavlíčkem? To zní hodně zajímavě. Hraje s vámi bluegrass na akustiku nebo na elektrickou kytaru?

Zajímavé spojení to rozhodně je! Také proto, že Druhá tráva už pár let bluegrass nehraje, krom dvou nostalgických instrumentálek. Kapela se za poslední léta posunula blíž k americkému folku nebo folk rocku, místy akustickému, místy hodně našlapanému. Takže spojení s Michalem smysl celkem dává. Většinou hraje na elektriku, krom asi jedné věci. Koncert je postavený na repertoáru Druhé trávy, ke které se Michal občas připojí a potom je tam naopak blok Michalových skladeb za doprovodu DT. To je pochopitelně ta našlapanější část koncertu. Musím říct, že to je zážitek si s ním zahrát. Je to muzikant s obrovsky zvládnutým řemeslem.

Napadá mě další velké jméno od šesti strun. Znáš se s Rudy Linkou? (Čech, žijící dlouhodobě v New Yorku, patří mezi nejlepší jazzové kytaristy na světě, pozn. red.)

Známe se. Před pár lety jsem jel s jeho triem krátké tour po Čechách a Německu.

Ještě otázka k cestování. Vozíš po světě svůj kontrabas? Co je to vlastně za nástroj?

V dojezdových vzdálenostech vozím autem svůj nástroj, ale jakmile se letí, tak si pronajímám nebo půjčuji místní. Není to uplně komfortní, ale už si zvykám. Každý nástroj je jinak seřízený a každý muzikant ví, jak je těžké se během chvíle s touhle situací vyrovnat. Chce to veliký nadhled a nesnažit se z nástroje dostat zvuk, na který jsi zvyklý, ale vydupat z něj to nejlepší, co v sobě má. Jak se začneš s nástrojem přetahovat, tak jsi v koncích. Ale tohle všechno je pořád lepší, než prožívat nervy s létáním se svou basou. Jednou jsem to tak udělal a v Maroku jsem ji dostal zpátky se třemi dírami v laminátovém obalu. Nikdy více.

Znáš doufám od Brass Bandu poučnou píseň Pavel Šlosar Blues, ve které varujeme před ponecháváním nástrojů v autě? Končí veršem: a tak místo piva bas, ukradli kontrabas.

Tak tuhle neznám! Budu na vás muset zase zajít!

Když jsem si četl na tvých webových stránkách, marně jsem hledal zmínku o působení v kapele Brutus. Jak jsi tam byl vlastně dlouho a jak na to vzpomínáš?

Myslím, že to byly roky 2000 až 2003. Já na to vzpomínám dodnes v dobrém a občas hodím do placu nějakou veselou historku. Bylo jich tehdy požehnaně! Někdo se k tomu největšímu rokenrolu dostává postupně celý život a já si ho užil hned na začátku. Byla to škola života k nezaplacení a jsem za ni vděčný.

Kdy tě uslyšíme v Rakovníku?

Pokud všechno dobře dopadne, tak se se zmíněným Nikolou Zarićem a Efe Turumtayem objevíme 9. srpna na Nocturnu v Muzeu T.G.M. v Rakovníku.

Pavel Sklenička

Tomáš Liška (1979)

Tomáš Liška studoval kontrabas na Konzervatoři J. Ježka v Praze a následně dokončuje magisterské studium na prestižní berlínské univerzitě Jazz Institut Berlin, pod vedením renomovaných amerických hráčů a pedagogů Grega Cohena a Johna Hollenbecka. Tomáš vystupuje na jazzových festivalech a v koncertních sálech po celé Evropě, Spojených státech , Latinské Americe a Africe. Je nositelem několika cen z významných jazzových festivalů v Polsku, Belgii a ve Španělsku. Jeho klíčoví spolupracovníci jsou David Dorůžka, Steve Walsh, Luboš Malina (Druhá tráva), Beáta Hlavenková, Cyrille Oswald, Lenka Dusilová, Eternal Seekers, Mark Aanderud a mnoho dalších.

Všestranný kontrabasista a skladatel prokázal svůj zájem o fúzi jazzu se středomořskou a východoevropskou hudbou už na vynikajícím albu Invisible World (2009). Volné pokračování, které natočil s uznávaným srbským akordeonistou Nikolou Zarićem, tureckým houslistou Efem Turumtayem i domácí muzikanstkou špičkou (kytarista David Dorlůžka, bubeník a perkusista Kamil Slezák), je ještě intenzivnější. (převzato z nominací Cen Anděl)