Josef Šajner si říkal, že bude hrát, dokud ho mladí budou brát a chtít poslouchat.

„Hrál jsem takový mišmaš. Klidně jsem skákal z jednoho žánru do druhého, ale nenápadně,“ říká DJ Pepe

Aby se člověk udržel tak dlouho, musí být trochu trhlý

(Dokončení z minulého vydání). Žádnému jinému majiteli diskotéky z Rakovnicka se nepovedlo to, co Josefu Šajnerovi z Čisté. Svoji Gapu v čisteckém kulturáku otevíral v roce 1991 a zavíral v prosinci 2017. A celou dobu dokázal udržet krok. Vylepšoval aparaturu, světelné efekty i program. Do Čisté jezdili i hvězdní hosté a v nejlepších dobách mívala diskotéka návštěvnost 1400 až 1500 lidí. Rekord, který ve své 26leté historii trhla, byl kolem 2000 lidí na silvestrovské párty. „To už byl ale extrém. Museli jsme otevřít všechny místnosti, aby se lidi dovnitř vešli,“ vzpomíná Josef Šajner.

Zlatá devadesátá

Diskotéka byla v devadesátých letech zlatý důl. Návštěvnost byla týden co týden perfektní a věhlas Gapy se šířil daleko za hranicemi našeho kraje. Jezdili sem i lidé z Plzně, Prahy nebo Karlových Varů. Skvělá atmosféra a špičková úroveň diskotéky jim za tu cestu stály. „Jednou jel můj kamarád na hory na Klínovec. Chtěl tam zajít na diskotéku, a když se zeptal, jakou by mu doporučili, řekli mu: Jestli chcete na pořádnou diskotéku, jeďte do Čisté. Byla vyhlášená opravdu daleko.“

Aby ne. I když byla na vesnici, byla vybavením o deset let napřed i před městskými. Protože Gapa slušně vydělávala, mohl ji majitel pořád vylepšovat. „Jakmile jsem koupil na strop první světlo, udělalo to úplně jinou atmosféru. Mladí z měst se sem jezdili dívat a byli u vytržení. A na co jsem vždycky dbal, byl dobrý zvuk. Aparaturu jsem pořád rozšiřoval. Přikupoval další a další bedny, až už jsem měl takové obrovské stěny. Skoro celé jeviště do výšky tří metrů bylo zastavěné z reprobeden. Než jsem je vyměnil za současnou aparaturu, měl jsem 36 beden. Tak si asi dovedete představit, jaký to byl problém je všechny vyladit,“ říká Josef Šajner. Naštěstí má na zvučení správné uši a devizou čisteckého kulturáku je, že má výbornou akustiku. „Když se to všechno vyladilo, znělo to nádherně. Ladil jsem tak dlouho, dokud jsem neměl mráz na zádech. Muselo to se mnou hýbat.“

Vysvlečená kůzlátka

Udržet se i v novém miléniu, kdy začal zájem o diskotéky uvadat, byl boj. Pro Josefa Šajnera to ale byl, jak říká, hnací motor. Snažil se, aby byla každá další diskotéka jiná a lepší. Aby se nehrály stejné písničky a v programu nechybělo nějaké zpestření.

„Dávali jsme třeba jako vsuvky scénky z Teletele, nebo kluci hráli takové krátké gagy. Vystoupili s nějakou blbinkou a zase se pokračovalo v hraní. Měli jsme tu i Počasíčko, které běželo v televizi. Holky byly na začátku nahé a pak se oblékaly. Nejdřív jsme najímali striptérky, pak už se přihlašovaly i holky z publika. Aby to bylo anonymní, nakoupili jsme hromadu gumových masek kůzlátek. Holky si je oblékly, aby je nikdo nepoznal, a hodnotilo se. Nakonec se ale stejně stalo, že si vítězky masku sundaly, protože byly pyšné, že uspěly,“ směje se.

Marešův trapas

Zatímco původní rakovnické Cento a novostrašecké Patro „zavřely krám“, Gapa v roce 2007 vypila živou vodu. Přišla éra digitalizace. Josef Šajner už měl za sebou abrahámoviny, ale rozhodně neustrnul v devadesátkách. „V roce 2007 přišel nový boom poté, co jsme diskotéku rekonstruovali. Velký podíl na tom měl Tomáš Vrátný. Je to velký fanda do diskotéky a rozuměl světelné technice. S modernizací mi pomohl. Prodal jsem starý aparát a na leasing nakoupil nový. LED diodové stěny byly na ploše 17 m², přidaly se světelné efekty, bylo to perfektní. Najednou chtěl každý znamý DJ u nás hrát.“ U mixáku se Josef Šajner střídal se synem Liborem a dalšími dýdžeji. Do Čisté jezdili hosté známých jmen.

Zpěvák Ben Cristovao, rappeři Ektor, Rytmus nebo Majk Spirit, kapely Ortel či Verona a také DJské eso Shaun Baker. Třikrát v Čisté vystupoval i Leoš Mareš. Jedním z jeho výstupů se ještě dlouho bavili lidé na internetu. Frajírek v bílém saku skočil z pódia do davu. Jenže ten se místo toho, aby ho chytil, rozestoupil a Mareš se rozplácl pod pódiem. „Měli jsme tu třeba i Agátu Hanychovou, ta ale nevystupovala. Jen chodila mezi lidmi a fotila se s nimi. I když si to o ní spousta lidí nemyslí, je to skvělá holka. Seděla tu s námi, povídala si. Bomba kluk je i Majk Spirit. Byl příjemný a milý, vůbec ze sebe nedělal frajera, na rozdíl od Rytmuse, ten je strašně nafoukaný.“ Gapou prošlo také několik krátkodobě zářících hvězd z talentové soutěže Superstar.

Josef Šajner alias DJ Pepe.

Hit za hitem nestačí

Každý DJ má svůj rukopis. Jinak míchá, hraje jiný styl. „O mně se tradovalo, že hraju takový mišmaš. To ale neznamená, že bych skákal z jedné věci na druhou, ale jsou písničky, které mají společného jmenovatele. Třeba v rockové písničce máte úryvek z junglu, má to stejný základní rytmus, takže se z něj krásně převáže do něčeho jiného. Klidně jsem skákal z jednoho žánru do druhého, ale nenápadně. Někdo mi to vytýkal, někdo naopak. Hrál jsem tak, aby byla občas změna a donutilo to lidi se zvednout. Když už byli unavení jedním stylem, přivedl jsem to jinam, aby to bylo pořád živé. I na konzervatoři nás učili, že se musí hrát tak, aby každá další písnička byla lepší než předchozí,“ popisuje svůj recept na dobrý set.

Vytvořit ho je alchymie. Nestačí jen pouštět hit za hitem. Nikdy nevíte, jak bude publikum reagovat. Můžete mít deset písniček, které budou v určitém pořadí fungovat skvěle, ale pak pořadí změníte a bude to propadák. Recept na univerzální zlatý set zkrátka neexistuje.

Pět metrů vinylů

Během svého dýdžejského čtvrtstoletí shromáždil obří sbírku vinylů (vyskládané vedle sebe měří kolem pěti metrů) a cédéček (jednou mu účetní spočítala, že do nich investoval 750 tisíc korun). „Když se v 90. letech uvolnily hranice, jezdil jsem každý týden do Německa pro singly. Jeden stál sedm marek. Na cédéčku byla písnička většinou čtyřikrát v různých verzích a remixech. Vozil jsem toho tolik, že jsem ani všechno nestačil přehrát. Ale měl jsem z nich ohromnou radost. Cestou zpátky jsem si je v autě poslouchal,“ nostalgicky vzpomíná Josef Šajner.

Temná stránka

Diskotéka není jen místem, kde se lidi baví a tančí. Je i magnetem na problémy. Kde je alkohol, jsou i rvačky, výměny názorů, strkanice... I vloupaček zažil Josef Šajner několik. Většinu zlodějů chytili při činu. „Jakmile se spustil alarm, který jsem měl k sobě domů, volal jsem policii, sednul do auta a jel ke kulturáku. Dokud nepřijela hlídka, tak jsem jako blbec jezdil pořád dokola kulturáku, aby nám neutekl nějakým postranním východem. Většinou se to vyplatilo a policie ho uvnitř chytila. V začátcích v 90. letech, dokud jsem ještě neměl vyhazovače a řešil všechny konflikty sám, jsem se musel každou chvíli prát. Naštěstí jsem nikdy nenarazil na někoho, od koho bych dostal nakládačku.“

Dojemná rozlučka

Když se věkem přehoupl přes padesátku a později šedesátku, začal přemýšlet, jak pozná moment, kdy je na čase skončit. „Říkal jsem si, že budu hrát, dokud mě lidi berou. S mladými si pořád rozumím. Kdybych jim nerozuměl, nemůžu pro ně hrát. Člověk musí být pořád trochu trhlý a sledovat vývoj. A taky bych diskotéku neudržel tak dlouho, kdybych kolem sebe neměl dobré spolupracovníky a rodinu, která mi pomáhala. Poslední diskotéka pro mě byla hodně dojemná. Lidi skandovali moje jméno, tleskali, a když mi předávali šampaňské, aby se se mnou rozloučili, ani jsem nebyl schopný mluvit, protože jsem měl stažené hrdlo. A přišli se rozloučit i moji vrstevníci, co do Gapy ve dvaceti, třiceti letech chodívali. Chtěli mi popřát. No, pomalu spíš kondolovat,“ uzavírá s úsměvem.

Markéta Hartlová

Diskotékové peklo

„Tak tohle je naprosté peklo.“ Když si něco takového myslíte o písničce, po které tančící dav volá, musíte zatnout zuby a pustit ji. „Takových, které už mi lezly na nervy, by bylo. Z poslední doby byla vůbec nejstrašnější Žijeme len raz od Ega. Když ji po mně někdo chtěl, raději jsem k mixáku strčil někoho jiného, aby ji zahrál. Já jsem nemohl. Ve své době byl taky v Gapě hit Hajný je lesa pán z filmu Ať žijí duchové. Lidi ji nad ránem pořád chtěli. Kdybych měl pustit Hajný je lesa pán a Žijeme len raz, byla by to pro mě ta nejstrašnější diskotéka,“ směje se Josef Šajner.