Diskotéka Gapa v posledních letech. Takový nával byl na anglického dýdžeje Shauna Bakera.

Josef Šajner udržel diskotéku Gapa 26 let, diskžokejování vystudoval na konzervatoři

Mé DJské začátky? Vystrčil jsem repráky z okna

Začínal v době, kdy byly vinyly prostě gramodesky, kdy se „dýdžejům“ (což znělo až moc zápaďácky) říkalo diskžokejové, kdy se mezi písničkami muselo agitovat, aby mládež hleděla k těm správným socialistickým zítřkům, a kdy závadnost či nezávadnost vašeho počínání posuzovala komise přísných soudruhů při přehrávkách. „Jo, jo, jsem mezi dýdžeji dinosaurus,“ směje se Josef Šajner. Kdyby ho nezradil špatný stav kulturáku, dál by týden co týden pouštěl muziku v čistecké diskotéce Gapa. Obklopený hudbou a mladými lidmi je nejšťastnější. I proto Gapa přežila o spoustu let oba své okresní souputníky – novostrašecké Patro a rakovnické Cento. Josef Šajner ji otevřel v roce 1991 a rozloučil se s ní po více než čtvrtstoletí.

Dřevní doba

Pomalu končila sedmdesátá léta. Josefu Šajnerovi bylo kolem šestadvaceti a do té doby žil jen sportem. Jenže pak se stala příhoda, která jeho život nasměrovala k muzice. To bylo tak... Zrovna se vrátil z vojny a rozhodl se vyrazit do Jesenice, kam jezdíval k tetě na prázdniny. A v tamním Kaštanu se pořádaly diskotéky. Zapomeňte ale na dokonalý zvuk, světelné efekty a další libůstky, tohle byly ještě dřevní doby. „Šel jsem se tam podívat. Hrálo se na repráky, které byly každý jiný, ale hlavní bylo, že se hrálo a byla tam tma. Celé mě to fascinovalo. A protože jsem si na vojně ušetřil nějaké peníze, dopadlo to tak, že jsem si nakonec od toho dýdžeje jeho aparaturu koupil,“ vzpomíná s úsměvem Josef Šajner.

A jeho první diskotéka? Stačilo v Jesenici otevřít okno tetina domu, vystrčit reprobedny na parapet a něco pustit. Tehdy se ještě policie na sousedy nevolala, a tak se kolem domu začali srocovat mladí a tančilo se přímo na ulici.

Josef Šajner

DJ konzervatorista

Čistecký kulturák se otevíral roku 1981. Už v jeho novorozeneckých letech byl diskžokej Josef Šajner přitom. „Na Silvestra tu hrála kapela, tuším zdejší Šlapeton, a mně dali po půlnoci moji první vsuvku. Přivezl jsem si bedny a magnetofonové pásky, protože vinyly jsem tehdy ještě neměl, a začal pouštět. Lidé byli strašně nadšení. Bylo to jejich první seznámení s diskotékou, do té doby tancovali jen na kapely. Řádili, lezli po sobě a dělali hrozné blbiny. A pro mě bylo vždycky největší odměnou, když se lidi bavili.“ V tu chvíli měl jasno, bude DJem.

Stejně jako kapely, musely za „totáče“ skládat přehrávky i amatérští diskžokejové. Jenže jeden rok je udělal, další ne a pak měl zákaz hrát na okrese. To ho popohnalo k rozhodnutí přihlásit se na lidovou konzervatoř, kde byl pro diskžokeje tříletý obor. „Byly tam tehdejší DJské kapacity Šrámek nebo Skalka. V jednu chvíli mi hrozilo, že mě vyhodí, protože mi vytýkali, že neumím správně posadit hlas,“ vypráví. Zkrátka moc funěl do mikrofonu, a proto mu bylo špatně rozumět. Mluvit hrdlem se ale naučil a školu absolvoval. A dnes už i mimo mikrofon ani jinak než hrdlem nemluví.

Desky od stevarda

„Na konzervatoři se nejvíc dbalo na mluvené slovo a vystupování. Aby to, co lidem říkáte, mělo hlavu a patu a bylo to o něčem. A než přišla revoluce, tak se samozřejmě musely sem tam plácat i nějaké politické nesmysly. S mluveným slovem to není jen tak. Člověk si musí vybrat tu správnou chvíli. Písnička má vždycky nějakou instrumentální pasáž, kde ji můžete ztlumit a něco říct. Ale musíte mít vypočítané, aby se to celé vešlo jen do té instrumentální části.“

Protože základem bylo říkat zajímavosti o interpretech, proležel spoustu hodin u časopisů a hledal si informace. Nezapomeňte ale, že to bylo za socialismu, takže zdroje byly omezené jen na Mladý svět a pár dalších časopisů. Články si vystříhával a lepil do sešitu.

A sehnat vinyl s nějakou diskotékovou peckou? Proměnit vodu ve víno bylo jednodušší. „Desky se daly sehnat jenom v Supraphonu. Naštěstí byl na konzervatoři i stevard, který jezdil po celém světě a ten nás zásoboval deskama.“ Až do revoluce měl diskžokejování jen jako zálibu, jeho civilní povolání bylo mnohem přízemnější. Svážel autobusem zaměstnance prasečáku ve Velké Chmelištné.

Josef Šajner na startu své dýdžejské kariéry.

Žatec? Nikdy více

Pak přišla devadesátá léta a vše bylo jinak. „Měl jsem přehrávky, měl jsem konzervatoř, ale bylo mi to k ničemu. Tedy papírově k ničemu, jinak bylo obojí hodně cenné na zkušenosti. V devadesátých letech jsem s diskotékami rok kočoval, kde to šlo. Sjezdil jsem toho spoustu. Od Podbořan, přes Hracholusky až po Volduchy na Rokycansku. Většinou bylo plno, ale třeba ve Voldouchách přišel jeden člověk. A to jen proto, že ho zajímalo, co se bude dít,“ směje se Josef Šajner.

Postupně přikupoval aparaturu a byl jedním z prvních, kteří používali videoprojekce. A to díky příbuzným na západě, kteří mu přivezli první projektor Barco. Zážitků z kočovných let má spoustu. „Například v Žatci, tam se děly věci. Na diskotéku přišli samí cikáni. Zezačátku to bylo ještě dobrý. Přišel za mnou jejich vajda, tedy hlavní náčelník, abych nepoužíval kouř, protože má astma. Tak to bylo bez kouře.“ I bez něj ale začala atmosféra brzy houstnout. „Hrál sem, najednou kolem mě cikáni udělali mumraj. Prohrabávali desky v krabicích, chtěli si zkusit mluvit do mikrofonu a já koukám, jak mi začínají mizet věci. Tak jsem šel za vajdou a ten si je srovnal. Správcová kulturního domu pak za mnou přišla s dvěma kufry a říká: Tohle vám odnášeli,“ vypráví s úsměvem.

Nafoukaní Kabáti

Čistecká diskotéka Gapa se zrodila v červenci 1991. Dílem náhody. Kulturní dům měl za totáče šest stálých zaměstnanců. Pod tíhou jeho provozu se obecní rozpočet prohýbal jako lávka z plastelíny. „Tehdejší starosta Jégr si jen tak mezi řečí stěžoval, že kulturní dům stojí obec asi 400 tisíc korun. Tak jsem plácnul, že já bych ho vzal zadarmo. Chytl se toho, a když pak bylo jednání, usnesli se, že mi kulturák dají. První tři roky, abych se mohl rozjet, my obec odpustila nájem. Vzal jsem si půjčku 100 tisíc korun a začal,“ popisuje.

Šest pracovních míst se smrsklo v jedno a Josef Šajner byl nejen diskotékovým dýdžejem, ale i uvaděčkou, promítačem, uklízečkou a kotelníkem. „Byla to práce od rána do večera a dost se mi ulevilo, když se asi po dvou nebo třech letech zrušilo kino, protože půjčovné zdražilo a promítání už bylo ztrátové.“ V kulturáku se ale nepořádaly jen diskotéky. Jakmile si nechal v rohu sálu přistavět kukaň pro mixážní pult, byl sál s pódiem volný i pro další akce. V začátcích své kariéry tu koncertovali třeba Kabáti. „A mimochodem. Byli tenkrát nafoukaní, nechtěli dát žádný přídavek.“ (Dokončení v příštím vydání).

Markéta Hartlová

Aréna v modré laguně

V pohádce Hrátky s čertem se čert Lucius, když neví, jestli dřív mluvit s Káčou nebo princeznou Dišperandou, rozdvojí. Jenže to umí jen čerti. Josef Šajner to nedokázal, a tak skončila druhá diskotéka, kterou vybudoval, neslavně. „Jak se říká, s jídlem roste chuť. Čistou jsem měl tři nebo čtyři roky, slušně vydělávala, a když padlo kino, přibral jsem si i jesenický kulturák. Kamarád architekt mi vnitřek navrhl tak, aby to byla diskotéka vizuálně na úrovni. Barvy byly ve stylu laguny. Od tmavě modré dole po nejsvětlejší nahoře. Místo židlí byly stupínky se zábradlím, stoly byly napevno, vypadalo to jako aréna. Investoval jsem do toho spoustu peněz,“ říká. Jenže přecenil své síly. Z počátku ještě každou sobotu přejížděl z Čisté do Jesenice a zpátky. Hodinu hrál na jednom místě, pak předal dýdžejská sluchátka pomocníkům a jel hrál na druhé. Nebylo divu, že jesenická diskotéka neměla dlouhého trvání. Nového milénia se nedožila.