Foto

Ve tváři Pavla Šporcla i ostatních muzikantů se zračí velké soustředění.

 

V žilách mu nekoluje ani kapka cikánské krve, přesto ji v sobě cítí

Výjimečný malý velký muž Pavel Šporcl

Proč pirátský šátek na hlavě a modré housle v ruce? Proč klasicky hudebně vzdělaný virtuos tíhne k cikánské cimbálovce? Proč celosvětově uznávaná hvězda vystoupí v malém Rakovníku pro pár desítek posluchačů, když má za sebou jen s Gipsy Fire tři vyprodané Lucerny a koncerty ve dvě stě padesáti zemích světa? (O spolupráci s nejlepšími filharmoniemi a jinými skvělými soubory a sólisty nemluvě).

Pavel Šporcl je nejenom světově uznávaný houslový virtuos, ale také hudební skladatel. Na čtvrtečním koncertu zahrál vlastní skladbu Gipsy Fire, podle které se celý projekt jmenuje, nebo sólové variace na píseň Kde domov můj z divadelní hry Fidlovačka (česká hymna). Bouřlivý aplaus vestoje a nadšení posluchači tlačící se poté u stolku s cédéčky a dychtící po mistrově podpisu, to byl další nevšední zážitek v Kácéčku.

Navzdory tomu působí mile a skromně a samostatnou šatnu v Kácéčku si prý vyžádal jen proto, aby nerušil spoluhráče preludováním před vystoupením. Tam vznikl následující rozhovor.

Z věhlasných koncertních domů jste se ocitl v Rakovníku. Jak to přijde?

No, protože mě sem pozvali. Když můžu, snažím se přijet. Nezáleží na velikosti či slávě místa, kde hraju, ale pro koho. Jestliže pořadatel usoudí, že posluchači rádi přijdou a pozve si nás, věřím mu.

Přijel jste sám, z auta vyložil krabice s cédéčky, roztřídil je na prodejním stolku a přepočítal peníze v kase. Kde je manažer a hvězdné manýry?

Moje manažerka zůstala v Hradci Králové s rodinou a dětmi. Tady ji nepotřebuju. Jsem naprosto soběstačný, když to umím, zařídím si věci sám. Hvězdné manýry se mi, doufám, vyhnuly.

Foto

Odlišný žánr nedělá klasickému houslistovi žádný problém.

 

Co pověstný „pirátský“ šátek a modré housle, není zrovna tohle manýra?

Je fakt, že při klasických koncertech jsem se chtěl pirátským šátkem vědomě odlišit. A stejně tak modrými houslemi. Šátek jsem odložil asi před sedmi lety, jen s Gipsy ho ještě nosím. Myslím, že není na škodu zaujmout kromě vlastního umění i něčím navíc. A když jste jediný na světě, no není to prima? Rád vybočuju z řady i v hudebních projektech, dokladem jsou právě Gipsy. Jsem jediný známý neromský klasicky hudebně vzdělaný houslista na světě, který je primášem vlastní cikánské cimbálové kapely.

Kde se vzalo zaujetí pro cikánskou muziku?

Cikány jsem rád poslouchal od dětství. Jsou to skvělí muzikanti, i když nehrají zrovna Čajkovského nebo Dvořáka. Vždycky mi říkali, že mám cikánskou hudbu v krvi, že ji dokážu procítit. Rozhodně si nemyslím, že to hraju líp než oni, mám svůj vlastní styl. Jejich melodie mají v sobě úžasnou interpretační svobodu, krásné harmonie a virtuozitu, a to se snažím zahrát úplně nejlíp, jak umím.

Cikáni hrají především bez not, improvizují na místě. Jde to při koncertech s Gipsy?

Klasickou hudbu napsal skladatel do not, ta se hraje přesně podle notového záznamu. Ani naše koncerty nemohou mít úplnou improvizační volnost. Jsou předem připravené, zaranžované a dodržujeme ustálený program. Ale máme místa, kde na sebe takzvaně ‚čekáme‘. Někdo si kousek přimyslí a my si můžeme dovolit ‚čekat‘, než svůj part dokončí. To je obrovská výhoda takového typu hraní. Při koncertu jsme na sebe svým způsobem napojeni a jen jsme zvědaví, co se bude dít, a proto je každé vystoupení trochu jiné.

Jak jste si vybíral do kapely spoluhráče?

Není vůbec jednoduché sehnat cikánské muzikanty, kteří umí a nebojí se vystupovat na velkých pódiích. Nehrajeme na svatbě nebo na zábavě. Je úplně něco jiného stát před vyprodanou Lucernou se dvěma tisíci posluchači než před pár pozůstalými na pohřbu. První projekt Gipsy Way Ensemble jsem vytvořil s cikány, kteří mě sami oslovili. Pozvali mě na benefiční koncert, protože věděli, že si rád sem tam zahraju s moravskou cimbálovkou. Chytil jsem příležitost za pačesy a byl z toho můj zatím nejúspěšnější počin. Teď mám už druhou cikánskou kapelu. Z té první zbyli dva hudebníci, kteří sehnali zbytek. Zřejmě vybírali dobře, protože jsme společně objeli půl světa včetně Číny. Často se vracíme do Francie, čeká nás Itálie, Německo a taky Japonsko. A časem se chystáme na novou desku.

Říká se, že čím jsou housle starší, tím jsou lepší. Vašim modrým je teprve třináct let, přesto jsou už mistrovským nástrojem.

Foto

Mezi podepisováním se dokázal Pavlík i mile usmát na fotografku.

 

Vynikající staré nástroje jsou opravdu unikátní v laku, zvuku, v barvě a plnosti tónu. Ale rozhodně není a nikdy nebyla pravda, že staré housle jsou vždycky lepší než nově vyrobené. Občas se nástroje porovnávají před vysoce odbornou porotou. Hudebník je neviděn skrytý za plentou a vždy v celkovém srovnání všech parametrů zvítězí nové housle. Staré mají třeba lepší tón nebo něco jiného, ale celostní kvalifikaci vyhrají ty nové. Vtip je v tom, že na každé housle se musí především stále hrát, ať jsou to staré stradivárky nebo mladé modré. Po čase zmizí prvotní plechový tón, nástroj se nádherně otevře a dřevo se vyhraje. Na rozdíl od klavíru či třeba kytary, které stářím ztrácejí na kvalitě.

Co znamená, že se „dřevo vyhraje“?

Zvuk houslí tvoří vibrující dřevo. Čím častěji na ně hrajete, tím víc se rozvibrují, zvuk se vsakuje a krásní. Modré mi vyrobil na zakázku náš nejlepší mistr houslař Honzík Špidlen a použil na ně devadesát let staré dřevo. Od začátku jsem věděl, že jsou skvělé. Samozřejmě byly koncerty zpočátku jiné, housle se musely vyhrát. Neměl jsem s tím ale vůbec problém.

Koncerty klasické hudby hrajete výhradně zpaměti. Stalo se, že jste se ztratil?

To se přihodí úplně každému! Je nutné nepanikařit. Hraju dál, až se někde chytím, hudební linku si samozřejmě pamatuju. U některých skladeb ale mám určité záchytné body. Natočil jsem zpaměti i dvě a čtvrt hodiny dlouhé Bachovy Sonáty pro sólové housle, neustále mozek trénuju. Když koncertuju s klavíristou, který noty má, dovolím si je také. Už ale hůř vidím…, že bych si pořídil modré brýle? Mám skladby, které odehraju jakoby nic a ještě stačím koukat po holkách v prvních řadách.

Lída Faflíková

Rozumějí si bez řečí

S Čechem Pavlem Šporclem hrají v Gipsy dva Slováci a Maďar. „Po sedm let, co spolu jezdíme, mluví spolu ti tři v autě povětšině maďarsky a já si čtu. S Maďarem Zoltánem jsem dosud přímo nepromluvil ani slovo, umí jenom svoji mateřštinu.

Včera za mnou poprvé přišel a řekl mi ‚How are you?‘. Naprosto konsternovaně jsem odpověděl ‚Good‘ a tím jsme, myslím, na dalších sem let témata vyčerpali,“ vzbudil houslista výbuch smíchu v sále. Dlouhých řečí evidentně není třeba.

« Zpět