Ilona Hrušková s Liborkem, Pavlíkem a Mončou na kanapíčku.

V každém se najde něco, v čem je dobrý. Stačí to objevit a podchytit.

Ráček slaví kulaté narozeniny

Usměvavá, krásná blondýnka se širokým srdcem a láskyplnou náručí – to je Ilona Hrušková. Je duší, dobrým andělem a zároveň ředitelkou organizace, jejímuž vzniku a dosavadnímu chodu zasvětila většinu svého života.

„Denní stacionář pro mentálně a tělesně postiženou mládež a dospělé“ zní oficiální název. Už dvacet let má v Rakovníku své významné místo. Pro všechny v regionu je to prostě domov Ráček. Zdejší klienty nazývá ředitelka „dětmi“ a na první pohled je patrné, že laskavost, láska a ochota pomoci je vzájemně sdílená i s ostatním personálem. Udržet Ráček po celá léta v nezměněné kvalitě nebylo vůbec snadné a není ani dnes.

Věčný boj o peníze

Stacionář má od počátku status nestátní neziskové organizace, což znamená neustálý boj o finanční prostředky. Nemá žádný stálý příjem, takže je odkázán na granty a dotace z nejrůznějších zdrojů. V začátcích byl roční rozpočet sedmdesát pět tisíc korun, v současnosti je to pět milionů. Od platnosti zákona o sociálních službách z roku 2007 dostávají klienti příspěvek na péči, kterým hradí služby poskytované Ráčkem, na pokrytí provozu to ale zdaleka nestačí. „Je to neustálá nejistota. Většina dotací je pouze na jeden rok, takže žádáme pořád dokola na všechny strany. Nejvíc vydřené jsou peníze z evropských fondů, žádosti jsou hrozně těžké. Jejich výhodou je, že jsou určeny na více let, takže dotovaná činnost má třeba tři roky o sebe postaráno,“ vysvětluje Ilona Hrušková nesnáze financování. „Na správném podání žádosti jsou závislí klienti i stálí zaměstnanci, tak nesmím nic pokazit. Často se stalo, že jsme dostali méně, než jsme žádali. Nějak jsme vždycky přežili, člověk si to nesmí příliš připouštět,“ pokračuje. Léta zpracovávala projekty sama. „Kdyby se se mnou něco stalo, mám teď velmi šikovnou asistentku a také naše účetní ví o Ráčku hodně. Zvládli by to,“ je ředitelka přesvědčená.

Ochota na prvním místě

Ilona Hrušková vystudovala speciální pedagogiku a začala učit v mateřské školce. Asi po půl roce se dostala do speciální školky na Bezděkov a už v oboru zůstala. „Pár klientů znám ještě z té školky. Pro nás jsou to věčné děti, i když dávno dospěli, některým je přes padesát,“ hovoří laskavě.

Domov Ráček založila 1. února 1998 poté, co školský úřad nechtěl dospělejší klienty dále zajišťovat. Do stacionáře mohou nastoupit od osmnácti let, horní věková hranice není stanovená. Začínala se sedmi, v současnosti má zapsaných třicet sedm svěřenců. „Denně jich dochází kolem dvaceti sedmi, ti ostatní využívají Ráček nárazově. Zavedli jsme také odlehčovací službu pro rodiče. Můžeme ji poskytovat díky chráněnému bytu. Když potřebují někam odjet nebo jsou nemocní, dokážeme se o ‚děti‘ starat po kratší dobu i přes noc. Klienti docházejí v hodinu, která jim i rodičům vyhovuje, a stejně tak i odcházejí. Máme sice oficiálně otevřeno od půl sedmé ráno do půl šesté večer, nezřídka se však služba protáhne. Snažíme se rodičům vyjít vstříc, když třeba nestíhají,“ objasňuje chod stacionáře ředitelka.

Léto na raftech na slapské přehradě.

Skoro se nevejdeme

Dříve dostačující prostory v centru Rakovníka jsou už dávno malé, ale naštěstí má Ráček ještě chráněnou dílnu v Pražské ulici, kde část osazenstva každý den kompletuje dřevěné komponenty pro lubenskou firmu Pinie. „Na oběd se scházíme všichni najednou, i když kvůli nedostatku místa jíme na etapy. Nikomu to nevadí, máme totiž výbornou kuchařku, tak si rádi počkáme,“ pochvaluje si.

Naštěstí se příliš nových klientů nehlásí, už by se asi nevešli. O všechny se střídavě stará patnáct zaměstnanců.

Hlavně pohoda

Každý den začíná stejně, ‚děti‘ mají rády své stereotypy. Po příchodu čaj nebo kafíčko, co má kdo rád. Pak společenské hry a zdravotní cvičení. „Nic složitého, jen protahování, to je ostatně dobré i pro nás. Dáme si svačinku a následují tak zvané výchovy, kdy opakujeme a upevňujeme dříve získané znalosti. Máme čtení, počítání, rozvoj počítačové gramotnosti, dále výtvarnou a pracovní výchovu,“ jmenuje Ilona Hrušková denní rozvrh. „Před obědem se jdeme projít a po jídle máme klidové činnosti. Někdo hraje pexeso nebo karty, zpíváme, kreslíme a kdo chce, jde do dílny dělat keramiku, plést košíky, tkát. Většina prošla speciálními školami a my se snažíme, aby nezapomněli, co se tam naučili. Všechno je pod dozorem, ale tak, aby každému bylo dobře,“ zdůrazňuje.

Všichni jsme v něčem dobří

Úspěšné fungování Ráčku je založeno na myšlence, že každý něco umí. Stačí to jen podchytit a udržet. „Vycházíme z toho, že každý má něco, co mu jde. Některé z našich ‚dětí’ trochu čte, ale nenaučí se počítat, jiné naopak a další má šikovné ruce,“ je krédem Ilony Hruškové.

K dennímu stacionáři musela před lety na základě změny legislativy přibýt sociálně terapeutická dílna. Právě rukodělná výroba předmětů z různých materiálů proslavila Ráček daleko za hranice Rakovníka a jeho klienti jsou pyšní, že se výrobky líbí a prodávají.

Ve světlé útulné dílně s výhledem do upravené zahrady právě pletou košíky Monika a Pavlík.

Barevné obrazy klientů visí na stěnách, na jednom stole stojí bílé hrnky připravené na omalování a vedle jsou vystaveny už hotové. „Naše výtvarně nadaná asistentka předkreslí vzor a ‚děti‘ ho vybarvují. Já jsem také zaměřená spíš do výtvarna, takže se při malování obrazů sem tam mihnu,“ připouští skromně. Vedle stojící tkalcovské stavy zrovna odpočívají. „Právě máme opětovnou zakázku na utkání dvaceti koberců, objednávky dostáváme průběžně. Je to milé a neuvěřitelně motivační pro klienty. Vidí, že jejich práce má smysl, o to jsou pilnější,“ dodává.

Své výtvory Ráček prodává po trzích a různých akcích, už pár let má také svůj krámek.

„Asi před třemi roky jsem nám pronajala mobilní buňku tady u parkoviště. Teď však máme normální kamenný obchůdek úplně v centru města proti Korzu a ‚děti‘ jsou nadšené. Jakmile něco hezkého vyrobí, hned s tím náš šikovný Pavlík běží do krámku,“ usmívá se láskyplně Ilona Hrušková.

Lída Faflíková

Inkluze? Velmi citlivé téma…

„Když má někdo zdravou hlavu, ale kvůli tělesnému postižení se nemůže hýbat, tam inkluzi podpořím,“ předkládá svůj názor ředitelka Ráčku. „Bezpečně ale vím, že všichni naši klienti se cítili lépe ve speciální škole, než by jim bylo v normální. Děti všeobecně neodpouštějí jinakost. Dokážou být velmi škodolibé a vysmívají se především tomu, co neznají nebo se přidají k většině. Naše by byly v běžné škole nešťastné,“ uzavírá téma Ilona Hrušková. „Nemůžeme všechny děti všemu naučit, ale můžeme všechny děti udělat šťastnými,“ jsou slova uznávaného psychologa Zdenka Matějčka. Ráček heslo zcela naplňuje.