Lenka Šmídová předvádí fén z první republiky.

„Mýdlo činí kůži hebkou a vláčnou, dobře očišťuje tělo i oděv.“ (řecký lékař Galén, 2. století)

Čistota půl zdraví (a špína celé)

Kdy a proč vlastně vznikl tenhle slogan, který všichni znají a občas někteří používají ve snaze omluvit zapatlaný oděv či smutek za nehty? Odpověď dává zčásti výstava s názvem Čistota půl zdraví (Kapitoly z dějin hygieny) instalovaná od 8.března do 8. května v Petrovcově síni v Muzeu T. G. M. v Rakovníku. Vystavené předměty pocházejí většinou ze zdejších sbírek. Doplní je deset panelů s textem a obrázky toho, co se v místním muzeu nenachází.

Co výstava nabízí

„Vybrala jsem především exponáty z první poloviny 20. století. Není to sice úplně vzdálená minulost, ale myslím, že řadu věcí lidé už neznají nebo by nepoznali, k čemu sloužily,“ uvádí Lenka Šmídová, etnografka a vedoucí společenskovědního oddělení rakovnického muzea, která má nad projektem hlavní supervizi. Vzhledem k omezenému výstavnímu prostoru nelze podrobně obsáhnout celé téma. Kurátorka se soustředila na deset základních okruhů, které jsou pro současnost stále zajímavé a aktuální. Návštěvník se poučí například o historii vyrábění mýdla s důrazem na Rakovnicko, o lazebnících a lázních, o používání toalet v průběhu staletí, o „čistotných“ obdobích i o těch „špinavých“ v lidských dějinách. Grafickou podobu panelů s texty má na starosti Dana Stolzová.

Počátky Rakony

Každý ze zdejšího regionu zná továrnu Rakona na výrobu čistících prostředků. Původní provozovnu na výrobu mýdla a svíček otevřel vyučený mydlář s praxí František Otta na rakovnickém náměstí. Po roce 1900 pak za městem u železniční trati zřídil větší dílnu, základ nynější Rakony. Na konkurenční mýdlo s jelenem Schichtovy severočeské firmy zareagoval kvalitním, levným mýdlem s rakem (do roku 1991 ochranná značka).

Vedlo se mu a když mezi světovými válkami předal firmu svým třem synům, zmodernizovali ji a začali postupně vyrábět kromě stálého pracího sortimentu několik druhů toaletních mýdel, toaletní vodu Mateřídouška, tuhé holící mýdlo Rakon, zhuštěné mýdlo Mydlík a další žádané produkty.

„Otta měl samozřejmě těžké konkurenty. Nejenom ústeckého Schichta s mýdlem s jelenem a značkou Ellida a pražskou firmu s Helladou ‚klenotem pradlen‘. Také Josefa Pilnáčka z Hradce Králové s krásnými krabičkami na toaletní mýdla nebo Tolmanovi z Roztok u Křivoklátu,“ objasňuje Lenka Šmídová situaci v mydlářství za první republiky. „Po válce byly vesměs podniky znárodněny, rakovnický dostal název Rakona,“ dodává.

Reklama na toaletní vodu Naše Mateřídouška od firmy Otta.

Noční kabátky a přenosné toalety

Návštěvníci výstavy se mohou těšit na předměty související s péčí o miminka i větší děti, s péčí o vlasy, vousy a zuby a uvidí také ukázky přenosných záchodů, různých nočníků-nočních váz či porcelánových podložních mis pod nemocné. „Nezbytným doplňkem výstavy budou textílie. Látkové závěsné „kuchařky“ s vyšívanými obrázky do koupelen, s nabádavými nápisy jako „jedna ruka druhou myje“ nebo vyšívané ručníky s mravoučnými milostnými slogany. Také pár čepečků a nočních kabátků, prádélko na děti, igelitovou koupací čepici,“ jmenuje kurátorka některé exponáty. K vidění budou dobové reklamy, jejichž úderné texty jsou nyní trochu k smíchu.

„František Otta používal i tak zvané pohádkové lístečky. Na dvojlistu byl na přední straně obrázek, uvnitř pohádka a na zadní straně reklama na jeho výrobek. Jakože ‚poraďte mamičce, ať používá…‘, přes děti se tak dostal k rodičům,“ poukazuje na reklamní způsoby první republiky.

Středověk špinavý nebyl, i když…

„Na hygienu se v různých časech nahlíželo různě. Víme o vodovodech rozvádějících vodu po městech již před několika tisíci lety, kanalizační sítě odváděly splašky. Z vykopávek známe starověké lázně, zubní kartáčky, pomůcky k pěstění vousů, flakóny na parfémy a líčidla,“ zapáleně líčí etnografka. Naopak o středověku existuje všeobecné povědomí, že byl špinavý. Není to ale úplně pravda, ve městech lázně bývaly.

„Ve středověkém Rakovníku dokonce dvojí, soukromé a obecní. Víme, že třeba cechy vydávaly nařízení, která přikazovala členům, kolikrát za určitou dobu musí brát lázeň,“ pokračuje Lenka Šmídová. V lázních tehdy nešlo pouze o čistotu těla, ale stříhaly se tam vlasy a vousy, leckdy se prováděly drobnější lékařské zákroky jako baňkování, pouštění žilou nebo trhání zubů. K nižší oblibě mytí tehdy přispěla církev, která kázala, že všechno tělesné je hříšné.

Později v 17. a 18. století po morových ranách převládl názor, že voda je roznašečem nemocí a přílišné mytí škodí. Trochu na štíru s hygienou byly ve středověku vyšší společenské vrstvy. „Všichni známe období obrovských paruk skrývajících mastné vlasy a drbátek na parazity. Šlechtici se také omývali, i když po svém. Ne vodou, jen šátečkem namočeným v pálence nebo v mléce,“ vysvětluje. „Ze středověkých hradů a pozdějších zámků však známe koupelny a mycí kouty, takže úpadek čistotnosti byl spíš zdánlivý a neplatil všeobecně. V 19. století se kvůli novým poznatkům a osvětě přišlo na to, že hygiena s mírou má přece jen něco do sebe,“ usmívá se etnografka.

Lazebnice Zuzana

Potřebné služby v lázních poskytovali lazebníci a bradýři. Lazebníci připravovali studené a teplé koupele, v parní lázni šlehali hosty březovými košťaty, polévali rozpálené kameny nebo cihly studenou vodou. Podle názvu je jasné, že bradýři holili a stříhali vousy a prováděli zmíněné léčebné zákroky. Lazebnické řemeslo bylo údajně postaveno na roveň ostatním poté, co lazebnice Zuzana prý pomohla uprchnout z vězení králi Václavu IV. Stejně jako příslušníci jiných řemesel se sdružovali do cechů.

Kdo vymyslel splachovací záchod

Různé pokusy o splachovací záchody se datují před náš letopočet. Tehdy šlo spíš o odvodňování než splachování. Ve starověkém Egyptě se kvůli trvalému nedostatku vody používaly nočníky s pískem. „V údolí Indu ve městě Mohendjo-daro se už dva a půl tisíce let před naším letopočtem používala zařízení připomínající opravdové splachovací záchody. Svědčí o tom dochovaná síť odpadních kanálů. Římané koupelnu a toaletu nazývali lavatrina (odtud latrina). V 16. století dostala water-closet anglická královna Alžběta. Lidem ale připadal směšný, takže se neuchytil,“ zabrousí do dávné historie.

To je pouze malá ukázka z kuriozit, které jsou v Petrovcově síni k vidění. Tak si je nenechte ujít!

Lída Faflíková

Kadibudkám neodzvonilo

Od poloviny 19. století vesele splachujeme, alespoň tam, kde je zaveden vodovod. V honbě za očistou napouštíme vany a bazény hektolitry vody. Ti starší pamatují doby, kdy se ve vaně koupalo jednou týdně a ve stejné vodě se umyla celá rodina, jen s průběžným doplňováním teplé. A ta voda se ještě použila na zalití záchodu nebo vytření podlahy. Vodou se šetřilo, i když jí snad byl dostatek. Teď samá sucha a vody málo. Skončíme zase u kadibudek?