Bára s mláďaty želvy pardálí a neteří Betynkou.

„Nemůžu krmit zvíře jiným zvířetem,“ říká Bára Benešová

Pro moje želvy jsem táta i máma, prostě dva v jednom

Pořekadlo „pomalý jako želva“ požívá jen ten, kdo nikdy neviděl želvu v chodu. Na kuchyňském stole v bytě Báry Benešové v Rakovníku se právě do všech stran rozeběhlo asi dvacet dvouměsíčních želviček. Vůbec není lehké je shromáždit do houfu a hlavně je tam udržet. Mláďata želvy pardálí mají skvrnité krunýřky vyklenuté jako maličké koblížky, mrskají vrásčitýma nožkama a natahují prehistorické hlavičky. Mrštně pobíhají sem a tam a klidně by bez bázně seskočily na zem. Jsme na ně tři a máme co dělat, abychom je včas pochytali. Bára je profesionální chovatelka suchozemských želv, kromě toho pracuje jako výzkumnice ve výzkumném ústavu a také skvěle zvládá výtvarné techniky s hmotou fimo.

Život se zvířaty odmalička

Kdo by tušil, že v rodinném domě uprostřed Rakovníka je taková oáza exotiky. Byt i zahrádka ve vnitrobloku jsou přizpůsobené chovu želv i ostatních zvířecích mazlíčků. „Co se pamatuju, vždycky jsme měli tři až čtyři želvy. Tatínek je velký milovník všech zvířat. Rád cestoval, fotografoval, ale doma choval hlavně ta terarijní. Průběžně se u nás střídali hadi, pavouci, všemožné ještěrky, leguáni, ale taky kajman,“ vzpomíná půvabná chovatelka. „Občas se vyskytla i zachráněná veverka, poštolky, pořád nějací papoušci a jednou o Vánocích dokonce výr,“ pokračuje s úsměvem. „Mám s ním fotku u stromečku, jsme tak stejně velcí. Při focení se prý polekal blesku, prudce zajel pod stromek, převrátil ho a rozbily se všechny ozdoby,“ dodává.

Chovem želv plynule navázala na tatínkovu celoživotní zálibu. „Želvy mi vyhovují i proto, že žerou jen zelené. Nemůžu krmit zvíře jiným zvířetem. Všichni moji miláčci jsou býložravci,“ předvádí Bára krotké korely. Stařenka osmáka degu se jen mihla a raději se schovala v domku.

Pro chov je třeba hlavně trpělivost

V současnosti chová pět druhů želv: zelenavé, čtyřprsté, vroubené a africké pardálí a ostruhaté. V tomto zimním období jsou vzhůru pouze želvy pardálí a ostruhaté, ostatní jsou v několikaměsíčním zimním spánku. „Úplně jsem se zbláznila do těch afrických, v zimě nespí a jsou krásně veliké. Dožívají se až sta let, ty drobnější evropské tak osmdesáti,“ ukazuje chovatelka obří exempláře v terárkách velkých jako skříně na šaty.

Chov želv je běh na hodně dlouhou trať. „Trvá léta, než se chovná skupina vytvoří a sedne si. Pořídíš samičku a samcům se třeba nelíbí. Potřebují mít ve skupině soka, aby měli důvod se snažit, jinak o holky zájem ani nemají,“ vysvětluje Bára. „Na základce jsem začala s jednou samičkou želvy zelenavé ke klukům, co byli doma. Teprve až na vysoké se mi podařilo odchovat dvě mláďata. Teď zrovna jich mám asi čtyřicet a stejný počet dospělých. Jak je prodávám, počty se mění,“ doplňuje.

Mladá chovatelka si o chovu pečlivě vede podrobné záznamy, má živnostenský list, takže přiděluje odchovancům registrační listiny. Snesená vejce shromažďuje v líhni, inkubační doba je u jednotlivých druhů různá. Je třeba do detailu dodržet podmínky zdárného vývoje zárodku, jako je přesná teplota a vlhkost prostředí. „Pohlaví želv se řídí teplotou při inkubaci. Nemají pohlavní chromozómy, holky se líhnou při vyšší teplotě než kluci. Trvalo mi roky kombinací, než jsem všechno vychytala, “ přibližuje úskalí chovu. Například teplotu je nutné měnit z denní na noční. Při nízké teplotě se vývoj zárodku zastaví, při vysoké vlhkosti zase vejce popraskají.

Miminko se rodí bez mámy

Želvy jako většina plazů nemají žádné mateřské instinkty. Když přijde čas, samička čichem vybere místo, vyhrabe ďolík, naklade, zahrabe a jde. „Je naprosto nutné sledovat, kam vejce umístila, protože dokáže půdu tak dobře upravit, že snůšku prostě nenajdeš,“ vykládá a drží v dlani protestující želví mimino. Mláďata evropských želv se líhnou zhruba po dvou měsících inkubace, africkým to trvá čtyři až pět. Želvička se líhne dvacet čtyři někdy čtyřicet osm hodin. „Nejdřív udělá vaječným zubem zevnitř dírku, malou prasklinku ve skořápce vajíčka. Po chvíli se objeví hlavička, za čas přední nožky a docela dlouho trvá, než vyleze celá. Někdy má ještě na bříšku žloutkový váček, to pak musí zůstat v líhni, než ho spotřebuje a zacelí se štěrbina ve spodním krunýřku, kudy se žloutek vstřebává,“ rozněžňuje se Bára.

Už takhle malinký tvoreček je ihned schopný samostatného života. Sám si najde potravu a matku vůbec nepotřebuje. Jediné nebezpečí mu v přírodě hrozí od predátorů a někdy od přemnožených parazitů. „Jako většina všech zvířat i želvy žijí přirozeně s parazity, jako jsou roupy, škrkavky a další, které se ale jen tak z trusu nepoznají,“ vysvětluje chovatelka. Přemnožení parazitů hrozí hlavně želvám odebraným z volné přírody. Při importu se vlivem stresu mohou namnožit tak, že želva uhyne. „Stane se, že při nevhodném zacházení nastydnou a dostanou rýmu. Objevuje se pak bublinka u nozder. Pokud to trvá déle, je lepší zajít k veterináři,“ doporučuje zkušená želví máma. Mláďata jdou z domu zhruba ve dvou měsících života. Ta současná, která se právě koupou v míse na stole, už jsou vesměs dopředu zamluvená.

Bez pomoci rodiny by se neobešla

Je zřejmé, že odchov želv je finančně, ale především časově nesmírně náročný koníček. „Bez pomoci maminky a taťky bych to sama vůbec nezvládala. A taky bez tolerance a podpory mého Petra samozřejmě,“ otáčí se Bára ke svému „chlapovi“.

Známý rakovnický muzikant Vlastík Beneš vyrábí dceři terária a líhně, výběhy i voliéry. Maminka zas sleduje líhně a krmí, když je Bára v práci. V zimě je nutné chodit na zelenou trávu a želvy, které nespí, je třeba denně koupat, nakrmit a poklidit. V době snůšky se musí pozorně sledovat, včas vystihnout okamžik snášení, aby želva nestihla vejce zahrabat na neznámém místě. A na letním bytě u Berounky se průběžně hlídá, aby volně se pohybující želvy ve výbězích něco nesežralo.

Fimo je minulost

Do výtvarničení s fimem, které Báře načas učarovalo, už nemá dost chuti ani nadšení. „Do fima jsem se kdysi úplně zbláznila. Šperky jsem vyráběla po nocích a nejdřív jsem zásobila rodinu a kamarádky. Nadělala jsem tolik výrobků, že jsem objížděla se stánkem trhy a docela úspěšně prodávala. Bavilo mě i pořádání kurzů, tahle závislost mi trvala několik let,“ vzpomíná na nedávnou minulost. „Teď jezdím jen na akce, které mám vyloženě ráda. Třeba v létě na ROUS do Rousínova, kde jsem práci s fimem lektorovala už několikrát,“ těší se na další ročník Bára Benešová.

Lída Faflíková

Kdepak nové botičky či kabelka

Zaměstnání ve Výzkumném ústavu biofarmacie a veterinárních léčiv ji baví, protože zde pracuje i se zvířaty. Hlavní pozornost a péči však soustředí především na milované želvy. „Když mám splín, je mi smutno a měla bych si udělat nějakou radost, tak mi ze všech možností nakonec vždycky vyjde zase nová želva,“ říká Bára na závěr našeho setkání a sfoukne svíčku (jak jinak než ve tvaru želvy).