Jitka Kučabová u svého fungl nového John Deera.

Nápad s pštrosí farmou Jitce Kučabové rozmluvili, John Deera si prosadila

Jako malou ji rodiče v traktoru uspávali

Až budu dospělá, koupím si … Co byste v dětství místo tří teček dosadili vy? Nejspíš auto, dům, cestu kolem světa, koně nebo jakékoli jiné standardní přání. Jitka Kučabová z Pochvalova by si nevybrala nic z toho. Odmala snila o něčem, co se podle obecného úsudku k holkám nehodí. O vlastním traktoru. „Babička mi říká, že jsem si koupila vilu na kolech,“ směje se. Koupit si fungl nového John Deera a zadlužit se tak na spoustu let, nebyla žádná mladická nerozvážnost nebo rozmar. Traktor je její služební vůz. Kučabovi jsou zemědělci a kromě toho, že hospodaří, podniká Jitka ve službách. Jednoduše řečeno si ji jiní zemědělci najímají, aby jim sela, lisovala slámu, svážela úrodu z polí a podobně. Kuriozitou je nejen tím, že mezi traktoristy na mnoho mladých holek nenatrefíte, ale i tím, že v nadšení a umu strčí spoustu chlapů do kapsy.

Vyhlídkový traktor

„A nechcete se nejdřív svézt?“ Láká mě 24letá Jitka na netradiční vyjížďku kolem Pochvalova. Vyhlídkových jízd už má její John Deere za sebou bezpočet. Vlastně je zatím víc vyhlídkovým vozem než zemědělskou technikou. Makat do polí ještě nevyjel. „Mám ho od konce října, takže s ním zatím vozím jen děti příbuzných a známých,“ říká s úsměvem.

A tak vyjíždíme. Z vysoko posazené kabiny traktoru máme krásnou zvlněnou krajinu Podlesí jako na dlani. Možná by Jitka mohla turistické zážitkové vyjížďky zahrnout mezi nabízené služby. Zatímco ve starých Zetorech jste se báli, že vám z drncání začnou vypadávat zuby, u obřího John Deera se po silnici příjemně kolíbáte.

„V kabině není žádný prach a hluk jako ve starých traktorech. Už jsou to skoro roboti, uvnitř je to samá elektronika a vychytávky. Kdybych do něj koupila ještě navigaci, jenže ta stojí asi půl milionu, už by v podstatě jezdil po poli sám. Táta má dva menší John Deery, ale ty jsou jednodušší. On se elektroniky bojí, takže s mým traktorem ještě ani nejel a vůbec se do toho nehrne.“

Jitčin traktor má blíž k útulnému obýváku než k technice, která má zastat špinavou práci na polích. Aby dovnitř nenanosila bláto a nezašpinila světlé koberce na podlaze, zouvá se. Je to zkrátka zelený mazlík. „Když jezdím orat nebo sít, jsem v traktoru klidně i sedmnáct hodin denně, tak nechci sedět ve špíně. Nic mi tu nechybí,“ vysvětluje.

Holčičko, tak se ukaž

Za volantem traktoru je jako ryba ve vodě. Vypráví o polních pracích a oči jí svítí nadšením. Zemědělství je její svět. „Podnikám dva roky. Jezdím pro stálé klienty, ale pořád se ozývají i noví. Někdy je to sranda, co chlapi vymyslí. Pořád mě zkoušejí, co umím. Třeba jsem tu jezdila na kukuřici. Bylo mokro, tak jsem klukům říkala, ať mě tolik nenakládají, ať vyjedu. No, a co myslíte, samozřejmě mě naložili hodně. Tam, co bylo nejvíc vlhko, mi to začalo hrabat. Už tam stáli a smáli se, že mě budou muset tahat. A když mi řekli: ‚Tak holčičko, ukaž, co umíš,‘ ukázala jsem jim to. Dvě stě nebo tři sta metrů jsem couvala, najela na pevnou cestu a vytáhla traktor na silnici. A víte, jak dopadl ten kluk, co se nejvíc vysmíval? Návěs tam položil,“ vypráví se smíchem.

Hospodaří od restituce

Traktory miluje od dětství. Dokonce ji prý rodiče jako malou v traktoru uspávali. Jeho drncání na ni zabíralo nejlíp. Sama ho řídí už od dvanácti let. „Táta mi vždycky přivezl traktor na pole a tam už jsem jezdila sama. Byl to malý Zetor.“

Jitčini rodiče začali hospodařit v roce 1991, jakmile jim stát vrátil v restituci dědečkovy polnosti. „Všechnu práci musel táta zastat s jedním ušmudlaným Zetorem 6711. Pořád mi říká, že by si tehdy ani nepomyslel, že si jednou bude moct koupit John Deera, natož že si ho pak koupím i já. Děda míval dvacet hektarů, my dnes máme šedesát a další si pronajímáme. Na dvaceti hektarech už byste se dneska neuživila. Nejvíc nad vodou nás drží chmel, o který je teď dost zájem a výkupní ceny se zvedly, a služby,“ popisuje Jitka.

Cukrářka? Ani náhodou

O tom, že jednou rodinné hospodářství převezme, měla jasno. Podle toho si vybrala i školu. „Mámě se to moc nelíbilo. Chtěla, abych šla na cukrářku nebo kuchařku. Tak jsem jí řekla, že jestli mě tam dá, začnu zlobit. Rozhodl to táta, který řekl, abych dělala, co mě bude bavit. Tak jsem se přihlásila do Podbořan na maturitní obor mechanizace a služby. Ve třídě jsem byla jediná holka. Kolektiv tam byl dobrý, až na jednoho kluka, který nesnesl, že jsem věděla víc než on, navážel se do mě a dopadlo to tak, že jsme se poprali. Hrozilo mi za to podmínečné vyloučení,“ vypráví, aby bylo jasno, že ve třídě plné kluků nebyla žádná křehká květinka.

Při státní maturitě jí o půl bodu nevyšel didaktický test z češtiny. Odvolání bohužel nepomohlo, a tak si místo maturity dodělala výuční list na oboru zemědělec-farmář na učilišti v Údlicích. „Tam jsem byla jak v Jiříkově vidění. Ze střední školy to byl hrozný propad o pět levelů níž. Nastoupila jsem rovnou do třeťáku, protože už jsem všechno uměla.“

Dvouleté podnikání

Po škole pracovala dva roky pod otcem a pak si založila vlastní firmu. Kučabovi pěstují chmel, obilí, ječmen, pšenici, hrách, brambory a pícniny. Mají také býky na výkrm, ale jen do letošního roku. Jakmile odjedou na jatka, s živočišnou výrobou skončí, nevyplatí se. O chod statku se rodina stará sama, jen na chmel si najímají brigádníky.

„Měla jsem v plánu, že si udělám pštrosí farmu, to mě hodně lákalo. Už jsem to měla vymyšlené, ale táta mi to rozmluvil,“ popisuje jeden ze svých plánů. Zajišťovat zemědělské služby je přeci jen jistější podnikání. I když má také svá úskalí.

„Už se mi stalo, že mi chytnul lis na slámu. Škoda byla 450 tisíc. Jezdila jsem v Zavidově a v polovině výměry najednou slyším, že v tom něco chrastí. Tak jsem volala servis, přijeli a opravili to. Vypadalo to v pořádku, tak jsem pokračovala a za hodinu najednou cítím, jako když se něco pálí. Kouknu za sebe a tam už metrové plameny. Ložisko nebylo v pořádku, rozžhavilo se.“ Jen díky tomu, že rychle vyházela z komory slámu a měla u sebe hasičák, lis celý neshořel.

Zemědělství jako životní styl

Že si dokáže poradit v nesnázích a chce v hospodaření pokračovat, jejího tátu těší. Ne každý zemědělec má štěstí, že mají jeho děti chuť v oboru pokračovat. „To já chci. Zemědělství je pro mě životní styl. Jsem moc vděčná, že mě v tom všichni moji blízcí podporují. Máma už bohužel není mezi námi, udělala toho pro mě moc, na to nikdy nezapomenu. A táta je mojí velkou oporou a podporou,“ říká Jitka.

„Jsem rád, že ji to baví. Ale pořád jí říkám, že to přece nemůže dělat sama, že by měla mít svoji rodinu. Jenže nevím, jestli s ní nějaký chlap dokáže udržet krok,“ uzavírá František Kučaba.

Průprava na couvání

Kdyby vám Jitka Kučabová řekla, že si v dětství nejraději hrála s panenkami, byl by to pořádný šok. Ne, v jejím pokojíku byste na panenky v růžových šatech opravdu nenarazili. Tady se všude pod nohy pletly modely traktorů. „U nás se říká, že jsem se naučila dobře couvat díky dětským traktorům, protože už jsem měla v ruce, jak se kola stáčejí. Modelů mám spoustu, teď si s nimi hraje tříletý syn mojí sestřenice,“ říká. I záliby měla vždycky spíš klučičí. Kromě zemědělství se věnuje myslivosti. A v zimě, když se na polích nepracuje, jezdí na hory lyžovat.

Markéta Hartlová