Foto

Věra Hrubešová jen nerada zahálí.

 

„Pokud slouží zdraví, s věkem nic nekončí,“ říká Věra Hrubešová

Seniorům, těm je hej!

Parafrázi verše v názvu by si mohli prozpěvovat všichni, kteří se seznámili s aktivitami Věry Hrubešové v Novém Strašecí, a to nejenom ti starší. Její dlouhodobou snahou je pomoci zaplnit možnou prázdnotu života lidem, kteří chtějí smysluplně využít svůj volný čas. „V každém věku v sobě můžeme objevit nové zájmy, schopnosti, koníčky a dát tak prostor osobnímu rozvoji. Vždyť duševní a fyzická aktivita oddaluje stárnutí, takže je dobré si najít nové přátele. Nikdy totiž není pozdě začít žít jinak, otevřít novou etapu,“ vyznává svoje krédo.

Těžké začátky

Než se do Nového Strašecí před lety přestěhovala, žila v paneláku na pražském sídlišti a pracovala v Muzeu hl. m. Prahy. Přesídlení do menšího města znamenalo naprostou změnu v jejím životě. „Přechod z paneláku do rodinného domku byl šok, vilka vyžadovala spoustu práce a doteď nemám všechno úplně hotové. Nikoho jsem tu neznala, ale chtěla jsem pochopit, jak život na maloměstě funguje,“ vzpomíná Věra Hrubešová.

V předchozím zaměstnání v pražském muzeu se velmi osvědčil projekt Akademie volného času, který dodnes nabízí nejrůznější možnosti sebevzdělávání pro ty, kteří o to stojí, nejenom pro seniory. „Hledala jsem tady ve Strašecí cestu k lidem a napadlo mě založit něco podobného. Doba byla takovým činnostem příznivě nakloněná, od 90. let vznikaly Univerzity třetího věku, různé instituce pořádaly akademie a semináře za účelem vzdělávání dospělých,“ pokračuje ve vyprávění. „V Novém Strašecí nic takového nebylo, takže když město vyhlásilo odpovídající výzvu, přihlásila jsem svůj projekt. Měla jsem ho jen v hlavě, zatím ne na papíře, formulovala jsem ho až přímo do žádosti. Přišla mi tehdy strašně složitá, některým pojmům jsem vůbec nerozuměla. O vypsané výzvě jsem se dozvěděla z Novostrašeckého měsíčníku a hned jsem se šla vyptat na podrobnosti,“ říká Věra Hrubešová.

Projekt na koleni

Sama se podivila, když byl grant na její projekt Rodina a mezilidské vztahy ve společnosti schválen a hned se pustila do práce. „Musela jsem vymyslet organizační strukturu, co vlastně bude náplní přednášek, kde a jak často se budeme scházet, prostě úplně všechno. Celé to mělo mít svůj řád a pravidelnost. Když jsem pátrala po vhodném místě ke schůzkám, byly mi nabízeny různé hospody, že si tam naše kafíčko můžeme klidně dát, ale to jsem na mysli neměla,“ přibližuje svůj záměr.

Nakonec si domluvila na městském úřadu používání menší klubovny v Koordinačním centru a vrhla se pomocí internetu, knih o psychologii a další literatury na rozpracování ústředního tématu do deseti celků. „Vybrala jsem rodinu a mezilidské vztahy, protože jsem si řekla, že to bude blízké úplně každému a lidi by mohlo zajímat, jak se vzájemné vztahy vyvíjely v průběhu doby,“ vysvětluje.

Odborné lektory hledala pomocí známých, některé už sama znala ze svého působení v Praze. „Poslouchala jsem třeba nějakou přednášku v rozhlase a líbila se mi, tak jsem počkala na jméno přednášejícího, pak napsala do rozhlasu o kontakt a dotyčného oslovila. Sbírala jsem informace, za lektory dojela a vesměs jsem se setkala s laskavostí a velkou ochotou vyjít mi vstříc,“ vzpomíná Věra Hrubešová na nelehké začátky.

A protože bylo nutné projekt dostat do povědomí občanů, vyrobila plakátky o tom, kdy, kde a kdo bude mít přednášku a sama je roznášela po obchodech s prosbou o vylepení. Napsala spoustu informačních dopisů a nahodile je házela lidem do schránek. „S obrovským napětím jsem očekávala, jestli vůbec a jaký bude mít moje snažení ohlas. Říkala jsem si, že když přijde dvacet pět lidí, budu spokojená. Na první přednášce jsem napočítala třicet pět posluchačů,“ usmívá se. To už s ní spolupracovalo pár ochotných dobrovolnic, které pomohly vybrat příspěvky zavazující k absolvování dalších přednášek. Tak začala v Novém Strašecí svoji existenci Akademie volného času, kterou Věra Hrubešová vymyslela a zorganizovala úplně sama doma v kuchyni.

Akademie funguje

Členům Akademie vyrobila legitimace a v obavách, aby se lidé cítili příjemně, nosila s sebou vlastní magnetofon a pro správné naladění před přednáškou pouštěla hudbu.

Nedělala to dlouho, posluchači chodili rádi a lektoři byli nadšení. Program běžel od září do června, stěžejní byly jedenkrát měsíčně přednášky v rámci celoročního tématu, zapisovala se účast a dokonce se psala i ročníková práce. Doplněním byly společné výlety a exkurze vždy za účasti odborného průvodce nebo lektora. Po prvním roce udělala všem diplomy za účast a myslela, že je konec. Ale lidé chtěli pokračování, takže požádala město o grant na další rok. Třikrát po sobě jí město grant přidělilo, počtvrté ho rada neschválila. Akademii ale vyšel vstříc nový starosta, který navrhl její začlenění do rozpočtu Kulturního centra. „Přístup pana starosty nás zachránil, bylo to skvělé řešení, ubylo mi tím i dost práce, starala jsem se jen o programovou část, zbytek byl na Kulturním centru. Byla s nimi báječná spolupráce,“ pochvaluje si Věra Hrubešová.

Předsedkyní byla od roku 2004, po devíti letech předala funkci kolegyni Soně Kudrové a odešla. Akademie funguje dodnes.

Zrození Klubu

Ani nyní Věra Hrubešová nezahálí a angažuje se zase na jiné platformě.

„Mám celoživotní potřebu starat se o lidi a být mezi nimi. Po vystoupení z Akademie se mi po čase začalo stýskat po setkávání a seznamování se s novými lidmi, nejde pořád jen opravovat dům. Náhodně jsem se dozvěděla, že v muzeu mají zájem o zorganizování podobné činnosti pro starší občany jako byla Akademie,“ zaujatě popisuje. Nechtěla opakovat úplně stejný model, a tak popřemýšlely s kolegyní i pracovnicemi muzea a na svět se v roce 2016 dostal Klub Cesty za poznáním. Informaci o tom předaly novinám, nabízely kromě přednášek opět výlety i exkurze a dostavil se skoro stejný počet zájemců jako kdysi do Akademie volného času. Do Klubu přešli někteří kmenoví členové z Akademie a přihlásili se také úplně noví lidé. Program kopíruje školní rok, takže pořádají podzimní a jarní cyklus přednášek.

„Máme za sebou rok a půl úspěšné existence. Scházíme se ve výstavních prostorách muzea, před a po přednáškách dojde i na kafíčko, čaj a sušenky a taky na možnost si popovídat mezi sebou o běžných věcech,“ přibližuje atmosféru klubu zakladatelka.

Nemůže si vynachválit zaměstnankyně strašecké pobočky muzea a vstřícnost ředitelky Magdaleny Elznicové Mikeskové z rakovnického ústředí. „Paní ředitelka usiluje o klubové prostředí, a to se jí daří, v Rakovníku to už takhle funguje. Máme klubové průkazky, s nimi můžeme navštěvovat výstavy i expozice v muzeu zdarma,“ je spokojená Věra Hrubešová. Má na starosti ideovou náplň programu, kterou konzultuje s muzeem. Vymýšlí témata, která budou dostatečně obsáhlá na čtyři nebo pět přednášek cyklu, a přitom dostatečně zajímavá pro širší okruh posluchačů. Shání a jedná s lektory, kteří mají k tématu co říct.

Letošní jarní přednáškový okruh se bude zabývat Významnými osmičkami v české historii. K tomu se chystá výlet do Lán, komentovaná prohlídka barokního kostela sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně nebo celodenní výlet na zámek Jezeří.

Klub Cesty za poznáním je otevřený kaž­dému, kdo nechce jen pohodlně sedět doma. Může být novou cestou, stát se směrem, kterým jsme se zatím nevydali.

Lída Faflíková

Dobrovolnice do morku kostí

Věra Hrubešová je v obdivuhodné psychické kondici. Kvůli činnosti pro jiné nemá čas ani chuť se zabývat svými těžkostmi. To vše dělá celá léta bez finanční odměny, jen čistá dobrovolnická práce. Už není na všechno sama, má spolupracovníky, kteří si jejího úsilí váží a vydatně pomáhají. Nezbývá než popřát jí samé i Klubu společné dlouhé trvání a radost z krásných příštích zážitků.

« Zpět