Před oráčovským mlýnem. Mikuláš Vondráček sedí vlevo. Jeho žena (rozená Sklenková) vedle něj, na tříkolce je jejich dcera Vlasta. Vondráčkovi měli svatbu 25. února 1948, takže zatímco v Praze pochodovaly milice, oni si v oráčovském kostele řekli ano.

U Machnówky si Němci udělali z Čechoslováků živou střelnici, další jatka přišla v Karpatech

Poslední rakovnický hrdina od Dukly (II)

(pokračování z minulého vydání) Oslabený po prodělané malárii se Mikuláš Vondráček vydal společně se svojí dělostřeleckou jednotkou z Besarábie zpět přes Rumunsko a Ukrajinu do Polska. Před nimi byly týdny ve válečném pekle. „Dostali jsme se 6. srpna až ke Krosnu. Bylo tam všude plno Němců a tisíce děl. Osmého ráno to nastalo. Ofenzíva. To je něco strašného. Tisíce kanónů najednou začnou střílet a střílí třeba hodinu. Odpálí, nabijí, odpálí a pořád dokola. A pak se fronta hnula,“ vypráví veterán. To nejhorší je teprve čekalo.

Stromy zachránci

Jatka. Tak vojenští historici stručně popisují, co se 9. září 1944 stalo u polské vesnice Machnówka. Byl to jeden z největších masakrů československé armády během 2. světové války. Brigáda napochodovala do pasti. Německá armáda měla být několik kilometrů daleko, ve skutečnosti byla jen několik set metrů.

„My jsme ráno ještě projeli za mlhy, tak to díky ní s námi dopadlo dobře. Byli jsme kus od Machnówky a velitel mi řekl, ať si vezmu kabel a jdu navázat spojení. Šel jsem kolem vesnice po poli. Najednou se mi zdálo, že vidím nějaký pohyb. Tak jsem sundal buben a po čtyřech lezl asi padesát metrů v bramborách a koukám, přede mnou německá pěchota a tanky. Rychle jsem se vrátil, přerazil kabel, napojil se a hlásil našemu veliteli, že vidím Němce, že jsou kus za vesnicí. Když jsem se vracel, už Machnówka hořela a Němci nás hrozně ostřelovali. Snažil jsem se dostat pryč. Mojí záchranou nejen tam, ale většinu doby, byly stromy. Vždycky jsem koukal, odkud to letí a snažil se být za stromem,“ popisuje Mikuláš Vondráček.

Měsíc hrůzy

Němci u Machnówky využili ranní hustou mlhu. Nic netušící československá brigáda se ve vylidněné vesnici zastavila a začala snídat. Jakmile se mlha zvedla, spustil werhmacht dělostřeleckou a kulometnou palbu. Vzduchem létaly kusy roztrhaných těl a střepiny. Z devíti stovek vojáků jich zahynulo nebo bylo zraněno 611. A to během půlhodiny. Po takové hrůze byla morálka vojáků nulová, a to je čekala největší bitva – Dukla.

„U Krosna nám bylo řečeno, že za pět dní budeme v Prešově. A byli jsme tam za pět, ale měsíců,“ říká Mikuláš Vondráček, a když zmíní Karpaty a Dukelský průsmyk, vysloví vůbec poprvé za vyprávění (a pěkně jadrně) sprosté slovo. „Zůstalo tam dvanáct set našich kluků, 4 500 bylo zraněných. Já jsem tam dostal střepinu do zad a zase mě zachránilo to, že jsem většinou koukal být za stromy. Boje na Dukle trvaly měsíc. Nikdo nás nevystřídal. Celé dny a noci jsme leželi v dešti, blátě, hladoví, zavšivení. Každou chvíli jsem vyléval z bot vodu, protože jí byly plné,“ vzpomíná. Útok střídal útok. Za cenu obrovských ztrát na životech se nakonec Rudé armádě podařilo 6. října překročit Československé hranice.

Mikuláš Vondráček

Dobojoval u Mikuláše

A boje pokračovaly. Stále se střílelo a postupovalo územím až k Liptovskému Mikuláši. Ten ale svému jmenovci mnoho štěstí nepřinesl. „Byla už dost zima a já tam příšerně prochladl. Natekly mi nohy a klouby a nemohl jsem vůbec chodit. Odvezli mě do Levoče do špitálu, jenže tam nás nechtěli léčit, když nezaplatíme 80 korun za den. My ale žádný žold nedostávali, neměli jsme ani korunu. Tak jsme si našli staré matrace a uložili se ve sklepě, kde aspoň nemrzlo. Já tam prospal snad dva dny. Jíst nám nedali, ošetřit nás nechtěli, už jsme byli zoufalí, když přišel takový malý Maďar. Tak jsem se zeptal, kdo je tam velitelem. A on že: ‚Taky stary pán a něma nosa.‘ Byl to plukovník Fanta, kterému snajpr na Dukle ustřelil nos. Měl místo něj protézu. Maďar ho pak poprosil, aby za námi zašel. Během dvou hodin přišel, kouknul na nás a jako kdyby do něj vjelo. Vzal dva vojáky a šli nahoru. Jeptišky nahnal do jednoho rohu, doktory do druhého. Pak ukázal na dva doktůrky: Na frontu, na frontu! a vojáci je odvedli. A rozkázal jeptiškám, že za hodinu budeme umytí, nakrmení a v čistých postelích. To to pak lítalo. Nějaký čas jsem tam byl, ale kvůli velkému přísunu raněných ze fronty, jsem pak vystřídal další nemocnice a nakonec skončil ve Lvově.“ A tam se dozvěděl, že válka skončila.

Co na Volyni

Úplně zdravý ještě nebyl, ale chtěl se vrátit domů. Poprvé od roku 1941 mohl jet vlakem. Několik mužů se do jeho rodné Sofievky nevrátilo. „Na Dukle padli z naší vesnice Sláva Vuršů, Pepík Cimrů, dva Kazilovský a Láďa Bednář. Loskota a Proška zabili banderovci. Proč je zavraždili, nevím. Ale na Volyni si člověk nikdy nebyl jistý, co se může stát.“ Spousta vesnic tam byla za války vypálena a jejich obyvatelé brutálně zavražděni. Sofievka, coby česká osada, toho byla naštěstí ušetřena.

Rodiče Mikuláše Vondráčka během války přežívali díky krávě a zelenině ze zahrady. A také se jim podařilo ukrýt dva sudy pšenice, zakopali je. „A když bylo potřeba, lidi jeden druhému pomáhali. Domácí strava mě zase postavila na nohy. Když jsem se dal dohromady, říkal jsem si, co na Volyni. Bratr se domů nevrátil. Dostal se se svojí jednotkou už pátého, kdy já byl ve špitále, k Praze. A už tu zůstal.“

Vylidněná Sofievka

A tak se vydal do Prahy taky. Ve Lvově společně s dalšími vysloužilci nasedl do nákladního vlaku a do Katovic v Polsku jeli ve vagonech na uhlí. Odtud až do Prahy už se svezli osobním vlakem. Nakonec se usadil v Oráčově, tedy Voračově, jak říká. Když sem v pětačtyřicátém přišel, byla to ještě německá vesnice Woratschen. Po vysídlených Němcích si zabral mlýn za vesnicí (dodnes pod lomem u rybníka stojí). V roce 1947, kdy je Sověti konečně pustili, se k němu přistěhovali i jeho rodiče. V Sofievce na Ukrajině nezůstal nikdo z Čechů.

Nový domov

„Nechtěli jsme, aby se rodiče tahali s nějakými krámy, tak tam všechno nechali a vzali si jen prádlo a jídlo na cestu. Rodičům se tu líbilo, byli rádi, že je tu klid. Ale netrval dlouho. Přišli komunisti, za chvíli byly kolchozy a všechno nám sebrali. Dělal jsem v JZD. Deset let za pět korun denně. S manželkou jsme za měsíc přinesli třeba 200 korun. Z toho se nedalo žít. Dokud jsme měli krávu, prase, slepice a záhumenku, tak to šlo, ale když nám zabrali i to a přidat plat nechtěli, tak jsme se odstěhovali do Rakovníka,“ říká. Za to, že si bez souhlasu předsedy dovolil odejít z JZD, byl komunisty popotahovaný a trestem bylo, že ho nesměl nikdo zaměstnat. A tak musel pracovat na černo, aby rodinu uživil. To už měl dceru Vlastu.

„Pořád mě vyšetřovali, až mi četník odněkud z Lán říká, že jsem zahraniční voják a měl bych si na ně stěžovat u krajského prokurátora v Praze. Tak jsem to udělal. On je tu zluftil a najednou jsem dostal papír, abych se dostavil na okres na zemědělský odbor a mohl zase pracovat.“ Nastoupil pak ke státnímu statku v Hořesedlích a stal se správcem statku v Nesuchyni, pod který patřila i střediska v Milostíně a Povlčíně. Byl chmelařem. V zemědělství zůstal až do odchodu do důchodu. Byl předčasný kvůli zdravotním problémům. Paradoxně si z druhé světové války neodnesl tolik jizev, kolik jich má po operacích žlučových cest.

„Jo děvče, bylo to tvrdý. Té hrůzy, kterou jsme viděli. A teď už jsem na okrese poslední, kdo si to pamatuje. Hlavně abyste na to, co se dělo, vy mladý nikdy nezapomněli,“ uzavírá své vyprávění. Tak mu to, prosím, všichni slibme.

Markéta Hartlová

Čtyřicítka vyznamenání

Mikuláš Vondráček se s vojenskou uniformou nerozloučil ani po válce. V roce 1947 vstoupil do Československé obce legionářské. Jenže krátce na to komunisté organizaci zrušili. „Když pak po nějaké době vznikl Svaz bojovníků za svobodu, tak jsem do něj vstoupil. Nejdřív jsem byl dlouho jen řadovým členem, pak ke mně při schůzi přišel profesor Černý, chytl mě za rameno a povídá: Budeš dělat předsedu základní organizace Rakovník. A bylo to. Ve funkcích jsem si ve svazu odsloužil 35 let. Pětadvacet let jsem dělal předsedu pro okres Rakovník a deset let předsedu rakovnické organizace,“ říká Mikuláš Vondráček. Během té doby obdržel rovných čtyřicet vyznamenání a pamětních medailí. Jsou mezi nimi i sovětské, rumunské a slovenské záslužné kříže a také stříbrný a bronzový Záslužný kříž ministra obrany ČR. Existuje ještě zlatý. Asi tuším, co by Mikuláši Vondráčkovi udělalo k jeho blížícím se pětadevadesátinám radost.