Mikuláš Vondráček (chlapec vlevo) s rodiči Věrou a Václavem a bratrem Evženem před rodným domkem v Sofievce. Jejich domek na Ukrajině stále stojí. Snímek je z roku 1929.
V první linii se Mikuláš Vondráček ocitl hned den poté, co narukoval do Svobodovy armády
Poslední rakovnický hrdina od Dukly
Bylo mu osmnáct let. V mechanizační škole měli začít probírat diferenciál, ale už se k němu nedostali. Nikdy. Přišel totiž rok 1941 a Němci napadli Sovětský svaz. A s ním jeho rodnou Volyň. Území, které do roku 1939 patřilo Polsku a které po vypuknutí 2. světové války Hitler naoko přenechal Stalinovi. Území, které bylo plné Čechů. Přišli sem v 19. století za lepším životem. Tak jako jeho rodina. Když tři miliony německých vojáků s 3 600 tanky překročily sovětské hranice, byl Mikuláš Vondráček jen pár dní plnoletý. Konec jinošských let ale přišel až s tou pochodující armádou. Vraždění, pole posetá mrtvolami, vypálené vesnice, hlad, měsíce na bojišti v mrazech, blátě a dešti, malárie, vši... A nakonec boje o Dukelský průsmyk. To vše zažil Mikuláš Vondráček na vlastní kůži. Hrdina od Dukly, plukovník vyznamenaný desítkami vojenských medailí, čestný občan města Rakovníka a zdejší poslední přímý účastník bojů na frontě oslaví 15. června pětadevadesátiny.
Hrdý bojovník
Pět hodin, kterých uteklo jako pět minut. Vyprávění Mikuláše Vondráčka přerušila jen rodinná návštěva, ale i ta do jeho příběhu krásně zapadala. Ilustrovala, že ačkoli už dnes žije ve svém domku v Rakovníku sám, rozhodně není osamělý. Pořád je obklopený svými blízkými. Když oblékne uniformu plnou vojenských vyznamenání, je (hůl nehůl) hrdým plukovníkem. Když sedí s rodinou v kuchyni, je Koloušek. Tak mu říkají. Mikuláš – Kola – Koloušek. Jako by tím chtěli říct, že bývalý voják a bojovník proti fašismu je hlavně milým, čestným, zásadovým a vlídným člověkem.
Farář na útěku
Jeho rodnou vsí je Sofievka. „Ona se totiž ta panička, která vlastnila pozemky, na nichž si pak Češi postavili domy, jmenovala Sofie. Po ní se česká kolonie pojmenovala. My jsme měli poslední barák v ulici. Vedle nás bydlel Bureš, další Bureš, Proškovi, Skopalovi, Bednářovi, Floriánovi, Loskotovi...,“ bez zaváhání vyjmenovává jména sousedů. V celé osadě žili jen Češi, mluvilo se tu zásadně česky. I když polštinu, ukrajinštinu a ruštinu znali také.
Na Volyň přišli na přelomu 19. a 20. století jeho prarodiče. Babička pocházela ze mlýna v Družci u Kladna, děda byl z Olomouce. „Byl nedostudovaný farář. Jeho strýcové z něj chtěli mít faráře, ale děda si namluvil babičku a aby měl od církevních hodnostářů pokoj, odešli na Volyň. Měli dvanáct dětí. Máma už se narodila tam. Tehdy ještě Volyň patřila do carského Ruska, za první války proto táta bojoval v carské armádě. Když jsem se narodil já, už byla pod Polskem,“ říká Mikuláš Vondráček. Dnes je součástí Ukrajiny.
Mikuláš Vondráček po skončení 2. světové války, kdy mu bylo něco málo přes dvacet let, a dnes coby čtyřiadevadesátiletý.
Kdo byl větší zlo?
I když přinesli Češi na Volyň pokrok, život tam byl těžký. Jen tak bezstarostně si děti hrát nemohly. „Už v pět ráno jsme museli být s krávou na pastvě. V sedm se šlo do školy. Do obecné jsem to měl blízko, jen přes dva baráky, ale do měšťanky ve Vrbě to bylo přes pět kilometrů. V zimě jsme to chodili v závějích, kdy bylo sněhu po pás. Doma jsme mohli zůstat, jen když byl mráz větší než –20 ºC. Zima byla jako řemen, sněhu moře. Než jsme došli do školy, všechno na nás zmrzlo. Ale zdolali jsme to.“ Ve škole se učilo polsky.
Do roku 1939 byl život na Volyni celkem klidný. Pak však postupně přišli Sověti, nacisté, banderovci (tedy ukrajinští nacionalisté), partyzáni. Nikdo si nebyl jistý, kdo je větší zlo. Drancovali, kradli, zabíjeli, znásilňovali, vypalovali vesnice. „Ve Vrbě bylo hodně Židů, měli tam obchody. Viděl jsem, jak je vezli na popravu. To už bylo za Němců, kdy jsem pracoval ve mlýně. Vezli je na vozech k lesu, hlídala je eskorta esesáků a pak už jsme slyšeli jen střelbu.“
Stovky mrtvých
Že je Sovětský svaz ve válce, se dozvěděl coby učeň mechanizační školy. „Byl jsem 200 nebo 300 kilometrů od domova. Válka znamenala konec školy, tak jsme se sebrali a vydali se pěšky domů. Šel jsem se dvěma ukrajinskými kluky. Po silnici z Rovna do Kyjeva, kterou jsme museli projít, ustupovala sovětská armáda. Když nás Sověti chytili, hnali nás na východ, my jsme zase utekli a šli na západ. Potloukali jsme se tak dost dlouho. Neměli jsme nic, jen hlad. Peníze jsme neměli žádné. Ale ženský z vesnic nám třeba přinesly mísu vařených brambor a kyselé mlíko. Byli jsme za to rádi. Spali jsme po stodolách ve slámě. Když jsem se konečně dostal do Dubna, to bylo naše okresní město, nemohl jsem pokračovat dál. U vesnice Ptyč se totiž střetli Němci a Rudá armáda. Zůstaly tam stovky spálených i pojízdných tanků, které tam Sověti nechali, protože už neměli pohonné hmoty, všude byla obrovská spoušť, vesnice lehla popelem a zůstaly tam stovky mrtvých vojáků z obou armád. Zůstal jsem v Dubně, dokud nebylo po všem. Pak jsem se vydal domů. Mrtvoly ležely všude. Na poli, na silnici, některé byly rozježděné tanky. A protože bylo teplo a začaly se rozkládat, byl všude hrozný smrad. Člověk s tím nemohl nic dělat, tak prostě prošel kolem a pokračoval dál.“
Voják bez uniformy
Domů se vrátil v pořádku. Pracoval pak ve mlýně, dokud nebyl jeho ročník povolaný na nucené práce do Německa. Do transportu nastoupil, ale v noci se mu podařilo ještě s kamarádem z vesnice vyskočit z vlaku. Znovu byl na útěku domů. „Pak jsem byl nějaký čas na železnici a pomáhal opravovat zničenou trať ze Lvova na Kyjev. Znovu jsem zdrhnul, pochytali nás a museli jsme Němcům kopat zákopy. Zase jsme utekli a vydali se domů. To už byl rok 1944. Jakmile jsme se dozvěděli, že vznikla 1. československá brigáda, tak se všichni chlapi ze vsi sebrali a šli jsme se do Rovna přihlásit. To vám byl odvod, to jste neviděla. Doktor seděl pět metrů ode mě, řekl, abych se svlékl, prošel se a oblékl. Vůbec mě neprohlédl a byl jsem odvedený. Za chvíli přišel voják, přinesl pušku, náboje a granáty. Řekl: ‚Musíš mít pořád 70 nábojů a tři granáty, míň ne.‘ Ukázal mi, jak odjistit granát a to bylo všechno. Vzal jsem pušku, náboje, granáty dal do kapsy a stal se vojákem. Ani uniformu jsme nedostali,“ vzpomíná.
Druhý den, první linie
V Rovně spali na betonu v kasárnách u sovětských dělostřelců. Němci Rovno bombardovali. Nebýt toho, že v noci s bratrem, který vstoupil do armády také, utekli za město, nepřežili by. Baráky, kde měli nocovat, Němci při náletu vybombardovali, nezbylo z nich nic. „Ráno mě posadili na nákladní auto a už jsme byli na první linii. Přišel jsem do útvaru k dělostřelcům a jako kdybych tam byl, nevím jak dlouho. To bylo samé šup, šup a sem a tam. Žádné zdržování. Bylo tam hodně zakarpatských chlapců, kteří byli za Sovětů v gulagu. Byli to hrozní chudáci, neuměli se ani podepsat. Já jsem tam byl s naší měšťankou nejchytřejší. Stal jsem se spojařem.“
Ve vesnici Torčin se dlouho nezdrželi. Odjeli směr Kamenec Podolský a odtud pěšky do Rumunska a Besarábie v Moldávii. Pořád byli v civilu. V Besarábii zůstali v lese na kopci, pár kilometrů od řeky Dněstr. Tady prodělali výcvik, než je poslali na Duklu. (pokračování příště)
Markéta Hartlová
Zkouška z bolesti
Vojenský výcvik v Besarábii, který Mikuláš Vondráček se svojí jednotkou prodělal, byl skutečný křest ohněm. „Byla tam úmorná vedra, vlhko a mraky komárů, kteří vás pořád žrali. Já tam dostal malárii. To je hrozná nemoc. Tříská s vámi zimnice, pak se zase potíte a hoříte 40 stupňů. Týden jsem se s tím mořil, než na to dostali léky. A řeknu vám, zlomená ruka je nula proti injekci na malárii. Takovou bolest jsem nikdy nezažil. To úplně ztvrdnete a nedokážete se pohnout. Neměl jsem po ní sílu si ani natáhnout kalhoty. Jen jsem stál opřený o postel a nemohl udělat ani krok. Dva vojáci mě museli bafnout a odtáhnout do stodoly na slámu. Když se to vstřebalo, dostal jsem další a pak ještě dvě. Ale hned po té první záchvaty skončily.“
