Tonda Žižlavský a nejdůležitější lidé jeho života – Magda a Rosťa Menzlovi a Jarmila Divišová (vpravo).

Když do Tondova života vstoupil Klub přátel dětí dětských domovů, vše se obrátilo k lepšímu

Není jen zaměstnancem, ale i třetím synem

Ano, je to klišé. Navíc trochu opelichané, ale taková je pravda. Kdyby Tonda Žižlavský v životě nenarazil na několik svých dobrých andělů, kteří ho vzali pod ochranná křídla, nejspíš bychom ho dnes potkávali ve společnosti živých mrtvých, kteří se vrávoravě potácejí městem, jejich nejlepším přítelem je laciný alkohol a domovem lavička v parku nebo chatrný přístřešek v lese. Díky Jarmile Divišové a manželům Menzlovým má kluk, jenž vyrostl v děcáku a jehož jediným dědictvím po rodičích je mentální zaostalost, domov, práci, přátele a hlavně spoustu pochopení. Toho musíte mít u Tondy nadmíru. Občas totiž přijdou chvíle, kdy by většina lidí řekla: „Dost, tohle nemám zapotřebí!“ a spálila by mosty. Rosťa a Magda Mezlovi, jimž se stal Tonda neplánovaně třetím synem, si také občas z duše zanadávají. Ale když se bouře utiší, znovu si řeknou: „Stejně bychom ho nedali.“ Už sedmnáct let.

Správně načasováno

„To víte, že občas řádím,“ směje se Magda Menzlová, „Tonda totiž potřebuje pevnou ruku, aby to mohlo fungovat. Ale tu já naštěstí mám.“ Tondovi je šestatřicet let. Vyrostl v dětském domově v Jetřichovicích u Benešova a měl štěstí, že v době, kdy se stal plnoletým, založila Jarmila Dolejšková z Nového Strašecí občanské sdružení Klub přátel dětí dětských domovů.

Chtěla jeho prostřednictvím mimo jiné pomáhat dětem, které poznaly jen ústavní péči, při startu do samostatného života. Klub pořídil v Rakovníku v Pražské ulici byt, takzvaný dům na půli cesty, a první tři kluci, kterým pomohl, byli Míra, Petr a Tonda. Ubytování nakonec bylo to nejmenší. Horší bylo najít jim práci.

Hurá na kuchaře!

V tu dobu pracovala na rakovnickém úřadu práce psycholožka Jarmila Divišová. „Paní Dolejšková mě požádala, jestli bych do sdružení nevstoupila a nepomáhala klientům s prací. To bylo totiž něco, s čím si děti samy nedokázaly poradit. Stálo to hodně přemlouvání, aby je někdo zaměstnal. Jeden z kluků byl podlahář, druhý pomocný zedník a Toník byl zahradník. První práci, kterou jsem mu sehnala, byla u firmy Arborea,“ říká Jarmila Divišová.

Kromě toho chodila dvakrát nebo třikrát do týdne za kluky do bytu, aby jim uvařila. O víkendech chodili k ní domů. „Bylo to náročné. Kluci vařit neuměli a v zaměstnání, které měli, nedostávali obědy, tak jsem požádala ředitele úřadu práce a dali jsme všechny kluky na rekvalifikaci na kuchaře. To se osvědčilo, protože se naučili vařit a už jsem nemusela chodit do bytu tak často.“ V kontaktu ale byli neustále. Potřebovali totiž se vším poradit a pomoci. S vyřizováním věcí na úřadech, placením poplatků, udržováním pořádku a spoustou dalších věcí, které je nikdo nenaučil.

Ochranná křídla

Jakmile Tonda dokončil rekvalifikaci, začala mu Jarmila Divišová hledat místo v restauraci. Oslovila jich několik, ale jen manželé Mezlovi, kteří vlastní restauraci U Zlatého hroznu, byli ochotni to zkusit. „Tonda vyžaduje kvůli mentální retardaci dohled a pomoc, nikdy nebude moci být úplně samostatný. To, co pro něj Magda s Rosťou udělali, se hned tak nevidí. Dohlíží na něj a mají ho za svého. Jinak by skončil bůhvíjak,“ říká Jarmila s vděčností v hlase. To samé ale platí i pro ni. Všichni tři jsou Tondovi dobří andělé.

„Přišel k nám, když mu bylo devatenáct. Ze začátku byl takový hodně stažený, stydlivý a moc nekomunikoval. Chybělo mu sebevědomí,“ vzpomíná na začátky Magda. Tonda ji poslouchá a dodává: „Když někam jdu, musím lidi poznat. Jestli jsou dobrý, nebo špatný. Když jsou dobrý, tak se s nimi bavím, když špatný, tak je dám pryč. Byl jsem vyjevenej, když jsem sem přišel. Nevěděl jsem, jestli to zvládnu. Ale všechno jsem odkoukal a naučil se to.“

Buď my, nebo on

Začátky nebyly snadné pro nikoho. Pro Tondu bylo všechno nové a Menzlovi si museli zvyknout, že mu trvá déle, než něco pochopí, všechno se mu musí popisovat polopaticky a neustále připomínat. „Neznamená, že když to jednou ví, ví to pořád. Musíte mu to dokola opakovat. A na rovinu. Někteří zaměstnanci za námi přišli, že buď oni, nebo on. Ale my vždycky řekli, že tedy Tonda. Co by dělal? Dneska už je to dobré, ale bývalo to opravdu těžké. Tonda má výkyvy, kdy je to několik dní parádní, pak přijdou dny, kdy dělá průšvih za průšvihem. Ale moc dobře to o sobě ví. Sám pak říká, že nemá svůj den. Možná by pomohlo, kdyby na sebe vždycky vyvěsil cedulku: Dneska nejsem doma,“ směje se Rosťa Menzl.

Hrozen, to je rodina

Před sedmnácti lety byl Tonda zakřiknutý a málomluvný, ale díky tomu, že má pevné zázemí, se změnil. Otrkal se a získal na jistotě. V práci i v životě. Celý kolektiv restaurace je jeho velkou rodinou. „Máme tu teď mladé zaměstnance kolem pětadvaceti let a ti s ním mají větší trpělivost než měli ti starší. Když něco provede, tak ho i podrží. Mají ho rádi. Bez něj už by to tu nebylo ono. Má obrovský přehled, kdo má kdy narozeniny a svátek. A víte, jak se pak všichni cítíme trapně, když přijde a dá někomu dárek, a my ostatní se jen na sebe díváme, protože nikdo z nás neví, že někdo něco slaví. Když dárek nekoupí, tak ho vyrobí,“ zmiňuje Rosťa.

Tonda pracuje U Zlatého hroznu jako pomocný kuchař. „Pomáhám třeba strouhat sýr, umývám a krájím zeleninu, loupu brambory, nakládám zelí...,“ vyjmenovává. Sám vaří jen doma. Nejraději houbovou omáčku, míchaná vajíčka, špagety se šunkou a sýrem nebo francouzské brambory.

V restauraci je jednoznačně nejoddanějším zaměstnancem. Když loni na tři týdny Menzlovi kvůli rekonstrukci kuchyně zavřeli, stále volal, kdy už bude moci přijít do práce. Nakonec to Menzlovi nevydrželi a nabídli mu, aby přišel pomoct zedníkům. A tak spokojeně škrábal omítku. „Až jsme se báli, abys nám neutekl k nějaké zednické partě, viď?“ smějí se.

Podnikatel s potkany

Několik let už Tonda bydlí samostatně. Má v Lubné garsonku, kterou koupil Klub přátel dětí dětských domovů a kterou teď splácí, aby mohla být jeho. „Mysleli jsme, že by mohl jít bydlet do Rakovníka, aby to měl blíž a jednodušší. Ale když jsme mu o tom řekli, úplně se rozčílil, že chce zůstat v Lubné. Byl naštvaný a nemluvil s námi,“ popisuje Magda a Tonda hned dodává: „Mně se v Lubné líbí úplně všechno. Je tam fotbalové hřiště, rybník, mám tam kamarády, jezdím na kole, chodím na houby.“

V bytě žije sám, zvířata má po několika neblahých zkušenostech zakázaná. „To se třeba jednou rozhodl, že bude podnikat a koupil si potkana. Byl chytrý, koupil si jednoho, pak druhého a do rána se mu jich narodilo snad šestnáct. Když nepřišel do práce, tak jsme tam vlítli a bylo rošambo,“ směje se Magda. Od té doby mu společnost dělaly jen andulky.

Natírací mánie

Tonda má velký přehled o zpěvácích, sportovcích a hercích. O Titaniku, který miluje, by vám mohl povídat celý den. A taky rád (často kontraproduktivně) natírá. „Největší průšvih je, že když něco dostane, rád si to přelakovává a opravuje. Když jsme mu dali nové kolo, museli jsme mu říct, že je našeho Matěje a má ho od něj půjčené, jinak už by ho přelakoval, předělal brzdy, sedátko... Podle Tondy je nejlepší spojovací materiál izolepa. Takže ví, že jakmile se na kole objeví izolepa, hned mu ho sebereme,“ vyprávějí Menzlovi.

Když jim někdo říká, jak je obdivuhodné, že pomáhají cizímu klukovi, jen kroutí hlavou. Nepovažují se za dobrodince, kteří dělají něco výjimečného. „Bereme ho, že tu je a je to pro nás normální. Prostě je součástí rodiny.“

Markéta Hartlová

Jak obalit hermelín

Největší přehmat, jaký Tonda ve své kariéře pomocného kuchaře udělal, se stal chvíli poté, co do restaurace U Zlatého hroznu nastoupil. Na obědovém menu byl tehdy i smažený hermelín. Toník pomáhal s jeho obalováním. Úkol zněl jasně: „Obal hermelín v trojobalu.“ Ale už v něm nezaznělo, že se má vybalit z alobalu. A tak ho obalil i s ním. „To jsem udělal kravinu, co?“ směje se.

Dneska už je to historka, kterou dávají Menzlovi k dobru a všichni se jí ze srdce zasmějí, ale když si je tehdy zavolal zákazník, na jehož talíři hermelín skončil, létaly restaurací spíš hromy a blesky. „Já tehdy myslela, že ho snad zabiju. Ještě štěstí, že to byli naši stálí hosté, které jsme znali, a když jsem se jim omluvila a vysvětlila to, tak to pochopili. Teď už Tonda nic podobného nedělá, spoustu se toho naučil,“ říká s úsměvem Magda Menzlová. A další smích restaurací zaburácí, když Jarmila Divišová dodá: „Ale pozor, já jsem to v tom alobalu zkoušela obalit a vůbec mi to nešlo. Takže je vlastně Tonda úžasný kuchař, že to dokázal.“