Ředitelka pečovatelské služby Zlatuše Lüftnerová.

„I ve stáří by měl člověk žít důstojně a neživořit,“ je krédo ředitelky pečovatelské služby

SVĚT PODLE ZLATUŠE LÜFTNEROVÉ

Práce pečovatelky je náročné povolání, a to jak psychicky, tak fyzicky. Běžně mezi lidmi převládá názor, že jde pouze o roznášku obědů, které jsou předány mezi dveřmi, případně ještě donesení nákupů, možná i nějakého úklidu a tím péče končí. To si myslí především ti, kteří službu pečovatelky nepotřebují, nemají dobrou zkušenost s podobnou službou odjinud anebo se prostě jen o tohle téma nezajímají. V Rakovníku se ale dlouhodobě snaží o jiný přístup ke klientům-hluboce lidský až osobní, což je hlavně zásluha ředitelky pečovatelské služby Zlatuše Lüftnerové. Za svoji práci byla na konci minulého roku oceněna jako významná osobnost regionu spolu s emeritním primářem zdejší nemocnice Janem Silberem a známým kytarovým virtuosem Pavlem Steidlem.

Zdravotnicí proti své vůli

Původně vůbec neměla touhu stát se zdravotnicí. „Kamarádka v devítce chtěla dělat přijímačky na zdrávku, šla jsem s ní a nakonec vzali mě a kamarádku ne,“ vzpomíná ředitelka. Po ukončení střední školy nastoupila jako sestra k obvodní lékařce. Součástí její práce byla i geriatrická péče, objížděla seniory a u nich doma jim poskytovala zdravotnickou péči. Když bylo vypsané výběrové řízení na ředitelku Pečovatelské služby v Rakovníku, vybrali ji.

Za svůj cíl si určila pozvednout prestiž pečovatelské služby tak, aby její pracovnice nebyly brány jako pouhé uklízečky, ale jako partneři v sociálních službách, které potřebnému člověku umožní důstojný život v domácím prostředí. A to tak, aby se nenarušilo souznění rodiny. „Starý či nemocný člověk nemá jen živořit a čekat na dožití. Pokud to jde, měl by žít spokojeně doma mezi svými a o to se snažíme, to je cílem naší práce,“ objasňuje svoje krédo Zlatuše Lüftnerová.

Znovu do školy

Když nastoupila do nového zaměstnání, všechno bylo jinak než předtím. „Najednou jsem seděla za stolem v kanceláři a musela sama sebe přesvědčovat, že právě takhle teď pracuju, tedy vsedě za stolem. Na obvodu jsem byla v neustálém pohybu, ten frmol mi skoro chyběl,“ dodává. Protože si chtěla rozšířit vzdělání, přihlásila se na Lékařskou fakultu do Plzně-obor ošetřovatelství. Bakalářské studium trvalo čtyři roky. Na přednášky i zkoušky si brala dovolenou, protože studijní volno nedostávala.

„Studovaly se mnou třeba vrchní sestry z plzeňských nemocnic a dostaly čtyřicet dní studijního volna před státnicemi. Já jsem se na státnice učila při nočních službách na pohotovosti, kde jsem si přivydělávala,“ říká s trochou hořkosti ředitelka. Po absolvování se přihlásila k magisterskému studiu na Pedagogické fakultě opět v Plzni. „Po prvním semestru jsem to vzdala. Mám ráda řád a systém, ale tam vládl chaos. Přednášky se posouvaly na poslední chvíli, nikdy nebylo jisté, co kdy bude, takže nic pro mě,“ je přesvědčená Zlatuše Lüftnerová. Doteď si ale stále doplňuje znalosti absolvováním nespočtu kurzů a seminářů.

Stejně tak všechny pečovatelky musí mít speciální vzdělání, a to buď odbornou školu nebo absolvují v určitém časovém limitu tématické kurzy, které jim zajistí potřebnou kvalifikaci. Obnáší to sto padesát hodin teorie a praxe směrované přímo na pečovatelskou službu. Musí se stále průběžně vzdělávat tak, aby včas rozpoznaly, když s klientem není něco v pořádku. Několikrát se jim už podařilo i zachránit život včasným přivoláním lékaře nebo hasičů.

Zlatuše Lüftnerová přebírá ocenění od starosty města.

Domácí péče

Sama ředitelka klade největší důraz na etiku a lidskost v přístupu pečovatelek ke klientům i jejich okolí. „Nechceme jen přinést oběd a zajistit nákupy, ale pomoci tak, aby opečovávaný nemusel do žádného nemocničního zařízení. Přesto je někdy nezbytné využít zařízení odlehčovacího, aby si rodina mohla trochu odpočinout a nabrat znovu síly, to je naprosto pochopitelné,“ vysvětluje Zlatuše Lüftnerová. „Staráte-li se o partnera či seniora upoutaného na lůžko, je to velmi vyčerpávající jak po psychické, tak po fyzické stránce, je nutné na čas vypnout,“ dodává.

„Naším cílem je především sociální péče v domácím prostředí. K některým klientům docházíme třeba několikrát denně, aby se členové rodiny mohli věnovat své práci či koníčkům, záleží na ujednání s rodinou,“ dále podotýká. V pečovatelské službě dokáží i telefonicky poradit nebo navést rodinu, jak v určitém případě postupovat.

Žádné převazy ani injekce

Nutno zdůraznit, že pečovatelky poskytují vždy jen sociální péči a nikdy zdravotnickou. Mají zákonem přesně vymezené úkony, které mohou provádět. Nesmějí například samy dávkovat léky, mohou jen dohlédnout, aby si dotyčný svůj lék vzal. Nesmějí aplikovat injekce ani inzulín, nesmějí převazovat rány. Naopak mají povinnost vyhovět požadavkům a přáním klienta, i když s nimi samy nesouhlasí. „Jsme jeho prodlouženýma rukama a nohama, není na nás ho soudit nebo mu něco zakazovat. Když chce diabetik koupit dorty, jsme povinni to udělat, pokud není zbaven svéprávnosti. Můžeme jen slušně doporučit, že by je neměl jíst,“ objasňuje ředitelka status pečovatelek.

Pečovatelky se u jednotlivých klientů střídají. Předchází se tím tak zvanému syndromu vyhoření, který by mohl nastat, kdyby jedna pečovatelka neustále docházela ke stejnému člověku. „Naše pracovnice vyslechnou mnoho příběhů i různých stesků, tak je lépe, když se střídají. Klient vypráví zase někomu jinému a všichni jsou v pohodě,“ říká.

Umění komunikace je další z nezbytných vlastností dobré pečovatelky. „Zaměstnance si pečlivě vybíráme, rozhodně to není práce pro každého. Rakovník je malé město, lidé se tu navzájem znají dlouhá léta a spoustu věcí o sobě vědí. Pečovatelky vždy musí dobře zvážit, jak s klienty mluvit, co mohou říct a co raději nechat spát. Samozřejmě mají povinnost mlčenlivosti, ani doma by neměly mluvit o tom, co bylo v práci,“ upozorňuje Zlatuše Lüftnerová.

Nedávno v médiích proběhla zpráva o senior taxi jako o úžasně výhodné službě, kterou kdesi údajně vymysleli a zavádějí. „V Rakovníku tyhle služby seniorům poskytujeme už dávno,“ mávne rukou ředitelka. „Pokud si klient u nás takový úkon objedná, nemáme problém ho dovézt k lékaři, do obchodu, na úřady, prostě kam potřebuje,“ dodává.

Společně i na ryby

Je jasné, že by Zlatuše Lüftnerová nemohla svou práci vykonávat s takovým nasazením, kdyby neměla správné domácí zázemí. S manželem jsou spolu třicet osm let, vychovali dvě děti a jsou evidentně šťastní. „Můj muž je naprosto úžasný. Jezdíme spolu na kolech, na vodu, zrovna teď o víkendu jsme se procházeli po horách. Když jede na ryby, tak jedu s ním nebo chodíme do divadla, umíme si prostě vyhovět. Pořád si máme o čem povídat,“ usmívá se láskyplně.

Lída Faflíková

Život musí mít hlavu a patu

Zlatuše Lüftnerová ví, co od života chce a jak by měl vypadat. „Mám ráda řád, prostě když věci mají hlavu a patu. Ale dokážu ten řád i změnit, takže přes něco vlak může jet. Nesnáším hrubost a vulgarismy, protože všechno se dá říct i jinak. A nemám ráda, když se vědomě porušují zákony a vědomě dělají věci, které dopředu vím, že by se dělat neměly,“ uzavírá rázně. Tak to je svět Zlatuše Lüftnerové.