Jan Turský ve svém soseňském ateliéru v současnosti pracuje mimo jiné na nápisu na restaurovaný křížek ve Žďáru.

„Když přijdu na stavbu, jsem rád, že tam jsou Ukrajinci. Jen díky nim nejsem v tamní hierarchii ten poslední,“ říká restaurátor

Sochař Jan Turský žije šestým rokem v Sosni

Finanční krach nemusí nutně znamenat jen negativní životní zkušenost. Akademický sochař a restaurátor Jan Turský by se kvůli němu mohl utápět v beznaději. Zažil však horší životní tragédii a dluhová šlamastika ho paradoxně vysvobodila. Z Hostivice, které přezdívá macecha měst, se před šesti lety přestěhoval do chalupy v Sosni. Do malé vesnice na Jesenicku, kam vede jen jediná silnice a kde včetně něj žije pouhých osm obyvatel. Když v zimě zapadne Soseň sněhem nebo silnici pokryje ledovka, je to osm statečných. Pro umělce je to ale místo jako stvořené. Klidné, tiché, blízké přírodě a plné silných příběhů.

Zapovězené rybníky

Jan Turský je křtěný Vltavou, pochází z Holešovic. Kdyby nebyl jeho otec Vladislav „malinko despota, který nestrpěl, aby se synek vymanil z jeho vlivu,“ sochařem by se nikdy nestal. Srdce ho totiž netáhlo ke kameni, ale k vodě.

„Můj otec byl akademickým sochařem. Já chtěl jít na rybařinu do Vodňan, ale zakázal mi to. Bylo mi asi třináct, když dostal infarkt, který sotva přežil. Nesměl pak zvedat těžké věci, takže jsem mu musel pomáhat. Se sochařinou jsem začínal jako klasický ‚helfr‘. Na restaurování sgrafit jsem byl díky tomu poprvé v sedmnácti letech. Protože mi nebyly Vodňany dovoleny, šel jsem na Hollarku (Střední umělecká škola Václava Hollara, pozn. aut.) a po ní už nezbývalo nic jiného, než jít dál,“ říká Jan Turský. Ono dál znamená Akademie výtvarných umění v Praze. A i když sochařina nebyla jeho snem, nakonec si ji zamiloval. „Když už kumšt děláte, tak vás to chytne.“

Kadibudka dobrý

Vystudovat AVU sice zní prestižně, jenže pravý umělecký věhlas okusí jen pár vyvolených. Vlastní tvorbou se uživí málokdo. Platilo to kdysi a platí to stále. „Sochaři vždycky živili rodinu z restaurování. Tím si vydělávali na volnou tvorbu. I já dělám nejvíc restaurátořinu. A je to stále těžší. Před třiceti lety byl sochař ekonomicky i společensky v jiné pozici než teď. Když dneska přijdu na stavbu, jsem rád, že tam jsou Ukrajinci a že v hierarchii nebudu ten poslední. Vůči oboru cítím určitou křivdu,“ říká a bez špetky zapšklosti dodává: „Však se na mě podívejte. Zatímco já žiju na pastoušce, tak ti, co vyšli ze sedmé třídy, mají lepší životní podmínky. Letos se mi po sedmi letech konečně podařilo, že nejsem ve ztrátě, a tak si ve svých dvaašedesáti letech můžu dovolit pořídit splachovací záchod a domovní čističku. Kadibudka dobrý, ale na zledovatělém terénu zimního rána je to obtížná cesta a do budoucna nijak perspektivní.“

Hostivická tragédie

Soseňská chalupa mu učarovala, i když má do komfortního bydlení daleko. Pravda, mohl by o ní říkat, že má vlastní bazén (hladina podzemní vody je totiž tak vysoko, že kdyby ve sklepě přestalo fungovat čerpadlo, je v něm rázem po pás vody), jenže nevidí důvod, proč by zastíral, že ze dvou domů, které k ní patří, měla střechu jen polovina jednoho.

„I tak to byla láska na první pohled. Když jsem v Jesenici restauroval Nejsvětější trojici, poslal mě místostarosta Valuš udělat rozpočet na sv. Floriána do Sosně. Tehdy jsem tu byl poprvé. A stačilo, abych se na návsi ohlédl, spatřil rybníček, u něj bouračku a byla láska na světě. Koupil jsem ji v roce 2008 a o tři roky později, kdy jsem kvůli krachu musel prodat dům v Hostivici, jsem se sem přestěhoval natrvalo.“

Z Hostivice neodcházel s těžkým srdcem, i když tu žil třicet let. Před pětadvaceti lety tu totiž tragicky přišel o ženu a malého syna. Na náměstí je srazil kamion. Proto Hostivici nazývá macechou měst.

Ateliér místo maštale

„Soseň mám rád. V Praze, ač ji mám v krvi, bych už žít nemohl. Praha přestává být pro Pražáky obyvatelná. Stává se z ní, s odpuštěním, trochu Disneyland. A zkuste si vzít auto a jet si něco zařídit. Když se vrátíte, už nezaparkujete. Byla doba, kdy jsem restauroval na Karlově mostě, dneska jsem vděčný, když můžu restaurovat křížek za vsí. Nijak se nad ním neofrňuju. Zkuste si v Praze zaparkovat auto pod lešením. Tam vám řeknou: Tady máte práci, máte na ni dva měsíce a materiál si nejspíš máte vozit tramvají nebo metrem,“ zmiňuje další úskalí své práce. A to nemluvě o tom, jak drahé je mít v Praze ateliér.

Však byl také ateliér to první, co v Sosni zřídil. Postavil ho na místě spadlé maštale. A to z místní žuly a s použitím původního kamenného ostění. Na rozdíl od předků ale neopomněl pevné základy a izolace, takže má ateliér veškerý současný komfort. Mohlo by se v něm i bydlet.

„I když jsem třicet let bydlel v domku, tak je přeci jen rozdíl mezi hostivickou příměstskou zástavbou a starou chalupou. Ta se chová jinak a má své specifické problémy. Hlavně tu vlhkost. Ale já vnímám Soseň jako lázně. Dvanáct let jsem žil s boreliozou, aniž bych věděl, že ji mám. A borrelia jde na velké klouby, lupenka, kterou trpím, zase na malé. Měl bych být lazar, ale když sekám do kamene, je to lepší, tak mi doktor naordinoval: Sekat, sekat, sekat, aby se to rozhýbalo. Tím, že je tu žití pohybově náročné, jsou to vlastně lázně. Lidi tu jsou zocelení. Když vidím starého pana Krále, kterému je přes osmdesát let, tak facku bych od něj dostat nechtěl. Je to starý koňák a má pořád páru.“

Vysněný Samson

Jan Turský sice rodově na Rakovnicko žádné vazby nemá, ale rodina jeho zemřelé ženy ano.

„Tatínek mojí tchyně býval ředitelem rakovnické rolnické školy a panímáma tu chodila nějakou dobu do školy. Já jsem do Rakovníka i jako čundrák nerad jezdil. Nechutnal mi Bakalář. Ale musím říct, že už se dost lepší,“ směje se.

Navíc si to u něj Rakovník dost polepšil tím, že mohl letos restaurovat sgrafita na domě U Samsona. Tajně si na ně myslel od chvíle, co dům objevil. „Sgrafito dělám rád, před Samsonem jsem se k němu naposledy dostal v roce 2008. Tyhle zakázky většinou požírají stavební firmy, které si restaurátory najímají. Už je pomalu zázrakem, aby je restaurátor dostal sám za sebe,“ vysvětluje.

Mír pro Jesenici

Na Rakovnicku restauroval dávno předtím, než se stal soseňským občanem. Teď, když je místní, mu ale zakázek přibylo. Kromě rakovnického Samsona letos restauroval například sochy ve Všetatech a Velké Bukové nebo oplocení sloupu na jesenickém náměstí. Město Jesenice také svého sochaře oslovilo s nabídkou, aby na Mírové náměstí navrhl chybějící třetí prvek. Vedle sloupu a kašny totiž kdysi stával pomník padlých. Byl však plný německých jmen, a tak byl po válce zničen.

„Když jde o Mírové náměstí, je to tematicky dané. Socha bude zobrazovat mír. Už jsem udělal kresbu a přes zimu bych se měl dostat ke skice. S kolegou jsme dělali i návrh na úpravu kašny. První věc, kterou jsem před lety v Jesenici restauroval, byla socha Jana Nepomuckého u kostela. A pak i všechny ostatní sochy na ohradní zdi. Podle toho, že je tam Immaculata, Petr, Pavel, Nepomuk a Josef, si myslím, že jsou pozůstatkem dožilého morového sloupu. Sochy se z něj sňaly a daly na zeď kolem kostela. Odpovídalo by, že Panna Marie byla na vrchu a ostatní figury kolem,“ zmiňuje zajímavý postřeh.

Žulový kraj

To, že na prahu šedesátky spojil svůj život s Jesenickem, je vlastně symbolické. Je to žulový kraj, který býval plný kamenolomů. „Je škoda, že už funguje jen jediný v Tisu. Je to hezký lom a i materiál je dobrý. Bral jsem z něj kámen do Otěvěk, kde jsme dávali dohromady rozvalený pomník padlých. Bylo potřeba mu udělat komplet podezdění a doplnit i nějaký chybějící kus. Jinak soseňská žula je do okrova, jesenická do modra. A jediná nevýhoda žuly je, že je zkrátka tvrdá. Bolí mě ruce, jen ji vidím,“ uzavírá s úsměvem. Ale to už je holt součástí soseňské léčebné kůry.

Markéta Hartlová

Písmeno za tři hodiny

O žule, které je plné Jesenicko, říká sochař a restaurátor Jan Turský, že ho bolí ruce, jen ji vidí. Kam se ale hrabe na dobře uleželý mramor. „Teď jsem si pěkně naběhl. Obnovuji ve Žďáru křížek, který nechali postavit rodiče na památku první mše, kterou jejich syn, čerstvě vysvěcený kněz, odsloužil. Měl jsem doma mramorovou desku, tak jsem se rozhodl, že vyryji nápis do ní. No a jedno písmenko teď rýpu tři hodiny, jak je to tvrdé. Fór je totiž v tom, že kámen z Carrary, když má lomovou vlhkost, je měkoučký, při opracování se dá jakoby strouhat. To už ale o tom starém, který ztvrdne a udělá povrchovou krustu, neplatí. Do čerstvé carrary jsem bohužel nikdy nedělal,“ vysvětluje.