„Janíku, pozor, zatočíme doprava.“ Lekce hipoterapie v Krupé právě začíná.

Na Krupé pomáhají koně malým pacientům s autismem

Dát dětem čas mít věci pod kontrolou

Kůň byl na naší planetě mnohem dříve než člověk. Přesto se lidem podvolil a dlouhá léta jim sloužil jako zdroj síly a dopravní prostředek. Dnes koně využíváme ke sportu a relaxaci a jsou i léčebným prostředkem. Možná právě díky odvěkému soužití toho o lidské psychice vědí více než my sami.

Uprostřed vesničky Krupá jede na první pohled nesourodá skupinka. Na hřbetu koně sedí hoch v bundě a kulichu; za nohu jej přidržuje žena kráčející po boku. Druhá dívka vede zvíře za ohlávku a soustředí se na cestu před ní. „Janíku zatočíme doprava... Teď pojedeme rovně,“ upozorňuje dáma držící chlapce. Dívka vedoucí koně reaguje na její pokyny a pomalu zvíře otáčí. I když toho chlapec moc nenamluví, jízda ho evidentně baví. „Janíku, a teď zamávej mamince,“ dává žena další podnět. Chlapec ožije, usměje se a oběma rukama mává na maminku sledující skupinku zpovzdálí.

Jsme svědky hodiny hipoterapie. Kůň při ní pomáhá dítěti s poruchou autistického spektra začlenit se do našeho světa – přijmout naše pravidla hry.

Nejde o cíl, ale o cestu

Náš malý jezdec vypadá na první pohled jako ostatní sedmiletí kluci, se kterými chodí v Praze do první třídy. Má talent na jazyky, jen na některé podněty reaguje jinak, než jsme zvyklí. V inkluzní třídě mu s jeho hendikepem pomáhá asistentka. Jakmile opustí budovu školy, je vše na jeho rodičích.

„Janík má problém něco napodobit, na něco se soustředit. On nedělá věci kvůli nám, ale protože ho to baví a má z toho radost,“ snaží se chování syna vystihnout jeho maminka. S Janíkem jezdí do hipoterapeutického centra v Krupé jednou v týdnu a s každou terapií vidí, jaké dělá pokroky. „Janík se děsil zvířat, nesměl vedle něj zaštěkat nebo proběhnout pes. Tady sedí na zvířeti mnohem větším, dotýká se ho. Během jízdy mu psychoterapeutka dává různé úkoly. To vyžaduje Janíkovu verbální komunikaci i soustředění se na jiné věci, než zajímají jenom jeho. Víme, že cíl našeho snažení je daleko, ale nám jde o cestu, ta je mnohem důležitější,“ vystihuje maminka. V jejím optimismu jí pomáhá vědomí, že Janík má jen lehčí formu autismu, a naděje, že jednou bude „normálním člověkem“ nemá mezí.

Cesta z města

Důvěra, že přes koně vede cesta k „uzdravení“ lidí, byla i na počátku cesty Kateřiny Bauerové. U koní se pohybovala od malička a pojem hipoterapie ji provázel i během vysokoškolských studií.

„Vedle pedagogiky jsem absolvovala řadu psychoterapeutických kurzů. Po studiích jsem začala dělat v Praze pro děti s poruchou autistického spektra a vývojové dysfatiky. Ve spolupráci s ergoterapeutkou Boženkou Svatkovou jsem sestavila metodiku cvičení dětí s koňmi. Aby to posílilo jejich komunikaci i pohybovou stránku,“ vysvětluje psychoterapautka.

Bylo jasné, že zrealizovat takové „dílo“ v ruchu velkoměsta nepůjde. Naštěstí i manžel – bankovní úředník – má přes týden pražského ovzduší dost, a tak touha po úniku na venkov byla společná. Před deseti lety si v Krupé opravili menší usedlost a dnes tu žijí se dvěma dětmi.

„Pořádám tu i psychoterapeutická sezení a teambuilding. Z části výdělku kryjeme náklady našeho Hipoterapeutického centra Robin. Prostředky jdou zejména na provoz koní a na odměnu vodiče, který se o koně stará,“ vysvětluje Kateřina Bauerová.

Majitelka Hipoterapeutického centra Robin na Krupé Kateřina Bauerová.

Žádné strachy

S majitelkou se dostáváme k podstatě hipoterapie. V podvědomí veřejnosti je většinou známá jako metoda pro léčení pohybových a vývojových vad u dětí i dospělých. Kontaktu a schopností zvířete však lze úspěšně využít i ke zlepšení stavu dětí s autismem. Většina z nich prakticky nemluví a nepříjemný je jim kontakt s jiným člověkem.

„Copak Janík, to je šikulka. Dítě, které mluví – je verbální. Ale polovina našich klientů nemluví nebo jsou pouze jednoslovní. Prostřednictvím koně je potřebujeme motivovat, aby mluvili. Aby nebyli jen v tom svém světě, ale byli funkční. To lze přes to půltunové zvíře. Když dítě naučíme přes pokyny „hyjé“ nebo „stop“ koně ovládat, najednou vidí, že to jde,“ naznačuje psychoterapeutka.

Dosáhnout byť jen náznaku úspěchu není jednoduché. Mladý pacient se většinou bojí, chce mít nablízku rodiče, vyžaduje zaběhlé rituály. Problém pro něj může být i pouhá změna trasy. Posadit ho ve strachu na koně nikam nevede.

„Často využíváme rampu. Dítě si na ní hraje a my ho lákáme k nasednutí. Nesmí to vnímat jako akt síly. Musí vědět, že když bude chtít z koně dolů, tak to respektujeme. Vysvětlíme mu, že si o to musí umět říct. Tím, že to udělá, začíná komunikovat. Musíme mu dát čas mít věci pod kontrolou,“ vysvětluje podstatu hipoterapie paní Kateřina.

Zombíka ne

Přibližně stejné nároky jako na dítě jsou kladeny i na jejich „léčitele“ – koně. Mít na hřbetě pacienta s autismem pro ně není standardní situace. Hrozí, že zvíře otupí a přestane dítěti vracet impulsy. „Zvíře musí reagovat. Kdybych tady měla nějakou vyhořelou kobylku – zombíka –, tak dětem nedá zpětnou vazbu. V náladě se dá kůň udržet maximálně pro tři děcka za den,“ upozorňuje psychoterapeutka.

Vzhledem k tomu, že v centru mají pro hipoterapii připravené tři koně, je to při současném zájmu o hipoterapeutické lekce málo. Majitelka však ví, že zvýšení jejich počtů by znamenalo zvýšení provozních nákladů. Ty jsou i při hodinové sazbě 600 korun ztrátové, ale se zavedenou cenou hýbat nechtějí. Vědí, že pro spoustu rodičů je cena i tak dost velká. „Na druhou stranu, aby byla terapie účinná, je dobré, když k nám jezdí alespoň jedenkrát v týdnu. Z důvodu ztrátového provozu se snažíme shánět sponzory. S finančním příspěvkem na vodičku nám pomohl i rakovnický úřad práce. Aby se nám vodiči nestřídali, je důležité. Naši klienti si na ně musí zvyknout.“

Zázemí a pochopení

Paní Kateřina dobře ví, že rodiče klientů jsou v nezáviděníhodné situaci. Stát na děti s autismem přispívá minimálně a náročná péče vyžaduje nejen finance, ale takřka čtyřiadvacetihodinovou starost. „Díky tomu jsou rodiče našich klientů většinou unavení a vyčerpaní lidé. Proto se snažíme, aby u nás našli zázemí a pochopení. Aby si tu alespoň trošku odpočinuli. Přitom každý úspěch je velmi posiluje,“ říká paní Kateřina.

Dobrým příkladem je právě Janík. Zpočátku nebyl příliš kontaktní a neměl ani vztah ke zvířatům. Dnes na koni leží, dotýká se ho... Co když se zlepší natolik, že začne opravdu jezdit? „V momentě kdybych věděla, že může jít mezi normální děti do jezdeckého oddílu, tak je ten správný čas ho tam pustit. To je i náš cíl,“ uzavírá optimisticky Kateřina Bauerová.

Sláva Vaic