Tonda Vydra u svého nástroje obživy.

Tři rozdílné tváře řidiče, dárce krve a fotografa Antonína Vydry

Skoro dva miliony kilometrů bez nehody

Na Rakovnicku žije mnoho osob, které nejsou celebritami v nejvyšší sféře kulturního života, ale přesto jsou svým způsobem výjimeční a ojedinělí. Většinou by to do nich nikdo neřekl. Jednou z nich je Antonín Vydra (1973). Někteří z vás jej znají jako příjemného a upovídaného řidiče autobusu na cestách do Prahy. Jiní jako zasloužilého dárce krve a sportovci na něho nedají dopustit díky parádním fotkám ze všech odvětví i výkonnostních soutěží. Jelikož jsem seděl s Tondou osm let v jedné lavici základní školy a hráli jsme spolu fotbal na Tatranu, pokusím se vám v následujících řádcích přiblížit jeho životní cestu. Průstřel Toníkovým životem vezmeme chronologicky a začneme jeho hlavní pracovní náplní, což je řidič autobusu ve firmě Anexia Rakovník.

Kdy ses rozhodl, že se staneš řidičem autobusu?

Budeš se možná divit, ale bylo to už ve školce. Jelikož jsme silné ročníky, tak v Rakovníku nebylo místo a já jezdil do školky na Příčinu, kde jsme měli na zahradě velikánský autobus. Volant a tři řady dřevěných sedaček a už tam jsem své spolužáky vozil po výletech. Takže jsem měl jasno prakticky od školky.

Takže jsi tomu podřídil i další roky?

Přesně jak říkáš. Máma uklízela v ČSAD, a tak jsem chodil s ní. Pomáhal jsem, ale jakmile jsem vysypal košíky, šel jsem očumovat do dílen. U autobusů jsem byl odmala a uchvátily mě. Proto, když jsem vychodil základku, šel jsem na dopravní učňák do Berouna, kde jsem se učil pro ČSAD.

Jak bylo náročné získat řidičák na autobus?

Určitě to nebylo tak jednoduché, jako dnes. Mohl jsi ho mít až v jednadvaceti, ale musel jsi mít dva roky praxe na náklaďáku a ještě jezdili zkušební komisaři. Mně v tomto směru pomohla vojna. Když jsem se vrátil po úspěšném absolvování učňáku, nastoupil jsem v ČSAD. Bylo mi osmnáct a nemohl jsem řídit, ale už jsem ve Svazarmu dělal řidičák na náklaďák, abych mohl na vojně jezdit. Narukoval jsem ale jako promítač do kina (smích). Po měsíci naštěstí chybu odhalili a já se dostal na „vejtřasku“. Po vojně mi potvrdili praxi, kterou jsem si dodělal následně v ČSAD. To není jako dnes, že si za volant sednou rychlokvašky.

Tvá cesta do zeleného ale byla trochu nestandardní…

To je přesně moje povaha. Jak jsem takový aktivní blbec, bylo mi divné, že moji vrstevníci už jsou dávno na vojně a já nic. Tak jsem se šel zeptat na vojenskou správu. A zase se stala někde chyba. Oni na mě koukali jak na zjevení. Zamysleli se a za měsíc jsem rukoval na dodatečný povolávací rozkaz do Rakovníka.

Jak to bylo po návratu do civilu?

Nastoupil jsem zpět do ČSAD a prošel jsem všechny dílny a údržby. Ono to mělo něco do sebe, protože potom znáš autobus od prvního do posledního šroubku. Půl roku před jednadvacátými narozeninami jsem udělal papíry na autobus. Dělal jsem stále na dílně. Skončil ve dvě a od půl třetí jel s Pepíkem Šrytrem Prahu. Musel jsem jezdit pod dohledem zkušeného řidiče. Já řídil, on seděl vedle mě a dohlížel na mě. Po získání řidičáku jsem začal jezdit a dokonce jsem měl dalšího velkého učitele, kterým byl Karel Stružka, který mě vzal jako druhého řidiče do Itálie. To byla první velká škola.

Volant autobusu je Tondovi souzen od mládí.

Ale v Anexii jsi nebyl hned plnohodnotným řidičem.

Máš pravdu. Všechna místa byla obsazena. Vesměs jsem jezdil o víkendech s fotbalovými mužstvy Rakovnicka na zápasy, ale v týdnu jsem stále pracoval v gumárně. V tu dobu se naskytla možnost jít jezdit do Prahy městskou dopravu. Domluvil jsem s vedením, že mě uvolní a jakmile bude místo, tak se vrátím. Stejnou dohodu jsem měl i u pražských dopravních podniků.

Tys byl nováček a hned jsi šel do Prahy? To chtělo porci odvahy.

Já takto nepřemýšlel. Chtěl jsem jezdit. Od mládí mám k volantu veliký respekt a zodpovědnost. Výhodou bylo, že nováčkům v Praze dávali odpolední služby, abys mohl přijít dřív a se zkušeným řidičem, kterého jsi střídal, mohl udělat jedno kolo a dostal jsi trasu do krve. Jelikož nemám problém s komunikací, tak když jsem tápal, jenom jsem se zeptal a lidi mi ukázali. Našli se i takoví, většinou studenti, kteří mě nasměrovali před školu, aby nemuseli ze zastávky a potom mi ukázali, jak najet zpět na trasu (smích), ale za chvilku jsem měl Prahu zvládnutou. Byla to velká škola. Já měl třeba linku, kdy jsem vyjížděl z Řep na branické nádraží a pokračoval do Hostivaře, takže přes celou Prahu, kterou mám díky této zkušenosti v malíčku. Prvním mým autobusem byl Ikarus. Ten byl dlouhý jako kráva, ale zase jsi mohl dávat z trojky rovnou šestku a ono to jelo (smích).

Nelitoval jsi tedy návratu do Rakovníka?

Mě nikdo nenutil, abych se vracel. Kluci mi zavolali, že se uvolnilo místo a zda chci. Seběhlo se všechno tak, že jsem se vrátil. Chtěl jsem si předělat byt. Zamiloval jsem se a měl jsem práci. Jsem rád, že jsem se vrátil. Posléze jsem dostal na Prahu dva neskutečné parťáky – Aleše Gajdiczu a rakovnickou autobusovou legendu Vencu Zajíce. Kdybych měl vyprávět, tak tady budeme sedět do Štědrého dne.

Autobusy dnes a v minulosti se ale nedají srovnat.

To mi povídej. Dnešní mladí kluci tohle neznají. Nastaví si bufíka, který začne topit čtvrt hodiny před příchodem. On může v košilce přijít a odjet pro lidi. My v zimě museli chodit hodinu předem. Nafasovat fridex, ručně odvzdušnit topení a třeba startovat od kolegy přes kabely. U těch starých autobusů bylo furt něco a člověk si musel udělat základní věci sám. Dnes otočím klíčkem a mám nastartováno. Řazení je úplně o ničem jiném. Stačí dva prsty, abys zařadil. Dřív jsi musel pěkně zabrat, abys tam rychlost dal. Je to veliký pokrok.

Jak to máš s najetými kilometry a nehodami? Už je z tebe „milionář“?

Milionář ze mě určitě je a nemám daleko k druhému milionu. Chybí hodně málo. Za těch skoro třiadvacet let, co jezdím, jsem měl jediný karambol, což bylo v začátcích ve Svinařově, kde byla zúžená silnice a přišel ťukanec s osobákem. Jel jsem krokem, ale odnesly to plechy. Ve vypouklém zrcadlu jsem neviděl auto. Bylo to 23. prosince, takže pěkný dárek k Vánocům – stálo mě to tisíc korun. Za dva roky jsem jel s kamarádem, který dělal saniťáka, a kecali jsme o nehodách, a já mu tu svoji vyprávěl, a dodal jsem, že to řídila taková kočka a najednou se z přední sedačky zvedla paní a řekla – ta kočka jsem byla já.

Ale zažil jsem ještě jednu hodně nepříjemnou situaci. Bylo to v zimě. Jel jsem z Prahy domů, kam jsem byl odvézt skupinu Angličanů, a začal sjíždět kopec od Strašecí k Rudě. Začalo pršet a přimrzat. Zapnul jsem motorovou brzdu, podřadil jsem a jel krokem. Jak tam ale byly vyjeté koleje, tak mě to vyhodilo a sjel jsem celý kopec bokem dolů. Naštěstí proti mně nikdo nejel, protože s autobusem nešlo vůbec nic dělat. Snažíš se brzdit, znovu podřadit a nic. To jsem se hodně bál. Naštěstí se to dole chytlo a já jel z Rudy do garáží hodinu. Bylo to pro mě veliké varování, co dokáže udělat prázdný autobus bez lidí. Někteří mladí si myslí, že všechno znají, ale chce to mít veliký respekt a zároveň musíš být vládcem situace. Proto přemýšlím, že bych si šel zkusit školu smyku a různé simulované problémy. Nechci nic přivolávat, ale vůbec si nedokážu představit, co se stane, když ti na dálnici v osmdesátce bouchne guma. A právě proto bych chtěl, byť se považuji za zkušeného řidiče, absolvovat tento kurz.

David Svoboda