Na fotografování si Jan Hůla oblékl do střelecké vesty i kšiltovky, přičemž vysvětlil, že na závodnické vestě je ještě žlutá páska (na přední straně), která označuje místo, kde musí být kvůli rozhodčím přesně založena pažba.

„Člověk musí být soustředěný a akční, protože tato střelba akční je,“ říká Jan Hůla

Za svou kariéru vystřílel určitě 200 tisíc nábojů

Tyterský rodák, který dnes žije v Pavlíkově, čerstvý šedesátník, několikanásobný dědeček, ale především muž, který startoval na několika světových šampionátech a čtyřikrát na ME. Největšího úspěchu dosáhl v roce 1984, kdy ve španělské Zaragoze na ME získal titul a současně vyrovnal světový rekord, když sestřelil všech 200 asfaltových holubů. To je ve zkratce Jan Hůla, o němž by se dalo dlouze hovořit i jako o úspěšném reprezentačním trenérovi, který se se svými svěřenci účastnil čtyř olympiád. Nicméně dnes – vzhledem k jeho kulatinám – trochu zavzpomínáme na to, jak se ke skeetu dostal a co mu tento sport dal či případně vzal.

200 tisíc nábojů

Jan Hůla měl už od dětství velmi blízko k lesu a zbraním především díky otci, který byl myslivec a k této zálibě vedl i své syny. V případě nejmladšího Jana zaúřadovala náhoda, díky níž se jeho koníček rozkošatěl a vyústil i v celoživotní profesi. Stalo se tak díky střelecké soutěži, kterou pořádalo tehdejší myslivecké sdružení Tetřev Tytry. Poté, co odstříleli myslivci, nechali soutěžit i své potomky. Klání se účastnil i Vladimír Libovický z Nového Strašecí, který v té době střílel za Vlašim – Sellier Bellot. „Když mě viděl, zeptal se, jestli bych to nechtěl zkusit, že do Vlašimi shání juniora. Po domluvě s otcem jsem vyrazil na zkoušku a od té doby jsem střílel za Vlašim až do vojny,“ popisuje své začátky.

Po Vlašimi následovala Rudá hvězda Brno, kde tyterský střelec strávil plných dvacet let. „Dělal jsem sport pod Ministerstvem vnitra. Tak to tehdy fungovalo. Jezdil jsem po světě a vystřílel jsem určitě 200 tisíc nábojů,“ usmívá se.

Lesařina

Takto se zdá být Janova cesta ke střelbě velmi přímočará, ale skutečnost byla trochu jiná. Vystudoval lesnickou školu v Písku, které předcházel rok v učilišti Písky. „To tehdy byla nutná podmínka pro to, aby vás na školu vzali. Zhlédl jsem se v této práci, viděl jsem se v lese s puškou a se psem. Na škole jsem ale velmi rychle zjistil, že je to i o něčem jiném. Po maturitě mě dokonce přijali na vysokou do Brna. Ale tehdy už zvítězilo střílení, takže vysokou jsem nedokončil, oženil se a v jednadvaceti šel s rodinou do Brna, kde jsem byl až do roku 1997.“ Tento rok byl svým způsobem zlomovým pro návrat. Právě tehdy se po krachu prvního manželství opět oženil a se svou současnou ženou Drahomírou přestěhoval zpět na Rakovnicko.

S touto osobní změnou se váže i krátkodobá změna profesní. „Chtěl jsem trochu zklidnit svůj život, tak jsem nastoupil v Rakovníku k policii. Rok jsem pracoval na obvodě a téměř dva roky na kriminálce. Vystřílel jsem si sice hodnost kapitána, ale psací stroj ani kancelář pro mě nebyly. Zhruba po třech letech jsem se tedy vrátil ke střelbě jako státní trenér,“ pokračuje trochu hekticky, takže se opět vrátíme o něco zpět v této životní rekapitulaci.

Flinta za jedničku

Během ní totiž Jan Hůla vzpomínal i na svého otce: „Hodně mi pomáhal. Třeba v sedmé třídě chtěl, abych se zlepšil v češtině. Řekl mi tedy, že když na konci školního roku budu mít samé jedničky, mohl by mi koupit vzduchovku. Kdyby mi nabídl kolo, možná bych zůstal u dvojky, ale takhle jsem vítězoslavně nesl domů samé jedničky. Táta seděl u stolu a jen řekl – sáhni do skříně. Vzduchovka tam opravdu byla. Věděl, že flinty tak miluju, že máknu.“

Profesionalizovat se Jan Hůla začal až na vojně. „Dokud jsem byl na škole v Písku, šel jsem ze závodu na závod s minimálním tréninkem. Na intenzivnější trénink došlo až v Brně – třikrát v týdnu byl speciální trénink zaměřený na střelbu a k tomu jsme dělali i různé doplňkové sporty, které jsou pro tuto disciplinu nutné.“

Porazil Lendla

Jan Hůla se do střelecké historie zapsal především svým výkonem na ME ve španělské Zaragoze v roce 1984, kde jako první Evropan a třetí člověk na světě nastřílel maximum – 200 bodů. „Tehdy se ještě střílelo na 200 (75+75+50), takže závod trval tři dny. Dnes se to zkrátilo na 75+50. Střelbu, když je člověk trochu talentovaný, se naučíte, ale je umění střelit to na tom správném místě v hodinu H a v den D. Když uděláte 200 na mistrovství republiky, je to hezké, ale za týden už o tom nikdo neví. Když vyhrajete olympiádu, ví o vás celý svět. Musí se vám zkrátka všechno sejít a zafungovat včetně rodiny. To je základ. Mé ženě patří zlatá medaile za to, co už se mnou vytrpěla. Nechtěl bych počítat čas, který jsem strávil po střelnicích,“ pokračuje muž, jenž byl novináři dokonce zvolen za sportovce měsíce. „Když jsem si přečetl, že se shodli a dali v červnu přednost střelci Janu Hůlovi před Ivanem Lendlem, málem jsem padl.“

Skeet

Pokud si neumíte představit, o čem takový skeet je, pak vězte, že jde o brokovou střelbu na pohyblivý terč (tzv. holuby). „Ve skeetu vyletují terče ze dvou různě vysokých věží – z vysoké létají ze zhruba 3 metrů, z nízké z 1,05 m. Na každého holuba máte jednu ránu, nesmíte zatuplovat. Musíte střílet vysokou, nízkou a obě naráz. Vím, jak to létá, ale nevýhodou je, že brokovnici musím mít v pase. Pak řeknu hop, nahodím ji, zamířím a vystřelím,“ popisuje.

V jedné položce je 25 holubů a střílí v ní šest střelců, kteří postupně projdou osm stanovišť umístěných v půlkruhu. Závod je tedy hodně i o čekání. Tento čas tráví střelci různě, ale každý se soustředí sám na sebe. Někdo chodí, kope do kamínků, další pobíhá jako na nádraží, jiný čistí pušku, kouká do trávy anebo zavře oči a soustředí se. „Tak to dělám já a tak jsem to dělal i v Zaragoze. Nepoužíval jsem brýle (dnes je podle předpisů mít musíte) a právě v Zaragoze bylo velmi ostré slunce, takže když jsem nestřílel, měl jsem oči zavřené, aby se mi zklidnily. Pak jsem je pochopitelně musel s určitým předstihem otevřít, aby se zase přizpůsobily,“ vysvětluje.

Dnes už je jeho závodní brokovnice doplněna poutky, protože už ji, když jde do lesa, nosí přes rameno na řemenu. Sportovní střelec ji nosí zlomenou přes rameno bez pásku.

Do Moskvy nejel

Ve zmíněném roce 1984 byla i olympiáda v Los Angeles, kterou socialistický blok bojkotoval. „Já bych tam stejně nemohl jet, jako jsem nejel do Moskvy. Měl jsem zánět šlach, ruku mi dali do zinkoklihu, takže jsem ani nemohl trénovat,“ přibližuje Jan Hůla fakt, že jeho velký sen – olympiáda – jej jako aktivního sportovce minula. „V té době střílel Panáček a Pulda, což byli kvalitnější střelci než já. Se střelbou jsem končil v 34 letech a šel jsem dělat trenéra. Nyní jsem končil s Janem Sychrou, kterému je osmačtyřicet. Tehdy ale nešlo dělat současně trenéra a střílet, musel jsem si vybrat.“

Během své aktivní kariéry byl Jan Hůla na devíti světových soutěžích, na MS byl jednou šestý, jednou sedmý a na ME šestý a první. Střílel až do roku 1988 a poté převzal trenérské otěže v Brně. Po olympiádě v Barceloně (1992) jej ostatní trenéři zvolili jako trenéra reprezentace. Na tomto postu působil několik let, ale pak přišlo již zmíněné intermezzo u policie.

Trenérské olympiády

Nicméně když se tato možnost naskytla znovu, Jan Hůla ji přijal a strávil na tomto postu dalších 23 let. „Vrátil jsem se, začal trénovat v Plzni a mou druhou manželku čekalo to samé, jako tu první. Zase jsem jezdil po světě. Byl jsem na OH v Sydney s Petrem Málkem, který tehdy získal stříbro, pak s Janem Sychrou v Athénách, kde byl devátý, v Pekingu skončil až sedmnáctý a poslední má olympijská účast byla s Honzou v Anglii, kde byl šestý. Udělal jsem pět olympijských cyklů, začínal jsem s kluky, s nimiž jsem střílel a znal přesně jejich kvality. Respektovali mě, i když jsme spolu rostli. Za těch zhruba dvacet let jsme přivezli asi 80 – 90 medailí z ME, MS i z olympiád. Světové poháry do toho ani nepočítám,“ konstatuje fakt, o němž se příliš neví.

Nervy a nervy

Vzhledem k tomu, že si Jan Hůla prožil ve sportu své jako závodník i jako trenér, naskýtá se otázka, která z těchto pozic je z jeho pohledu náročnější. „To jsou úplně jiné nervy. Když něco zmastíte jen sám za sebe, přemýšlíte, co jste podcenil. Vyhodnotíte si to s trenérem, ale výsledek je za vás. Trenér má nervy za všechny. Navíc dnes už to není o tom, že jezdí tři chlapi a třeba dva, tři junioři, jako když jsme začínali. Dnes čítají výpravy dvanáct závodníků. To už nemůže jeden člověk obsáhnout, takže jsem měl asistenta a ještě s námi jezdíval jeden trenér, protože když naráz střílí třeba tři lidé, nemůže to jeden trenér zvládnout. Trenéřina je především o strašných nervech, když nemůžete závodníkům pomoci. Ta bezradnost a beznaděj je někdy opravdu velká.“

Hyperaktivní střelec

Pokud si stejně jako já v tuto chvíli myslíte, že střelec by měl být kliďas, vyvede vás Jan Hůla velmi rychle z omylu. „Třeba já jsem hyperaktivní člověk, ale v případě kulové střelby je to o něčem jiném. V tomto případě musí mít střelec co nejnižší tepovou frekvenci, mít stabilitu a udržet to. Brokařina je o sladění nervosvalové činnosti, kdy musíte být soustředění a zdravě nervózní. Nemůžete si dát svíčkovou, pět knedlíků a jít střílet. Člověk musí být akční, protože tato střelba akční je. Holub letí 40m za vteřinu a vy musíte nahodit, namířit a vystřelit. Nemůžete být ospalý, potřebujete reakci a postřeh.“

Myslivec

S myslivostí jsme začínali a také u ní skončíme, protože dnes už má Jan Hůla na svého dávného koníčka opět více času. „Najednou přišla šedesátka, tak jsem si řekl, že už budu v Plzni trénovat jen děti. Nemohu dělat státního, létat po světě a nechat je tam. A protože v zimě už tolik netrénujeme, chodím krmit zvířata a občas jdu i na nějakého divočáka. Pochopitelně střelba na zvěř, bažanty, zajíce je úplně jiná než sportovní,“ uzavírá.

Bez fotek i medailí

Myslela jsem si, že v případě takového střelce, jakým je Jan Hůla, nebude nouze o snímky z jeho významných životních momentů. Opak je však pravdou, nakonec jsem si musela vystačit s tím, co jsem nafotila v úterý dopoledne u něho na zahradě. „Žena mi z takovýchto fotografií udělala album. Bohužel jsem ho půjčil novinářům a ti ho ztratili. Stejně tak mi zmizely i všechny top medaile, které jsem půjčil na výstavu do Vlašimi, včetně poslední patrony – dvoustovky, kterou jsem si schoval,“ líčí smutnou skutečnost.

Lenka Pelcová