Čáp v Modrých horách u Sydney, které jsou na seznamu Unesco.

Australská mekka hippies Nimbin už je jen vyšumělá turistická atrakce

Čtvrt roku se dá v Austrálii vyžít se 700 dolary

(Dokončení z minulého vydání). Austrálie není jen zemí klokanů. Je i rájem hippies. A právě mezi hipíky, kteří se sem uchýlili po Woodstocku a v komunitách tu žijí už od 70. let, se poté, co dal vale Novému Zélandu, Honza Čáp Čibera vypravil. „Na festivalech na Zélandu mi pořád všichni říkali: ‚Tys ještě nebyl v Byron Bay v Austrálii? A to vypadáš, jako bys odtamtud vypadnul.‘ Tak jsem si řekl, že na tom asi něco bude a letěl jsem. Kromě toho, že je v Austrálii Nick Cave, AC/DC a klokani, jsem o té zemi vůbec nic nevěděl,“ vysvětluje.

Lidovým vypravěčem

Cesta vlastně byla jeden velký experiment, jestli v Austrálii, která má pověst země, kde je hodně draho, přežije tři měsíce stejně nízkorozpočtově jako na Novém Zélandu. Do Melbourne přiletěl jen s houslemi, spacákem a pár věcmi v batohu. Do cílového Byron Bay to bylo 1 500 km. Vydal se stopem.

„Při stopování se mi děly opravdu zvláštní věci. Jednou mi dokonce zastavil chlápek, který se narodil ve stejný den a rok jako já a zajímavě jsme pohovořili. S kaž­dým jsem nějaké téma na povídání našel. Když se nechytli na archeologii, tak na housle nebo na vyprávění, co jsem zažil na Novém Zélandu. V podstatě jsem se v Austrálii uživil lidovým vypravěčstvím, houslemi a úsměvem. Když stopuješ, tak to většinou dopadá tak, že tě lidi zároveň vezmou na jídlo, nebo tě nechají přespat u sebe doma a nebo tě zavezou na nějaké místo, které podle nich musíš vidět.“

Honza Čáp Čibera

„Luxusní rastaman“

Úzko mu bylo jen jedinkrát. Bylo to asi 300 km před Sydney, kde je jedna z největších věznic. A v ní mimo jiné sedí i několikanásobný vrah stopařů. „Navíc byl o tom natočený seriál, tak se mě spousta lidí bála vzít. Ale zase mě zachránily housle,“ říká Honza. V úmorném vedru čekal na stop dvě hodiny. Už mu docházela voda, hlava se mu ze sluníčka začala motat, když najednou u krajnice zastavilo nejluxusnější auto, které v Austrálii viděl.

„Kouřové sklo u dveří sjelo dolů a za volantem seděl úplně vysušený rastaman s bongem na klíně. Dost jsem váhal, jestli nastoupit, protože to bylo celé dost divné. A on mi šílenou angličtinou říká: ‚Už z dálky cítím tu tvoji energii. Vidím, že jsi dobrý člověk, pojeď se se mnou vykoupat do Sydney na Bondi beach. Tak jsem si k tomu dredatému, zhulenému bezdomovci sedl,“ směje se Čáp. Možná čekáte, že se z dálky rozezněly policejní sirény a začala šílená honička. Kdepak.

„To auto neukradl. Vyprávěl mi, že už třicet let bydlí v autě. Včera se mu ale rozbilo, a tak mu kněz z komunity, kde žije, daroval svoje. Chlubil se, že takové luxusní Fordy mají jen tajný policajti, co chytají na dálnici. My jsme v něm jeli 300 km na Bondi Beach, kde jsme se vykoupali a pak mě ještě pozval na oběd do nějaké křesťanské jídelny, kde stačí říct, že máš rád Ježíše Krista a dají ti jídlo zadarmo.“

Noci v hamace

Během 1500kilometrové cesty do Byron Bay spal jen jedinkrát v hostelu, jinak nocoval venku v hamace. „Večer jsem se vždycky nechal vysadit někde na odpočívadle nebo v kempu, zavěsil hamaku a přespal v ní. Tak jsem to dělal celé tři měsíce, i když oproti Novému Zélandu je Austrálie plná všelijakých zvířat. Ale je to nádhera. Všude kolem je zoologická, celá země je ukřičená kvůli papouškům, posumům a kdo ví čemu ještě a má specifickou vůni, ve které se mísí eukalypty s rozkládajícími se těly mrtvých klokanů.“

Přijel do Byron Bay, vystoupil z auta a čekal, co se stane. „Ujdu 100 metrů po ulici a zastaví mi nádherná holka v obytňáku: ‚Ty jdeš s těma houslema určitě k nám do Art Factory. Já tě tam svezu.‘ A když jí vyprávím, že jsem byl na Zélandu a teď stopuju z Melbourne, tak mi říká: ‚Jé, to jsi ty, ten český houslista? My o tobě víme. Už tam totiž byli moji kamarádi z Izraele.“ Svět se opět smrskl do malé kuličky.

S Kurdy coby zeměměřič – učitel při archeologickém výzkumu.

Hipíci pro turisty

A dojem z Byron Bay? „Kemp je v buši u rybníka. Kolem se plazí liány, běhají půlmetrové ještěrky, plazí se hadi a žije tam těžko říct kolik hipíků a surfařů. Jsou to lidi od 15 do 100 let, všichni duší mladý. Je to těžká pohádka. Mejdany na pláži, jamování, surfování, z vody skáčou velryby... Někdo tam zůstane týden, někdo roky. Hodně velká zkouška je jen spaní v buši. Z té lezou v noci dost hrozivé zvuky.“ A když už byl mezi hipíky, chtěl se vydat přímo ke kořenům. Do staré hippie komunity Nimbin, kam se odstěhovali v 70. letech hippies z Woodstocku.

„Krajina tam vypadá trochu jako České středohoří. Uprostřed je malá vesnice, kde bydlí asi tisíc lidí. Dneska už je to takové všelijaké drogové doupě, ale kolem něj žije v horách asi deset tisíc dalších lidí. Je tam nádherně. Příznivé celoroční klima, absolutní pohodička. Původní komunita tam kdysi dělávala celoroční festival, měla své lidové univerzity, svůj systém a žije si mimo vládu. Je to taková velká utopie v praxi. V současnosti už je to ale jen troska toho, co bylo v 70. letech. Spousta lidí mě od Nimbin odrazovala, že budu hodně zklamaný, což jsem byl. Je to taková turistická atrakce, kam se lidi jezdí dívat na staré hipíky. Dost zvrácené,“ vypráví Čáp.

Na hlavní stagi

Dojem si ale vylepšil zážitkem z místního festivalu, kam se sjely autentické máničky. Po čtyřech měsících najednou zaslechl v davu češtinu. „Byla to taková krásná kudrnatá holka. Dali jsme se do řeči a najednou za námi přišel jeden místní zasloužilec a ptá se, jakým jazykem se bavíme. A my, že česky. Tak dodal, že minulý týden hrál s jedním českým houslistou, který se jmenoval Vojta, na koncertu v Amsterodamu. A toho jsem znal z Nového Zélandu. Zasmál se, že to vypadá, že všichni Češi hrají na housle, a nabídl mi, že má za deset minut koncert na hlavní stagi a jestli si s ním nechci zahrát. Tak jsem si díky houslím zahrál ve vysněné hippie vesnici, o které jsem četl legendy, na hlavní stagi. Prostě další z neuvěřitelných náhod,“ popisuje s úsměvem.

Divokým Kurdistánem

A jak nakonec po tom všem skončil v Kurdistánu? Prostě odpověděl na inzerát na nabídku práce od Britského muzea v Londýně. Hledali zeměměřiče pro archeologický výzkum v Kurdistánu. Už za studií mapoval vybombardovaný Mosul, takže měl velkou šanci. „A vybrali mě. V Londýně jsem vyfasoval geodetický přístroj a počítač a pak jsem dva měsíce vyučoval Kurdy při regulérním archeologickém výzkumu pracovat s geodetickým vybavením, aby byli sami schopni zaměřit výzkum a udělat dokumentaci památek, které zničila ISIS,“ říká Honza.

Jeho historky z cest by vydaly na knihu. Bohužel se nedostalo na stopařské kuriozity, na vyprávění o chrámu Rainbow templ, který postavil jeden z australských hippie šamanů a vyhloubil pod ním labyrint chodeb, kde se usadili svítící červi. Na to, jak si v těžké finanční krizi vydělával hraním s potulným pianistou Vojtěchem Panglem Zámečníkem, o jamování s Aboridžinci a Maory a na stovky dalších. Jestli chcete víc, pozvěte Čápa na pivo. Však se lidovým vypravěčstvím dokázal uživit několik měsíců.

Markéta Hartlová

Na Cohenovu památku

Kdyby Honza Čibera zůstal sám v australské buši, dokázal by si poradit. A to díky třem týdnům na kurzu přežití: „Dělal je takový tamní Krokodýl Dundee. Šel jsem kvůli tomu k němu pracovat jako dobrovolník. Ještě s jednou Francouzkou a Němkou jsme u něj bydleli v týpí, ryli mu zahradu, vařili si na ohni, učili se navigovat z hvězd, poznávat byliny, vyráběli jsme provazy, pokládali pasti. No a po večerech jsme s Francouzkou cvičili Suzanne od Leonarda Cohena. Když jsme po třech týdnech vylezli z buše a šli ji zahrát v Byron Bay na tamní talent show, dozvěděli jsme se, že ten den Cohen umřel.“