Honza Čáp Čibera na Novém Zélandu.

Proti nudě a tichu bojoval houslemi, otevřely mu cestu k řadě neuvěřitelných příhod

V zimě je Nový Zéland očistcem, v létě rájem

„Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš.“ To jsou slova Forresta Gum­pa. A právě na ně si možná vzpomenete při vyprávění Honzy Čápa Čibery o dvou letech života, které strávil na Novém Zélandu a v Austrálii. Jako byste seděli na autobusové zastávce s Forrestem Gumpem. Jenže Honzovy zážitky nejsou smyšlenky spisovatele, ani odrazy bujné fantazie režiséra, opravdu se staly. Vyzkoušel si běžný usedlý život, cikánské kočování, romantiku s krásnou maorskou šamankou, hrál na festivalech, mlel klokany do psích konzerv, pobyl v hippie komunitách... Až nakonec cestu uzavřel v Kurdistánu, kde jen pár desítek kilometrů od válečné zóny učil Kurdy pracovat se zeměměřičským přístrojem za několik milionů, který financovala anglická královna. V Honzově vyprávění chybí jediné, potřásání rukou s prezidenty.

Kanada počká

Honza Čáp Čibera z Rakovníka je archeolog, zeměměřič a muzikant. „Skončil jsem vysokou a byl jsem tak demotivovaný ze všech zaměstnání, která jsem dělal, že jsem si dal rok tvůrčího volna. Hrál jsem se svými pěti kapelami a četl knížky na plný úvazek. Na nájem a jídlo jsem si vydělával brigádami a čekal na vízum do Kanady. Potřeboval jsem potkat někoho nového inspirativního, který mi bude schopen něco předat,“ popisuje. Jenže náhoda chtěla, že víza na Nový Zéland otevřeli dřív. Při výběru platí: Kdo dřív vyplní, ten jede. A tak Honza vše vyplnil, v březnu dostal zelenou a koncem května vyrazil.

Čas snů, jenže...

Na Novém Zélandu ho přijali netradičně. Umyli mu boty. Novozélanďané totiž přísně hlídají, aby jim turisté do země nenanosili žádné invazivní semínko nebo pyly. A tak mu na letišti nejdřív z bot oklepali bláto z Lánské obory, kde dělal s archeology výzkum, a pustili ho dál.

„Hned jsem díky kamarádce našel ubytování v bytě po českém kuchařovi, který se na dva měsíce vrátil domů,“ říká. A našel si práci zeměměřiče, kterých je na Novém Zélandu v posledních letech, kvůli obnově země po zemětřesení, potřeba víc než kdy jindy. Dělal plány pro pojišťovací agentury a šéfoval pěti architektům. „Měl jsem obrovské štěstí. Během čtrnácti dnů jsem měl práci snů v zemi, která je pro mnohé zemí snů. Krom toho jsem si našel českou přítelkyni, koupil auto, víkendy jsme trávili v horách... To se mi nikdy předtím nestalo,“ říká Čáp. Jenže idyla se nekonala. Vztah se bolestně rozpadl. „Vyzkoušel jsem si rodinný život, zjistil, že to umím, ale skončilo to. V listopadu jsme se na letišti s přítelkyní rozloučili, dal jsem si v práci vyhazov a řekl si, že začnu jinak.“

Jedno z mnoha muzikantských setkání, při nichž Honza s houslemi nemohl chybět. Je z prvního hippie festivalu, na který na Novém Zélandu zavítal.

Housle proti nudě

Nový Zéland je sice krásná země, ale žít v ní není pro každého. „Byl jsem tam tři měsíce a začal jsem si uvědomovat, že je tam něco divného. Je tam hrozné ticho a nuda. Nový Zéland se hodně přeceňuje. Kdyby tu nenatočili Pána prstenů a nejezdili sem boháči utrácet dolary za to, že se vyfotí u uměle vytvořeného Hobitína, tak to jsou jen hory, sice nádherná krajina, ale uvězněná ploty. Jen tak neprojdeš na kopec, který vidíš. Zimy jsou opravdu dlouhé, krušné a temné. Navíc se silným větrem. Hodně Čechů tam časem upadne do depresí a i místňáci se odebírají do teplejších poloh na sever,“ vysvětluje Honza.

A tak začal s nudou a tichem bojovat. Koupil si housle. Svůj budoucí klíč k řadě neuvěřitelných příhod. Se studenty z tamní katedry geologie založil kapelu a chvíli, ačkoli už zapomněl noty, hrál v orchestru improvizující na židli mezi druhými a třetími houslemi. Violoncellista byl z Aljašky, kytarista z Kanady, pozounista z Německa, bubeník z Fidži. Brzy znal díky muzice polovinu města.

Já nejsem Čech

Po rozchodu dal ale vale i kapele a odešel do hor. „Když si potřebuješ vyčistit hlavu a popřemýšlet co dál, máš tam k tomu ideální podmínky. Můžeš jít několik dní a nikoho nepotkáš. Tam jsem se rozhodl. Zabalil jsem ešus a housle a nastěhoval se na půl roku do auta. Kočoval jsem jako cikán po Novém Zélandu a vyzkoušel spoustu zaměstnání.“

Nejdřív si domluvil sběr třešní, na kterém se dají vydělal dost slušné peníze (bral víc než jako zeměměřič), a právě tam se začal vyhýbat Čechům. „Kolikrát jsem i předstíral, že nejsem Čech, že jim nerozumím. Byli to většinou vysokoškoláci, co viděli film Into The Wild, nakoupili si funkční hadry a goretexové boty a řekli si, že půjdou do hor. Ale nikdo z nich tam nakonec stejně nešel.“

A ubíjela ho klasická česká závist. „Housle mi otevíraly dveře ke spoustě zážitků, pořád jsem potkával zajímavé lidi. Špatně se to vysvětluje, ale když někteří Češi vidí, jak se ti práší za kočárem, moc ti to nepřejí. Třeba jsem si skočil bungee jumping, který tam stojí 300 dolarů, a ještě jsem za to dostal zaplaceno. Sehrál jsem na propagační video pro turisty scénku. Skočil jsem si dvakrát a dostal za to oběd a 20 dolarů.

Tady je život

Při sběru třešní potkal skvělou partu Američanů a Francouzů a s nimi odstartoval skutečnou jízdu. „Nabídli mi, ať s nimi jedu na druhý ostrov na festival, že tam budou hippies z celého světa. Je to festival obdobný pouštnímu Burning manu v Nevadě v Americe. Funguje na něm obrovská svoboda, nevázanost, bezprostřednost a tzv. gift economy. Jsi tam týden, neutratíš ani korunu, ale máš se jako král. Je tam muzika, různé workshopy, indiánské a šamanské rituály... Je to obrovský mejdan, kde potkáš spoustu fantastických lidí z celého světa. A tam jsem pochopil, že to je ono, na to jsem čekal. Tady je život, kde se to odehrává. Přijel jsem s houslemi, jamoval na pódiu s Argentinci a Izraelci, s dalšími pěti houslistkami jsme vytvořili malý orchestr. A nejhezčí na tom všem je absolutní nezištný sdílení. Všichni se semknou a ty najednou získáš přátele z celého světa, kterým můžeš s klidem zavolat a pobýt u nich.“ Na festival navázal další a další.

Auto, ve kterém půl roku žil.

S maorskou šamankou

Zatímco v zimě je Nový Zéland očistcem, v prosinci až březnu, kdy je léto, je to ráj na zemi. Na festivaly se sjíždějí hippies, muzikanti a cestovatelé z různých koutů světa. A Honza znovu zavdal důvod k závisti, když zbalil jednu z nejhezčích Maorek na ostrově. „Bylo to spíš naopak. Odchytila si mě sama, protože ji zaujalo, jak divoce jsem tančil. Tak už to indiánky mají. Bydlela pak se mnou další tři měsíce v autě nebo u ní v autobuse v horách a díky ní jsem poznal i to, co málokterý cizinec. Ona i její máma byly echt maorské šamanky. Oproti jiným Novozélanďanům byla hodně renesanční bytost, hodně spirituální a zcestovalá. Procestovali jsme spolu polovinu jižního ostrova. Poznal jsem i její rodinu, což byl mazec, protože maorské angličtině člověk běžně rozumí až tak po pěti pivech,“ vypráví s úsměvem.

Starci na chmelu

Blížila se zima a kvůli prodloužení víza si musel najít práci. Stal se chmelovým brigádníkem, což je paradox, protože doma na Rakovnicku nikdy na chmelu nebyl. „Musel jsem vyjet až na Nový Zéland, abych si vyzkoušel chmelovou brigádu,“ směje se. Dal dohromady bandu lidí z festivalu – francouzského trumpeťáka, amerického kytaristu, francouzskou harmonikářku, izraelského cajonistu, a strávili měsíc na chmelu. „Makali jsme, každý den hráli, měli od pivovaru, kam se chmel dodával, zadarmo, kolik piva jsme vypili. Trvalo to měsíc a vydělal jsem si peníze na několik měsíců života.“

Nakonec mu víza přiklepli na další tři měsíce. Maorka odjela před krutou novozélandskou zimou do Austrálie a Honza si vydělával, jak to šlo. Sklízel kiwi, dělal stěhováka, skladníka, vozil s ještěrkou palety se Sunarem... „Vůbec nejstrašnější práce ale byla mlít klokany do psího žrádla. Toho bylo i na mě dost. Deset hodin se člověk brodí v krvi. Dělali tam ale skvělí usměvaví Maoři, kteří o přestávkách přehrávali na španělku sólo na Hotel California. Takže práce sice byla příšerná, ale lidi skvělí. Pak mi víza skončila, ale měl jsem vydělané peníze, vracet do Čech se mi nechtělo a uvědomil jsem si, že můžu jet kamkoli chci.“ Vyhrála Austrálie. (Dokončení v příštím vydání).

Markéta Hartlová

Když zeměměřič bloudí

I člověk, který má mapování terénu v malíčku, může zabloudit. Jenže když je to v horách na Novém Zélandu a blíží se večer, přestane vám být do smíchu. „Moje přítelkyně už začala trochu hysterčit. Mapu jsme neměli a vůbec nevěděli, kudy dál. Kopl jsem do hroudy na zemi a najednou se pod ní objevila GPS. Zkusil jsem ji a ona fungovala. Někdo ji před pár dny ztratil přesně na místě, kde jsme ji potřebovali. Neskutečná náhoda. Z hor nás pak vyvedla. A aby to bylo ještě víc absurdní, byl to přesně typ, který jsem si chtěl koupit,“ vypráví Čáp.