Jiří Rais (vlevo) a Hynek Dörner, pilíře Madisu. Letos excelovali jako nešikové Darry Berryl a Barry Darryl ve hře Konec začátku.

Janovští ochotníci hrají už třicet let, diváky pobavili dvaadvaceti hrami

Na počátku Madisu byla loutková slátanina

Konec začátku. Když se na plakátech objevil název hry, kterou si janovský Madis vybral k letošnímu 30. výročí, některým jeho příznivcům zatrnulo. Není v tom snad skrytý jinotaj? Co když chtějí ochotníci naznačit, že je to konec nového začátku, který se začal psát v roce 1987? A o nic klidnější nebyli ani při sledování hry samé. V ní totiž dva nešikové pečují o svěřenou domácnost tak svérázně, že v ní (a tudíž na jevišti) nezůstane kámen na kameni. Naštěstí hra skončila dřív, než vzplanul rozlitý „petrolej“. A protože všechny střepy nakonec divadelníci zametli, jeviště uklidili a sál nelehl popelem, není třeba se bát. Madis nekončí.

Máme splněno

V roce 1989, kdy Malá divadelní společnost Janov začínala, slíbil principál Hynek Dörner vedení obce, že budou na nově postaveném stálém jevišti hrát nejméně deset let. Slib dodržel. V roce 1996, kdy se sál opravoval, záruku prodloužil o dalších dvacet let. I tento slib dodržel. „Teď bychom mohli s čistým svědomím skončit, máme splněno,“ říká s úsměvem Hynek Dörner. V plánu to naštěstí nemají.

Madis sice letos slaví třicítku, ale historie janovského ochotnického divadla sahá mnohem dál. První písemný záznam je z roku 1926, ale hrálo se tu už mnohem dříve. Kronikář totiž píše, že „hostinský Jaroslav Rais postavil nový sál, kde staré jeviště bylo již neupotřebitelné a definitivně bylo rozhodnuto zříditi nové vnitřní rozebírací jeviště s dřevěným pódiem.“ Divadelníci ho koupili u firmy Petránek z Prahy za 10 000 Kč. Dodáno bylo 22. prosince, už o tři dny později si odbylo premiéru. A to s hrou Kříž u potoka, kterou nazkoušeli za nejprudších mrazů. Účast byla hojná, hrubý příjem nečekaných 1 320 Kč.

Madis si vždy zakládal na scéně. Pokaždé je natolik útulná, že byste se do ní s chutí nastěhovali. Na snímku zleva Jiří Vrba, Iva Raisová, Eva Korejsová a Josef Šurý.

Režisérská tradice

Ve školním roce 1934/1935 se souboru ujal Josef Dörner, dědeček současného principála. Hrálo se pro dospělé i děti a jeviště osiřelo jen během válečných let. Po roce 1945 se ochotníci vrátili na scénu a v padesátých letech vstoupily do hry besídky. Konaly se u příležitosti oslav MDŽ, schůzí, Mikuláše, Silvestra. V té době se v Janově hrál např. Lakomec či Ženitba.

„Nejvýraznějšími herci byl Bohouš Prask a Tonda Mejtil. Bohouš Prask měl hlas, že by mohl vystupovat kdekoli a navíc uměl fantastické kuplety. Na něm bylo představení většinou postavené. A Tonda Mejtil? To byl opravdu pan divadelník. Nikdy nezapomenu, jak výborně hrál Lakomce,“ vzpomíná Hynek Dörner.

Koně na scéně

Nehrávalo se jen v hospodě na sále. Ve 30. letech měli scénu i v lese a za principálova dětství se jevištěm stala i ulice. Hra se totiž odehrávala ve venkovském prostředí. Diváci seděli na židlích u hospody a hrálo se mezi dvěma protilehlými statky. Díky tomu účinkovali i skuteční koně s žebřiňákem.

Hynek Dörner hrál poprvé v pěti letech, kdy ho obsadili do role Kašpárka. Divadlo miloval a chtěl hrát cokoli. V roce 1961 ale přišla nešťastná pohádka o Dědu Mrázovi. Hrál v ní dědka, což bylo ono neštěstí. V tu dobu čerstvě přestoupil z janovské školy do Kounova a spolužáci se mu kvůli vousatému dědulovi s dýmkou posmívali. Na hraní zanevřel. Proto coby patnáctiletý odmítl výzvu Antonína Mejtila, aby v Janově znovu secvičili divadlo. „A dodnes mě mrzí, že jsme to neudělali. Když jsem byl v roce 1964 v učení, ještě jsem moderoval pro školu besídku, ale to už byl takový poslední záchvěv, kdy se v hospodě stavělo jeviště a hrálo.“ Brzy na to se jeviště i s kulisami vyneslo na půdu nad sálem a upadlo na dvacet let v zapomnění.

Paní Savageová v rozpacích. Tuto hru režírovala Hanka Chudomelová. Zahráli si v ní mimo jiné (zleva) Martina Houdková, Jarda Smutný, Iva Raisová, Bohunka Raisová a Jana Stuchlá. Malou roli dostal i Raport.

Silvestrovská slátanina

Až krátce před revolucí se z kulis znovu setřel prach. Zrod Madisu byl pozvolný. „Začalo to tím, že nás byla dost velká parta chalupářů, kteří do Janova jezdili na víkendy. Na vsi bydleli v tu dobu snad jen jedni mladí lidé. Chalupářů nás bylo asi deset rodin. Scházeli jsme se v hospodě, chodili hrát volejbal nebo slavili Silvestra,“ říká.

A protože má spoustu loutek a hrával každou sobotu dětem loutkové divadlo, napadlo jednou ostatní, že by mohl nějakým divadelním kusem s pimprlaty zpestřit oslavu Silvestra. Spolu s Jirkou Raisem šli do toho. „Řekli jsme jim, ať si napíšou, o čem chtějí hrát, a pak jsme z toho sehráli hroznou slátaninu, kde vystupovala Anna proletářka, Čuk a Gek a podobně.“ Úspěch byl obrovský a nadšení nepolevilo ani poté, co všichni vystřízlivěli. A tak netrvalo dlouho a zaznělo: „Co kdybychom si zahráli skutečné divadlo?“

Poprvé na jevišti

„Myslím, že to byl Pepa Šurý, kdo navrhl Rohovína Čtverrohého. Líbilo se nám, že se to odehrává v hospodě, tak nás napadlo, že to v ní i odehrajeme. Nazkoušíme to a pak normálně přijdeme v kostýmech do hospody a vystřihneme to tam. Začali jsme zkoušet u Jirky na dvoře, jenže se brzy po vesnici rozneslo, že zkoušíme divadlo a zájem ho vidět byl takový, že by se všichni do hospody nevešli,“ popisuje Hynek Dörner.

A tak si vzpomněli na staré jeviště a kulisy a vydali se na průzkum na půdu. Čekalo je velké zklamání. Z jeviště nezbylo jediné prkno a kulisy byly zničené, protože střechou zatékalo. Ale zaimprovizovali, postavili na sále jeviště z lešenářských trubek a Rohovína v partě deseti odvážných v roce 1987 sehráli. Úspěch byl opět obrovský.

Honza (vpředu) a Hynek (ml.) Dörnerovi si spolu zahráli naposledy v roce 2009 ve hře Arsenic a staré dámy.

Dvaadvacet her

„Protože se divadlo líbilo, tak si najednou chtěli zahrát i další. Vybrali jsme kvůli tomu Dalskabáty. Hrálo nás osmnáct.“ Stejně jako o dva roky později v Limonádovém Joem a v následujících Sto dukátech za Juana. Při Hrátkách s čertem počet herců ještě vzrostl a trend pokračoval i v Noci na Karlštejně. Hlavní pilíře souboru: Dörnerovi, Raisovi, Konopáskovi, Šurých a Korejsovi, sem tam doplnilo nové jméno.

Za třicetiletou historii Madis nastudoval dvaadvacet her. Všechny má zaznamenány na videu, a tak mohl při letošních oslavách na každou z nich zavzpomínat promítnutím krátkého úryvku. „Když jsem si kvůli sestřihu záznamy procházel, tak bych podle potlesku a reakcí publika řekl, že největší úspěch měla Zelňačka, Charleyova teta nebo Blbec k večeři, kde se lidé opravdu tloukli smíchy od začátku do konce. Kdybych měl ale sám za sebe poukázat na některou z her, byla by to Komedie o vějíři. Neříkám, že byla nejlepší nebo nejlíp zahraná, ale byly v ní krásné písničky, vtipné dialogy, krásné kostýmy a dobrá scéna. Takovou hru už člověk sotva najde,“ říká Hynek Dörner.

Pouze třikrát se na pomyslné režisérské křeslo usadil někdo jiný než on. V roce 2002 zrežírovala Iva Raisová Tlustého pradědečka od Josefa Čapka, a v letech 2008 a 2011 Hanka Chudomelová Podivnou paní Savageovou a pokračování Paní Savageová v rozpacích.

Stejná, ale vždy jiná

„Kdysi jsem přemýšlel, že bych pozval lektora, aby nás naučil mluvit. Pak jsem si uvědomil, že chci hrát ochotnické divadlo tak jako naši dědové. Nejhezčí holku musela hrát paní starostová nebo hospodská, protože by jim jinak nepůjčili sál, někdo byl dobrý, někdo horší, někdo měl přirozený talent...“

Janovští si své ochotníky rádi dobírají, že se klidně chodí dívat na všechny reprízy, protože stejná hra je v jejich podání pokaždé jiná. „Naučit se text je největší kámen úrazu. Ne každý umí improvizovat a dohrát, i když mu text vypadne. A málokdo z nás umí používat nápovědu. Když máš okno, vůbec tě nenapadne si k ní dojít. Takže jen začneš blekotat. A jakmile někdo řekne něco špatně, už to jede. Nejlíp se z toho umí dostat Jirka Rais. Ten je klidně schopný přijít k nápovědě a ještě ji vyzvat: ‚Co říkáš?‘ Udělá z toho fór,“ říká principál. Právě Jiří Rais je nejsilnějším článkem souboru. Má přirozené herecké charisma a diváci ho zbožňují. Jakmile se objeví na scéně, publikum tuší zábavu. „Bez něj se do divadla nerad pouštím,“ přiznává Hynek Dörner.

Stejnou jistotou je ale i on sám nebo jeho synové Honza a Hynek, což je ovšem téma, na které tradičně polemizuje. „Jen vypadá, že umíme hrát. To všechno dělají diváci. Kdyby nás viděli cizí lidi, tak řeknou: O co se to snaží,“ ošívá se. Jako vždy při slovech chvály. Sám by rád vyzdvihl práci všech současných, bývalých i příležitostných členů Madisu, protože úspěch divadla dělají všichni. Jenže zkuste uzavřít článek výčtem dobré šedesátky jmen. A nejméně tolik jich během třicetileté historie souborem rozhodně prošlo.

Markéta Hartlová

Útulně jako v obýváku

„Jen tak mezi dvěma hadry může hrát někdo, kdo to umí, ne my,“ vysvětluje principál, proč si Madis dává záležet na tom, aby byla scéna co nejpříjemnější a realistická. Taková totiž k ochotnickému divadlu patří. „Pořád se na to dívám svýma dětskýma očima. Když jsem jako kluk viděl Ženitbu a hře jsem nerozuměl, měl jsem celou dobu alespoň na co koukat. Tak by to mělo být. Když vás hra nebaví, můžete si alespoň říkat: Pěkný lustr, ten by se mi hodil. Nebo přemýšlet, kdo je na fotkách pověšených na stěně,“ říká Hynek Dörner.

A protože má rád staré věci a sbírá je, je vždy kam sáhnout pro rekvizity. „Když doma říkají, proč to a to nevyhodím, tak pokaždé odpovídám, ať mi ukážou na jedinou věc, která ještě nehrála, a já ji vyhodím. Mám spoustu krámů a ty se snažím na scénu vpašovat,“ směje se.