Tatran Rakovník v sezóně 1989–90. Horní řada zleva: Tonda Setnička (trenér ), Pavel Altman, Míra Pavel, Míra Liprt, Láďa Štros, Milan Šnajdr, Ruda Kulhánek, Pepa Řenč, Luďa Liprt (vedoucí mužstva). Klečící zleva: Pavel Janecký, Pavel Samek, Jožka Viktora, Míra Procházka (kapitán), Pepa Andrlík, Tonda Sýkora a Jarda Somol.

„Snažím se rozlišit, co je v životě a podnikání více a co méně důležité“

I všechna čtyři vnoučata mu říkají Rudo

Když se řekne Rudolf Kulhánek, vybaví se snad každému, kdo občas přichází do styku s elektrotechnikou, spojení Elektro Viola. Renomovaná firma je v rezortu opravdu respektovaným pojmem. Sportovcům pak rovnou naskočí i Viola Cup. Nejslavnější turnaj v sálové kopané letos oslaví dvacáté výročí. Jeho hlavní mecenáš si v těchto dnech připomíná šest křížků. Už jen pamětníci vědí, že v mládí patřil k velkým fotbalovým nadějím. Jako žák si zachytal dokonce i za český výběr.

Slavíš šedesátku, ale na kolik se cítíš?

Je to jen číslo. Jsou chvíle, že se cítím i na víc, ale pak se něco povede ve firmě, nebo se projedu na kole, pak si dám sprchu a pivko a je mi hned o několik desítek let méně. Prostě si to nepřipouštím, nějak se ta hranice stáří posouvá. Alespoň mně to tak připadá. Mám sice čtyři vnoučata, ale všechna mi říkají Rudo.

Vím, že jezdíš na kole a hraješ badminton. Děláš ještě něco dalšího?

Každý den musím začít doma půlhodinkou v posilovně, protože mně před časem našli vyhřezlé plotýnky. Pak ještě chodím každý týden do Milénia k Petře Kubíčkové na individuální cvičení. Na kole mám letos asi 3000 km a badminton je jednou až dvakrát týdně. A teď mi ještě koupila rodina k šedesátce běhací pás. Už se na něj těším.

Kde na to bereš čas?

Dnes už není bezpodmínečně nutné, abych byl ve firmě denně 12 až 14 hodin a celé víkendy jako v začátcích podnikání. Zaměstnáváme cca 45 lidí a obě děti ve vedení firmy se beze mne na čas obejdou. Je to také o tom rozlišit to, co je v životě a podnikání více a co méně důležité. O to se poslední dobou pokouším.

Můžeš zavzpomínat na svoji kariéru fotbalového brankáře ?

Začínal jsem asi v sedmi letech v SK Rakovník a prošel všechna mládežnická družstva vedená skvělými lidmi a trenéry Sajnerem, Hrachovinou a Weisem. V této době jsem pravidelně nastupoval za různé výběry okresu a kraje a zachytal si i za výběr žáků ČR. Po vojně, kde jsem hrál za Duklu Litoměřice a civilní oddíl Lukavce v A třídě, jsem se vrátil do B týmu SK Rakovník. Po několika letech mě vyměnili do Sokola Jesenice, který hrál 1.A třídu. Pak jsem byl cca 4 roky v tehdejším Zátiší, aby si mě v 28 letech vybral Tatran. Tam jsem prožil asi nejlepší fotbalové roky. Střídali jsme okresní a krajské soutěže. Poslední dva roky jsem zaskočil pomoci SK Lišany. Končil jsem v 38 letech. Takže žádná hvězdná kariéra, ale zato krásné roky mezi fotbalovými kamarády, se kterými se setkáváme dodnes a jsou to přátelství na celý život.

Pak jsi taky bafuňařil.

Protože bydlím v Lužné a z domku se dívám na hřiště místní Sparty, bylo asi logické, že mě oslovili tehdejší předseda Míra Falbr a bratři Milan a Míra Šnajdrové, zda bych jim nepomohl jako sponzor. Koupil jsem jim první sadu dresů a pak už byl jen krok k tomu, abych začal pomáhat i funkcionářsky. Začal jsem jako vedoucí družstva u B týmu a časem se posunul na pozici hospodáře, vedoucího A týmu a hlavně generálního sponzora. V té tobě, kdy jsem tam působil a bylo to více jak 10 let, se nám podařila spousta dobrých věcí. Zatravnění hlavního i tréninkového hřiště, přestavba kabin, závlaha hřiště, ozvučení a nakonec mnoha generacemi požadovaná klubovna s restaurací. Povedlo se přivést i kvalitní trenéry a hráče. Poslední roky jsem však přestával nacházet společnou řeč s některými lidmi z výboru. Také jsem cítil, že trochu šidím firmu, a když se přidaly někdy opravdu nechutné praktiky ve fotbalovém zákulisí, rozhodl jsem se funkcionaření ukončit. Na hřiště Sparty si rád dodnes zajdu, ale už jen s vnoučaty na pivo a klobásu.

Rudolf Kulhánek dnes.

Co ti dělá největší radost v podnikání?

Určitě to, kam se firma dostala za 25 let působení na českém trhu. Není to ani tak velikost obratu, počet zaměstnanců nebo moderní skladové haly, počet vozidel a zákazníků. Mám radost z toho, že jsme se dokázali prosadit v prostředí obchodu s elektromateriálem proti mezinárodním gigantům. My, rodinná firma z malého okresního města, často porážíme velké molochy v soutěži o zákazníka. Je to díky tomu, že se mohu spolehnout na své dvě děti a další klíčové kolegy z vedení firmy. A každá vydělaná koruna jde zase zpět do firmy.

Co ti naopak dělá starosti?

Poslední dobou je stále těžší sehnat dobré zaměstnance. Není to vůbec o mzdě a pracovních podmínkách. Myslím, že na Rakovník nabízíme nadstandardní podmínky. Ale dnešní mladé generaci se moc pracovat nechce. A když už se přihlásí o práci, mají neskutečné požadavky. Navíc nám moc nepomáhá ani stát. Pokaždé, když posílám do státní kasy odvody a daně, tak se ptám, co mně stát za to dává zpět? Jen přibývá nesmyslná administrativa a každá vydělaná koruna je několikrát zdaněna. Kontrol také v poslední době přibývá a to nás ještě vedle kontrolního hlášení a EET čeká tzv. GDPR o ochraně osobních údajů s milionovými sankcemi. Určitá část veřejnosti si myslí, i díky některým politikům, že živnostník = podvodník. Ale náš kolektiv nic na státu nechce, vydělá si na sebe sám, svojí pílí, a přesto jsme pro některé lidi paraziti.

Kdy plánuješ odchod do důchodu?

Je pravda, že jsme si několikrát na toto téma s dětmi povídali, ale spíše v žertu. Opravdu se na to necítím a myslím, že jsem pořád ještě pro firmu užitečný. Až ucítím, že jsem spíše brzdou, věřím, že budu tak soudný a stáhnu se. Zájmů mám dost, abych se nenudil. V poslední době však připravujeme několik nových projektů, které jsem slíbil, že dotáhnu do konce.

Co říkáš výsledkům voleb a vůbec na celkovou atmosféru a vývoj politické situace v naší zemi?

Volby naznačily, že národ chce změnu. Tradiční strany dostaly na frak. Ale obávám se, že se na vítěze nalepí zas ty věčné přísavky, které žijí jen z toho, že dojí státní kasu. Některé strany a vítězná především, jsou spíše uměle vytvořená seskupení jednoho muže a ten, až dosáhne svého a z politiky se stáhne, tak se rozpadnou. A zas tu budou ti politici z povolání a koloběh se vrátí tam, kde byl před časem.

Nemáš ambice do toho vstoupit?

Ale já tam jsem! Už 15 let jsem v zastupitelstvu v Lužné. Chtěl jsem pomoci obci a sportu. A už jsem tam zůstal i po skončení mé činnosti ve Spartě Lužná. Poslední starosta mě přesvědčil, že když se chce, tak se nechá leccos v obci udělat. Ale příští rok už do voleb nejdu. Myslím, že by se měl změnit zákon. Kdo se nechá napsat na kandidátku a získá největší počet hlasů, měl by vzít tu nejvyšší funkci. V Rakovníku pravidelně vyhrávají lékaři a učitelé, a pak jdou do uvolněných funkcí lidé z chvostu kandidátek, kteří ty nastrčené, známé obličeje, rádi přeskočí. Potom se nemůžeme divit, že všechny větší investice v Rakovníku získávají neznámé firmy z Moravy a obchodní řetězce udusí poslední živnostníky z náměstí.

Vezmi si, kolik je v Rakovníku velkých obchodních řetězců a kolik je zde velkých průmyslových závodů. Ale nikdo zde nemá sídlo! Všechny daně a odvody jdou pryč a nám zůstane jen zvýšená kriminalita a ohnutá záda za pár korun, které dají tito giganti milostivě do obecní kasy. Vadí mně, že lidi v Rakovníku se dají dohromady, když mají překazit projekt místních podnikatelů. Své by o tom mohl vyprávět pan Loder s bytovým domem v Luženské, pan Votruba se stavbou na Sekyře a nakonec i já, když jsem chtěl udělat pár bytů v polorozpadlé kotelně na Vinohradech. Vždy se zvedla lavina protestů a petic. Ale když se má stavět další megaobchod nedaleko těchto objektů, tak je téměř ticho. A přesto to zatíží životní prostředí a dopravu ve městě daleko více.

Pavel Sklenička