Tato fotografie není z letošního jara, ale z minulého týdne. Rakochmel totiž na části chmelnic navěšuje a zapichuje drátky už na podzim. Na práci mu jezdí stabilní parta brigádníků ze Slovenska.
Včelařením u chmelnice chce Miloslav Mánek ukázat, že postřiky neškodí
Klasické zavádění chmele už neděláme
Dobré časy zažívá kolešovická společnost Rakochmel. I když zemědělce trápí v posledních letech sucho, na přírodní podmínky nežehrá. Společnosti se začaly vyplácet velké investice do obnovy chmelnic a porostů, takže má i v klimaticky špatných letech dobré výsledky. Nyní její úspěšné období korunoval Středočeský kraj, když Rakochmelu udělil titul Zemědělský hospodář 2017. „Příští rok v únoru oslaví naše společnost pětadvacet let na trhu. Je to první ocenění v její historii. Moc si vážím toho, že jsme ho získali. Je to důkaz, že se nám opravdu daří,“ říká majitel Rakochmelu Miloslav Mánek. Firma hospodaří na 945 hektarech.
Jste u Rakochmelu od začátku firmy?
Do Rakochmelu jsem přišel v roce 1998. Nejprve jsem ve firmě působil tři nebo čtyři roky společně s otcem, a když táta zemřel, firmu jsem převzal. Zemědělství sice bylo zcela mimo můj obor, původně jsem vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu, ale chodíval jsem na brigády, takže mi prostředí nebylo až tak vzdálené.
Váš otec byl ze statkářské rodiny?
Táta pocházel z Moravy, z Hané. Byl profesí zemědělec, měl vystudovanou fakultu v Suchdole. Věnoval se zemědělství celý život. Pro mě ale byly začátky opravdu krušné. Byla to doba, kdy bylo zemědělství na kolenou a odcházela z něj spousta lidí. Nebyli jsme ještě členy Evropské unie a teprve se dokončovala transformace oboru.
Díky čemu firma špatné časy přežila?
Řekl bych, že je zemědělství jeden z oborů kde se, byť se to nezdá, produktivita práce zvedla o 250 procent. Dnes se mluví o robotizaci a čtvrté průmyslové revoluci, to my prodělali už dávno. Nic jiného nám nezbylo. Bylo to samozřejmě na úkor toho, že zemědělství opustilo velké množství lidí. Ani ne tak proto, že by pro ně nebyla práce, ale platy byly nízké. Výsledky se víceméně pořád potácely na hranici přežití. Chmel byl v útlumu, padaly dolů výměry, ceny za komodity byly směšné a byly v nich velké výkyvy. Velké problémy byly se živočišnou výrobou, protože mlékárny málo platily.
Rakochmel měl také dobytek?
Měli jsme rozsáhlou živočišnou výrobu. V areálu v Kolešovicích bývala spousta chlévů a kravínů, většinu už jsme postupně zbourali a pozemky sanujeme. Chovali jsme černé holštýny, dojivost byla nádherná. Měli jsme i šlechtitelský chov prasat. Živočišnou výrobu ale nešlo udržet.
Miloslav Mánek
V dnešní době je hodně přáno domácí produkci, vyplatilo by se chov obnovit?
Nejspíš by šlo dělat živočišnou výrobu v menším a třeba u toho mít i vlastní porážku, pak by se to asi vyplatilo. Ale další problém by byl, že bychom k dobytku nesehnali lidi. Nedovedu si představit, že by se ještě našli lidé, kteří by chtěli chodit do práce soboty a neděli, o svátky, vstávali brzy ráno...
Dnes už vidíte budoucnost Rakochmelu růžově?
Pokud se nestane nic mimořádného ve smyslu, že by se vrátila nějaká výrazná krize ve chmelu, tak bychom vše měli ustát.
U chmele je potřeba hodně brigádníků, trápí vás jejich nedostatek?
Ve chmelu se bez lidských rukou opravdu neobejdete. I proto trochu experimentujeme a používáme i inovace, které některé podniky zavrhují. Neděláme například klasické zavádění, protože je to náročné na práci a čas. Máme 152 hektary sklizňové plochy chmele a potřeba lidí by byla obrovská. Necháváme chmel přerůst, pak se jen proběhne, natočí, dole se vůbec nic neotrhává. Výsledek je v konečném důsledku stejný, jako kdybychom zaváděli. Kdybychom měli třicet hektarů chmele, bylo by to něco jiného, to bychom si s ním mohli hrát jako se zahrádkou, ale při tak velké výměře musíme hledat cesty, jak ji obhospodařit co nejjednodušeji. Z toho důvodu také na zhruba čtyřiceti hektarech navěšujeme a zapichujeme drátky už na podzim, abychom toho neměli na jaře tolik.
Máte štěstí na spolehlivé brigádníky?
Musím to zaklepat, ale nemůžeme si stěžovat. Máme partu z východního Slovenska, která k nám jezdí už dlouhé roky. Ta udělá gró prací, odpracuje tu až pět měsíců. Jsou spolehliví, výkonní a pracují kvalitně. Kromě ní spolupracujeme i s agenturou a ta nám vozí střední školy. I ty jsou ze Slovenska, českou školu jsme neměli, už ani nepamatuji.
Chmel je vaší hlavní plodinou?
Je rozhodující. Dvě třetiny našich tržeb jsou ze chmele. Nepěstujeme jinou odrůdu než žatecký poloraný červeňák, to je ferari mezi chmelem. Zbytek je pšenice a řepka, a také se zaměřujeme na osivo pro osivářské firmy, tedy hrachy nebo máky.
Zemědělcům je hodně vyčítáno, že dávají do půdy zbytečně moc chemie, jak je na tom Rakochmel?
Rakochmel je členem spolku Sušárna chmele, kterému daroval svoji starou sušárnu, aby ji mohl proměnit v muzeum. Na snímku předseda spolku Jiří Čečrdle.
Zemědělci jsou u části veřejnosti vnímáni jako škůdci, kteří můžou za všechno. Většinou si to ale myslí lidé, kteří toho o zemědělství moc nevědí. Dnes je hospodaření, vzhledem k tomu, že jsme příjemci dotací, tak svázané pevnými pravidly a kontrolami, že nemůžete hospodařit v rozporu se zásadami správné hospodářské praxe. Většinu půdy vlastníme, takže se k ní stavíme tak, že nás živí a bude živit i v budoucnu. Je to náš nejvzácnější výrobní prostředek. Podle dlouhodobých rozborů se kvalita půdy zlepšuje. Chemické postřiky děláme jen s povolenými prostředky, které se stále ekologizují. Nejvíc markantní je to u chmele. Tam, kde se dříve dělaly tři průjezdy, se jich dělá šest nebo sedm, protože už přípravky tolik nezabírají.
To přece musí mít na půdu dopad?
Schválně jsem kvůli chmelu a postřikům začal včelařit. Chtěl jsem ukázat, jak je to s teorií, že to škodí životnímu prostředí a včelám. Mám včely třicet metrů od hrany chmelnice a nestalo se mi, že bych měl jediný úhyn. Když přípravky aplikujete tak, jak máte, nemůžete nikomu způsobit žádné problémy. Včely jsou jasný indikátor.
Existuje vlastně chmelový med?
Kdepak, včely do chmele nejdou. Chmelnice jsou na ně moc tmavé a chmel, když kvete, je neláká. Je samosprašný.
Zemědělce hodně trápí sucho, zavlažujete chmelnice?
Na to, abychom mohli zavlažovat 152 hektary chmelnic, bychom potřebovali opravdu hodně vydatný zdroj vody. Podzemní vodu čerpat nemůžeme, takže jsme opravdu závislí jen na tom, co nám naprší. Je škoda, že stát místo velkých projektů na retenční nádrže nepodporuje spíš obnovy rybníků, které v krajině bývaly, to by pomohlo víc. Retenční nádrže, které se mají stavět (jedna z nich by měla být i na Kolešovickém potoce za Zderazí), nemají pro zemědělce žádný význam. Čerpat z nich závlahovou vodu nepůjde.
Markéta Hartlová
Sen o pivovaru
Kromě novodobých sušáren v Kolešovicích a Heřmanově vlastnil Rakochmel i starou chmelovou sušárnu, která stojí vedle sídla společnosti. Za symbolickou korunu ji věnoval spolku Sušárna, jenž ji opravil a přeměnil v muzeum. Každoročně se v ní suší chmel, který se vypěstuje na malé tyčové chmelnici před sušárnou.
„Část z něj vozíme do minipivovaru, kde nám z něj uvaří na Havelské posvícení Kolešovické pivo. To letošní uvařil Berounský medvěd. Na provozu sušárny a chmelnice se Rakochmel hodně podílí. Do budoucna je můj sen, že bychom si udělali svůj minipivovárek a tím bychom završili celý cyklus pěstování na tyčové chmelnici,“ prozrazuje Miloslav Mánek. Rakochmel by tak navázal na tradici. Přímo v areálu společnosti totiž kdysi pivovar stával. Bohužel z něj zůstal jen komín.