Foto

Petr Tříska s řezbou svatého Eustacha z roku 1997.

Křivoklátský řezbář, kreslíř, ilustrátor a básník Petr Tříska oslavil sedmdesáté narozeniny

S jeho řezbami se setkáte v New Yorku, Kanadě i ve Vietnamu

Umělecký řezbář, kreslíř, ilustrátor a básník Petr Tříska z Křivoklátu oslavil 2. srpna 70. narozeniny. Nositel umělecké ceny Českomoravské myslivecké jednoty 95 a Čestného mysliveckého řádu ČMMJ 2008 patří k nejvýraznějším osobnostem uměleckého života okresu. Jeho originální a nenapodobitelné práce jsou vysoce ceněny nejen v České republice, ale i v zahraničí. Významné životní jubileum bylo vhodnou příležitostí prohodit s mistrem Třískou několik slov…

Vzpomenete si ještě na vaši první řezbu?

Moje první řezba nebyla do dřeva, ale do daňčího parohu, který jsem našel v lese. Už nevím proč jsem si do něj začal kuchyňským nožem řezat figuru běžícího rysa. Vůbec první řezba do dřeva vznikla také zajímavě. Chtěl jsem si namalovat do dřeva výjev, jak barvář dohledává postřeleného jelena. Požádal jsem známého truhláře, zda by mi věnoval nějaký modřín, abych měl pod kresbu tmavý podklad. Žádný ale neměl po ruce, a tak mi nabídl lípu. Jak jsem uslyšel lípa, tak jsem si vzpomněl, že mám doma tři řezbářská dlátka a jeden nůž. To, co jsem chtěl původně namalovat, jsem začal řezat. To bylo v roce 1979. A už jsem u toho zůstal.

Vaše řezby jsou nenapodobitelné a mají na první pohled nezaměnitelný rukopis…

To, co dělám, vyplynulo tak nějak samo od sebe. Zpočátku jsem se divil, proč mám z boku takový stlačený prostor. Myslel jsem si, že je to špatně a začal jsem do těch míst stavět kytky, aby diváci nemohli k řezbě z boku. Až po létech jsem se dozvěděl, že to, co dělám, je tzv. scurz reliéf, což je iluzivní zkrácení prostoru. A že je to vlastně nejcennější z reliéfů. Situace se obrátila a já jsem se tím začal chlubit (smích). Navíc, moje řezby nepraskají, ani když visí nad ústředním topením, protože jsem vychytal napětí ve dřevě.

Dá se vůbec spočítat, kolik řezeb jste za své tvůrčí období udělal?

Řežu od roku 1979 a od roku 1990 profesionálně. Kolik řezeb jsem za ta léta vytvořil, nevím. Přestal jsem to počítat po tisícovce. Moje práce jsou rozesety po celém světě. Nejdál snad v Kanadě, ve Spojených státech nebo ve Vietnamu. Slyšel jsem, že dvě řezby jsou v Muzeu umění v New Yorku, ale nemám to oficiálně potvrzené.

Vím, že jednu řezbu jste věnoval i bývalému prezidentu Václav Havlovi. Jsou některé řezby, které jsou absolutně neprodejné?

Panu prezidentovi jsem věnoval řezbu zajíce. Od národního umělce, sochaře Aloise Sopra, jsem měl nakázáno, že nesmím prodat dvaadvacet řezeb, které považoval za vzácné. Říkal, že by se za ně nemusel stydět ani jeho učitel Otakar Španiel. Je mezi nimi například moje první fenka Honka z Dobrého jitra, rys, rak a další. Ještě ve starém bytě jsem je měl rozvěšené na chodbě, která sloužila jako taková malá galerie. Dnes je nemám všechny přímo u sebe, ale většinu má můj syn a rysa velmi dobrý kamarád, kterého považujeme za téměř rodinného příslušníka. Takže, když dělám výstavu, tak si je musím od nich půjčovat.

Jen tak mimochodem. Kolik už jste měl výstav?

Přesně nevím, asi kolem osmdesáti. Nejvíc jich bylo v Německu. U nás jsem vystavoval prakticky po celé republice. Pamatuji si, že první velká výstava se uskutečnila v roce 1985 v Brně, kdy jsem byl ještě téměř začátečník. Největší prezentace mých děl byla na Světové výstavě myslivosti a lovectví v Brně v roce 2010.

Foto

Rysí rodinka, jedna z mnoha Třískových dřevořezeb.

Řežete jen lesní zvěř, nebo ztvárňujete i jiné náměty?

Lesní zvěř v jejích nekonečných proměnách a podobách samozřejmě mezi mými řezbami dominuje. Měl jsem období, kdy jsem hodně dělal ryby a také exotickou zvěř. Dlouho jsem odmítal dělat figurální řezbu, ale nakonec jsem podlehl tlaku a vytvořil několik světců. Jako prvního patrona křivoklátských myslivců sv. Eustacha. Nechtěl jsem řezat ani dalšího patrona myslivců svatého Huberta. Nakonec jsem ho udělal a dneska patří k mým nejlepším řezbám. Hodně ceněná je i svatá Barbora, patronka dělostřelců. Vyřezal jsem i některé u nás méně známé světce, třeba sv. Prokopa a sv. Jiljí, kteří jsou v zahraničí uznávaní jako patroni, podobně jako u nás sv. Hubert a sv. Eustach.

Prý nikdy neuděláte dvě stejné řezby, i když námět je totožný?

Myslím, že to tak je. Co kus, to originál. Dá se tedy říci, že každý, kdo vlastní moji řezbu, má originál.

Přejděme k dalším aktivitám. Vaše básně se recitují při různých mysliveckých slavnostech a jiných příležitostech. Jak jste se vůbec k veršování dostal?

Už jako student jsem s verši koketoval. Po mnoha létech jsem se k psaní poezie vrátil. Vydal jsem sbírku básní a hodně jich mám i volných. Když jsem sbírku začal psát, tak verše ze mě jen sršely. No a pak zase přišlo období útlumu a tak několikrát dokola. Musím se přiznat, že když jsem slyšet ve Valdštejnské zahradě v Praze, jak mé verše recituje Petr Štěpánek, a na výstavě Tisíc let české myslivosti Otakar Brousek st. a Klára Jandová, tak se mi kutálely slzy po tváři. Bylo to úžasné a nechtěl jsem ani věřit tomu, že tohle jsem napsal já.

Ale nejste jen poeta, že?

Jsem také kreslíř a ilustrátor. Dřív jsem své kresby vyhazoval, pak se mi ale ta práce zalíbila, tak jsem si koupil poznámkové bločky a začal jsem do nich kreslit. Doma mi říkali, že čmarykám. Kreseb jsem měl strašné množství, určitě několik stovek. Ilustroval jsem tři knížky s mysliveckou tématikou.

Co Petr Tříska – lovec?

Dřív jsem chodil na lov dost často. Skolil jsem tři medailové jeleny, jejichž trofeje visí v mém loveckém pokoji. Nejsilnější jelen z Pusté Seče byl ohodnocen bronzovou medailí, ale je na hranici stříbra. Další dva „bronzové“ jeleny jsem střelil na Kolnách a na Bušohradě. Pěkného jelena jsem skolil i na kouřimeckém polesí, ale ten medaili nemá. Dnes už moc střílet nechodím, nedovoluje mi to zdravotní stav.

Tomáš Bednařík

Foto