Nepopsatelná radost Jana Kratochvíla se svým šampionem – No Time to Lose – po dojezdu Velké pardubické. Přítelkyně Michaela Koubovská (vpravo) byla oběma hned na blízku.

Rodák z Rudy Jan Kratochvíl vyhrál Velkou pardubickou

Pořád mi ještě nedochází, co jsem dokázal

Že máme v regionu účastníka Velké pardubické, jsme zjistili už vloni. Tehdy dojel Jan Kratochvíl, rodák z Rudy, který jezdí na koni ze stáje Josefa Váni, na druhém místě. Když přišel letos v dubnu na podium kulturního centra a s velkou pokorou převzal plaketu za osmé místo v anketě Sportovec okresu, stal se pro většinu hostů slavnostního vyhlášení hlavní hvězdou večera. V neděli 8. října stanul na startu nejtěžšího dostihového závodu v Čechách a možná i ve střední Evropě znovu. Tentokrát už mu vítězství neuniklo. Přestože závod sledovaly televizní stanice po celé Evropě a fotky vítěze doslova oblétly svět, na schůzku s týdeníkem Raport dorazil stále stejně skromný a usměvavý mladík v doprovodu přítelkyně Michaely Koubovské.

Honzo, jak vypadala příprava na Velkou pardubickou?

Nebyla úplně taková, jak bych si představoval. Před pár měsíci jsem měl ve Francii pád, který mi přivodil mikropraskliny na hrudních obratlích, tak jsem musel chvilku polehávat a odpočívat, ale i tak jsem se snažil trénovat. Dělal jsem sporty, které šly – chodil jsem plavat a jezdil na kole. Jinak byla příprava stejná, jako na ostatní závody. Před Pardubickou jde spíš o to, abych byl v psychické pohodě.

Psychika je alfou a omegou před takovým závodem?

Člověk si nesmí připouštět, že se jedná o Velkou pardubickou, ale je to největší závod v Čechách – to prostě z myšlenek vymazat nejde (smích). Každý žokej to má v hlavě. Projíždíš startovní listinu. Kalkuluješ, kdo by mohl vyhrát a jací jsou favorité. Největší nápor přijde zhruba týden před startem.

Kdy se rozhoduje, jakého koně pojedeš? Nebyl jsi zklamaný, že si nejel Ange Guardian, se kterým jsi vloni dojel druhý?

No Time to Lose jsem si vybral už vloni, kdy jsme spolu vyhráli cenu Vltavy. Od té doby jsem začal říkat, že jednou pojede Velkou pardubickou. Že to bude už letos, jsem tenkrát moc nepředpokládal. Pan Váňa nás nasadil do první kvalifikace, kterou jsme ale díky pádu ve Francii spolu nejeli. Náhradní žokej skončil druhý za Zarifem. Spolu jsme jeli třetí kvalifikaci (první a třetí jezdí lepší koně, druhou a čtvrtou ty slabší) a pořádně jsme prohnali Jana Faltejska, který jel jednoho z favoritů Charme Looka, a skončili druzí. V tu chvíli bylo jasné, že No Time to Lose pojede „Velkou“. Teď jen záleželo, aby mi ho nechal pan Váňa jet, ale je to zkušený trenér a věděl, že jsme si sedli a ke změně nebyl důvod. Proto jsem byl i rád, že si Pepča Váňa vybral pro „Velkou“ Ange Guardiana a vůbec mi to nevadilo. Věřil jsem, že No Time to Lose má větší naději uspět.

Cesta vašeho spojení ale byla hodně netradiční

Když k nám No Time to Lose před pěti lety přišel, tak sice moc skákat neuměl, ale jevil se velice dobře v tréninku. Zpočátku ho jezdil mladý Pepča Váňa, ale nikdy s ním nic nevyhrál a trochu na něho zanevřel. No Time to Lose na mě vlastně v jedněch závodech zbyl a my jsme spolu hned vyhráli. A potom dalších pět dostihů. Asi zapůsobila nějaká chemie. Prostě jsme si neskutečně sedli. Začali jsme spolu od nejlehčích dostihů a nakonec to dotáhli až na český dostihový Olymp, což je neskutečné.

Četl jsem, že trenérka Růžičková byla s Markem Stromským před startem Velké pardubické několikrát pěšky na trati, aby si ji zmapovali. Počítám, že jsi udělal něco podobného.

Počasí ani jinou možnost nedávalo. V sobotu jsem jel jeden závod. Po jeho skončení jsem obul gumáky a procházel celou trať. Mapoval jsem překážky, oranici, i kde jsou louže, kde je to měkčí a kde jsou různá zákoutí. V neděli jsem udělal to samé. Před „Velkou“ jsem jel čtyři dostihy, takže jsem o dráze věděl prakticky všechno. Měl jsem nějakou představu, kudy bych chtěl jet, ale skutečnost byla nakonec jiná. Jelikož jsme se pohybovali kolem pátého místa, tak jsem musel improvizovat a jet tam, kde bylo volno. Byla výhoda, že závod rozběhl a vedl Jarda Myška, který je zkušeným žokejem a navedl pole úplně parádně, což bylo velice důležité.

Čtyři dostihy před Velkou pardubickou? Je to hodně nebo málo?

Původně jsem měl pět dostihů, ale pan Váňa mě z jednoho stáhl. V hlavním dostihu na nás byl solidní kurz (třetí nejvyšší 6:1) a patřili jsme k favoritům. A tak se pan Váňa rozhodl ušetřit mi síly. V minulosti jsem byl schopen odjet před hlavním závodem i osm dostihů, ale s přibývajícími zkušenostmi vím, že potom se zvyšuje riziko únavy a zranění. Jak u žokeje, tak u koně, ale čtyři dostihy jsou v pohodě. Po tom posledním jsem měl dvě hodiny pauzu a mohl v klidu zregenerovat. Velká pardubická je takový adrenalin, že únavu nepociťuješ. I kdybych skládal před dostihem uhlí, tak by mi to nevadilo. Horší to bylo večer, to jsem byl úplně mrtvej (smích).

S jakou taktikou jsi šel do závodu?

Měl jsem připraveno, že začneme pomaleji, abychom nepřepálili začátek, a postupně se budeme dotahovat na čelo, ale všechno bylo jinak. Start na „Velké“ byl ohromně rychlý a my za to museli vzít hned od začátku. Věděl jsem, že No Time to Lose má parádní finiš a chtěl jsem mu do posledního kilometru ušetřit co nejvíce sil. Když jsme byli na Velkém anglickém a Havlově skoku, tak jsem cítil, že mu ubývají síly, proto jsem ho nechal trochu odpočinout a pohybovali jsme se kolem šestého místa. Jakmile jsme se dostali z oranice na trávu, tak úplně ožil. Zabral. Poslední tři skoky provedl parádně a neskutečným finišem jsme si doběhli pro největší úspěch kariéry.

Dva hrdinové Velké pardubické – žokej Jan Kratochvíl a kůň No Time to Lose.

Přišla během závodu nějaká krize?

No Time to Lose je neskutečný skokan. Po pomalejším startu jsme se proskákali k čelu závodu. Malinká krize přišla na Velkém anglickém skoku, který je dost vysoký a je potřeba hodně odrazové síly. Tady jsme v minulosti měli problémy a No Time to Lose dělal chyby. I tentokrát jsem cítil, že mu ubývají síly, ale zvládl to. Sice jsem před Havlovým skokem ve vítězství nevěřil, ale pak parádně zvládl poslední tři překážky a zafinišoval. Jednoduše shrnuto – neudělali jsme žádnou chybu a to rozhodlo.

O závěrečném finiši se říkalo, zda Francouz neudělal chybu?

Nemyslím si, že by udělal nějakou chybu. Jeho kůň byl výborný skokan a dost chtivej, ale ve Francii jsou zvyklí finišovat na tvrdším povrchu, tak jej navedl k tribuně, kde nebyla tak rozbitá trať. My to vzali při bariéře, a než to zjistil, tak bylo pozdě (smích).

Jaké byly první pocity?

Nepopsatelné. Jsem z toho nadšený. Ani dnes (ve středu) mi ještě pořádně nedochází, co jsem dokázal. Jsem druhým jezdcem u pana Váni. Nejsem z koňácké rodiny a cesta k tomuto úspěchu byla tak dlouhá a klikatá, že si to jen málokdo dokáže představit. Hodně zranění. Neúspěchy, které nahlodávaly mysl, zda vůbec má cenu tento sport dělat, ale teď? Teď je vše obráceně. Je to neskutečná motivace do další práce a veliká odměna za veškerou dřinu a tvrdou práci. Stejně jako já měl radost i pan Váňa i malý Pepča. Pro naši stáj je to skvělé a všichni z toho mají velkou radost.

Zároveň jsi splnil jeden velký slib…

Před pěti lety, když mi umíral děda, tak mi prorokoval, že jednou vyhraji Velkou pardubickou a já mu to slíbil. V neděli, když se mi to povedlo, tak to vítězství patřilo do nebe dědovi. Mohu říct jediné – dědo, mise splněna, děkuji za všechno.

Před dvěma lety přišel velký problém s dopingem ve žrádle pro koně. Straší tento problém koňáky pořád?

Pan Váňa je zkušený harcovník a dělá všechno pro to, aby eliminoval veškeré problémy. Proto jsme nedělní koně přivezli do Pardubic až v neděli. V sobotu večer i v neděli ráno se nažrali doma a hned po závodu zase domů odjeli. Chtěli jsme u koní eliminovat jakýkoliv stres, což může přinést třeba spánek v jiné stáji či jiné žrádlo, na které nejsou zvyklí. My se s koněm přes den vůbec nevidíme. Až v paddocku před závodem. Jinak se o ně starají ošetřovatelé a vodiči, kteří zároveň hlídají všechno okolo. Žokej a kůň se připravuje každý sám.

Vítězství znamená nejen slávu, ale také finanční ohodnocení. Jak se to rozděluje? Jezdíš pod panem Váňou a majitelem koně je pan Miloslav Gančarčík.

Před pěti lety přišel pan Miloslav Gančarčík, že by měl rád dostihové koně, tak společně s panem Váňou koupili No Time to Lose, kterého ustájili u nás. Trenérem je pan Váňa. Jezdím ho já nebo jezdci pana Váni a majitel platí veškeré investice a má právo říct, kde bude kůň běhat, jaké závody a kdo jej pojede, ale většinou tato rozhodnutí nechává na trenérovi. A rozdělení zisku je jasně dáno žokej clubem. Pět procent z celkové výhry dostává žokej, pět procent trenér a zbytek patří majiteli.

Po úspěchu někdy přichází pád. Nebojíš se uspokojení?

Moc hezky se chvála poslouchá, ale nemyslím si, že když jsem vyhrál Velkou pardubickou, že bych se měl nějak změnit. Vítězství ve „Velké“ není jen moje zásluha. To je práce všech lidí v naší stáji. Panem Váňou počínaje, přes paní Váňovou, moji rodinu a přítelkyni, až po posledního pomocníka ve stáji, kterým tímto moc děkuji.

David Svoboda

Jablka pro koně, pusa pro jezdce

Michaela Koubovská pracuje ve stáji Josefa Váni už šest let. Dříve se při dostizích bála hlavně o koně, dnes má strach i o jezdce. „Samozřejmě, že mívám strach. Ale když přijde takový úspěch, člověk na všechno zapomene a je šťastný. Pro mě to byla veliká radost. Hnědáka No Time to Lose jsem si zamilovala hned po jeho příchodu do stáje a posléze i Honzu. Znám minulost obou, a o to víc jsem šťastná, že se jim Velkou pardubickou podařilo vyhrát. Cesta to nebyla vůbec jednoduchá a na oba jsem hrdá. Po dostihu dostali oba sladkou odměnu. Honza pusu a No Time to Lose mnoho mrkve a jablek,“ směje se Míša.