Návštěvníci zahrádky rodiny Šváchovy a Michalovy si užívají koncertu zpěvačky Ouim Kim Beat.

Pozvali byste si domů spoluobčany z celého sídliště? Čtyři rodiny to udělaly

Zahrádky: skvělé setkání se sousedy

Musíme se víc poznat

Po chvíli přichází k Zimmermannům i starší manželský pár. U Suků se loučili, že už půjdou domů, ale nakonec přišli i na poslední zahrádku. „Byl to moc krásný den,“ říká pán o dvou francouzských holích. „Musíme se víc poznat, pane Zimmermann,“ míní zhruba sedmdesátiletá paní, když ji hostitel přináší poslední volnou plastovou židli. „A přesně to jsme chtěli,“ uzavírá Milan.

Zahrádky a dvorky kolem rodinných domků jsou hlavně během léta naším druhým domovem. Většina vlastníků nemovitostí si je hýčká a vypiplává k dokonalosti. Před zraky sousedů jsou chráněny ploty, vraty a brankami. Ale co je jednou za rok otevřít a pozvat sousedy na návštěvu? K tomu připravit něco k pití, na zub a taky ke koukání a k poslechu. Přijdou? A kolik jich asi bude? Vejdou se? Nezničí nám trávník? Nepočurají prkýnko na WC? Tak přesně tyhle otázky musely napadnout i čtyři sousedy ze Zátiší. Naštěstí měli kromě výborného nápadu i dostatek odvahy či tolerantní partnerky, a tak se celá ta na první pohled poněkud šílená akce mohla v sobotu 9. září uskutečnit. Měl jsem to štěstí, že mě pořadatelé oslovili, a tak píšu tuhle reportáž jako přímý účastník a účinkující.

S obrazy Evy Pelcové

„Tu zahrádku poznáš. Ulice Boženy Němcové, vrata budou dokořán, na plotě plakát a banner Bakaláře,“ radí mi po telefonu Milan Zimmermann. Společně s Honzou Šváchou a Jirkou Sukem projekt Zahrádek vymysleli a pak do něj zatáhli i kamaráda Pavla Klímu. Jeho zahrada je první na řadě. Obrazy tu vystavuje Eva Pelcová a Milan pověsil na plot i své kompozice malované v počítači. Stavím si pod altánkem svůj historický velký buben a „šlapací“ činely. Spoluhráči z Weweráku mi před chvílí prozradili, že nedorazí, takže se budu doprovázet sám. Naštěstí se zdá, že nás tu bude jen pár, takže ostuda bude přijatelná. A to už přijíždí Milan se speciálním kolečkem vyrobeným na míru pro soudek piva. Je uložený v ledu a ovládá se ruční pípou. Dávám si jedno na kuráž a pak žádám majitele domu, aby mi prozradili, kam si mohu odskočit. Ačkoliv mě v životě neviděli, ukazují mi ty správné dveře. Záchod tu mají krásný, snažím se nezanechat žádné stopy a vracím se na zahradu. Běda! Lidí je čím dál víc a dožadují se slibovaného vystoupení. Takže začínám písní o pavlíkovské rozhledně a postupně přidávám i další osvědčené kousky. Když se mezi návštěvníky objeví starosta města, zařazuji protest song o úpravách v parku: Čermákovo sado, maso. Po pětačtyřiceti minutách se publikum dožaduje i přídavků a konečně se můžeme přemístit ke Šváchům.

Eva Suková alias Blondýna zahrála na střeše garáže.

Jajarda a kráska s tunely

Putovní soudek tlačí Pavel Klíma jen o ulici vedle. Další zastávka je totiž na zahrádce u Šváchů. Na dvorku se nacházejí řezbářské práce Emila Pejši a na šňůrách na prádlo tu pan domácí vystavuje zvětšeniny fotografií. Ještě nedávno visely v muzeu v Jesenici a tady se ve větru krásně třepotají. Honza společně s Bobem Redlem (kontrabas) koncertují v garáži. Typický garážový folk. Po hodince chlapy vystřídá dívka z Litvínova. Říká si Ouim Kim Beat a zpívá skvěle. Doprovází se na kytaru a hraje vlastní písně v češtině a angličtině. Občas zařadí i nějaký ten cover. Publikum nejvíce zpozorní, když uslyší francouzskou zpěvačku Zaz a její největší hit Je Veux. „Já přitom francouzsky vůbec neumím, jen jsem si to naposlouchala,“ přiznává pak sedmadvacetiletá sympaťačka s dredy a tunely v ušních boltcích. Mám dojem, že o ní brzy uslyšíme. I ona musí přidávat, dává si kafe a vyráží na další koncert ku Praze.

Blondýna na plechové střeše

Soudek se tentokrát stěhuje na zahrádku vedle bývalé hospody Na Zátce. Sukovi mají dům ještě v rekonstrukci, ale i tak tu připravili skvělé zázemí. Na návštěvníky tu čekají řezbářské práce Libora Daenemarka. Jsou to rekvizity a loutky z divadelního představení Ostrov pokladů. Ovšem největší poklad sedí na střeše garáže. Po kladenském písničkářovi Lamanaiovi, který provedl zatěžkávací zkoušku poněkud chatrně vyhlížející konstrukce, tu usedá paní domu a jako Blondýna dává set neskutečně vtipných písní prokládaných minibásničkami. I zde, ostatně jako na každé štaci, čeká návštěvníky točené pivo a všelijaké domácí „zákusky“ servírované z okna kuchyně. Pánské WC je v okapové rouře na kompostu, hned vedle trampolíny.

U Cimrošů u bazénu

Pomalu se blíží večer a zahrádka u Zimmermannů se začíná zaplňovat. „Mám dojem, že se u nás sešlo snad 90 lidí. A to bylo tak akorát,“ odhaduje později Milan. Zahradu ozdobily sochy Zdeňka Maniny a obrázky Václava Frolíka a Marcely Alfonsové. Část míst zabrala i aparatura, takže Milanova kytara je slyšet opravdu na míle daleko, stejně jako zpěv. Kombíčka Petra Hodného a Tomáše Fouska mají co dělat, aby posunula sólovku a foukačku k uším posluchačů, ale výsledný zvuk je opravdu famózní.

„Máme z toho radost. Hodně lidí nám říkalo, že to bylo hezký. A dokonce už se nám přihlásili další sousedi, kteří by chtěli příští rok také otevřít své zahrádky. A to je skvělý. Pokud bude víc zastávek, budou muset být asi kratší, a ne všude se bude hrát. To jsou jen první poznatky a plány na další ročník. Ale určitě si to zase užijeme,“ teší se Milan Zimmermann.

Pavel Sklenička