Tomáš Cafourek – muž několika tváří.

Nejen stolní tenista, ale i sochař, literát a dobrodruh

Čtyři tváře Tomáše Cafourka

Tomáš Cafourek ze Šanova je (především) sportovní veřejnosti znám jako stolní tenista, který hájí dlouhá léta barvy třetiligového týmu TJ Šanov. V červnu letošního roku jsem měl možnost poznat Tomášovu další tvář. Na výstavě Zahrada – duše umění v Rudě se prezentoval jako sochař. A není to zdaleka jediná Tomášova zajímavá aktivita.

Ping-pongářem non-stop

Tomáš Cafourek (*7. 7. 1986) je šanovským rodákem. Tam vychodil základní školu, maturoval na Masarykově obchodní akademii v Rakovníku a poté se stal bakalářem na Západočeské univerzitě v Chebu. Je ekonomem a podnikovým manažerem a v současné době pracuje v oblasti obchodu.

„Snad od čtyř let jsem hrál ping-pong. Ten jsem mastil non-stop, šest až sedm dní v týdnu. Čtyřikrát týdně jsme trénovali, v sobotu a v neděli jsme jezdili po turnajích a po zápasech. Před 12 lety jsme se spojili s Vaškem Hejdou a Martinem Volákem z Rakovníka a vybojovali jsme 3. ligu a tu hrajeme dodnes. Tři roky jsme si vyzkoušeli, jaké to je hrát ve 2. lize. Za Šanov hraji pořád. Chodím i na fotbal a občas si zahraju i tenis,“ říká Tomáš.

Jedno z Tomášových děl.

Skrytý talent

Kde se v něm vzaly umělecké sklony? „K výtvarničení jsem nijak v dětských letech netíhnul, vyprofiloval jsem se až mnohem později. Je to škoda. Kdybych věděl, že na to mám buňky, tak jsem se tím směrem vrhnul podstatně dřív. Tyhle věci mě začaly zajímat, až když jsem byl na vysoké škole.“

Strýc Petr Cafourek tvrdí, že ke zlomu v Tomášově myšlení přispěla předčasná smrt jeho otce Milana. Nepřímo to potvrdil i sám Tomáš. „Měl jsem v sobě spoustu negativních emocí. V prvopočátcích jsem si prošel depresivní tvůrčí epochou. Najednou se ve mně objevila potřeba ventilovat své pocity. Matka začala v té době chodit do keramických kurzů v Rakovníku, měla doma hlínu, a tak jsem si s ní začal hrát. Chytlo mě to, a po nějakých dvou letech, když jsem čas od času něco upatlal, jsem začal hledat cestu ke klasičtější sochařině. Pec doma nemám, tak jsem svá díla vypaloval ve školní peci, kterou škole darovalo rakovnické centrum pro drogově závislé Nedrog,“ vzpomíná na své začátky Tomáš. Někdy vypaloval u svého kamaráda Dušana Žáčka v Šanově, který má pec. Větší věci vozí do Peruce ke keramikovi Říhovi, který má velkou pec a je velmi ochotný.

Těžké začátky

Tomášovy sochařské začátky nebyly jednoduché. „Na vše jsem se vrhl jako ­samouk, bez znalostí technologických postupů. Vzal jsem si kousek hlíny a začal ji formovat. Pak jsem ji dal do pece a ono mi to popraskalo. Chtěl jsem dělat hned velké věci, ale ty mi nešly. Dlouho jsem šel cestou pokusů a omylů,“ přiznává. Když ho tohle pokusničení přestalo bavit, našel si na internetu sochařský kurz pro začátečníky v Praze. „Naučil jsem se tam klasické staré sochařské postupy. Koupil jsem si sto kilo sochařské hlíny a mám ji už tři roky. S tou se dá pracovat donekonečna. K práci mi stačí jedna špachtle, jeden skalpel a kus dřeva, kterým utahuji a prolínám tvary.“

Takhle vzniká socha.

Kurz u Pavla Karouse

Aby se Tomáš Cafourek posunul ve své sochařské tvorbě dál, přihlásil se vloni do kurzu do ateliéru akademického sochaře Pavla Karouse. Působí v rámci soukromé vysoké školy Scholastika, kde vede kurz sochy. Do jeho modřanského ateliéru dojížděl Tomáš jedenkrát týdně na čtyři hodiny. „Určitě jsem vytvořil nejméně 30 soch a plastik. Některé jsou už mezi lidmi, většinu jich ale mám poházených po domě a ne všechny považuji za zdařilé. Mé věci se dají využít jak do zahrad, tak i do interiérů. Živit se volnou tvorbou není jednoduché. Existuje spousta vystudovaných sochařů, kteří se nemůžou svými pracemi uživit. Akademie vyprodukují každý rok nové a nové, i když v poslední době už o sochařinu, na rozdíl od malby, není tak velký zájem. Samozřejmě bych byl rád, kdybych se mohl sochařině věnovat na full-time, ale není to možné. Z ekonomických důvodů. Dnes je doba, že lidé konzumují jiné věci, než umění,“ míní Tomáš.

Hakuna matata

Třetí tvář Tomáše Cafourka je literární. „Nějakou dobu jsem koketoval s psaním. Dva roky jsem chodil do Literární akademie Josefa Škvoreckého v Praze. Navštěvoval jsem tam intenzivní kurz, který vedl učitel tvůrčího psaní René Nekuda. Čas od času se pokouším něco napsat. Vyšla nám knížka – sborník povídek kurzistů, kteří se mnou chodili do ročníku. Z jejího prodeje byla financována knihovna ve slamu v Kibeře v Keni. Psal jsem o Africe, pokoušel jsem se vcítit do mentality tamních lidí a napsat nějaký příběh. Kniha se jmenuje Hakuna matata, což je svahilsky Užívejte si dne. Vyšla vloni na podzim. Náklad 1200 kusů byl poměrně rychle rozprodán a musel být udělán dotisk asi 1000 kusů. Já jsem ještě knihu podpořil sochou,“ pokračuje ve vyprávění Tomáš.

„Když jsem chodil do kurzů, tak jsem psal intenzivně. Ale potřebuji na to mít relativně čistou hlavu. Když máte plnou hlavu problémů, něco vás trápí, pořád nad něčím přemýšlíte, tak se prostor na nějakou imaginaci vytrácí. Sochařina je manuální práce. Odlévání je fyzicky náročné, rozdělávám kbelíky po 25 kg sádry a jsem ztahaný jako pes. Hodně těžké je formu rozloupnout od sebe, lít tam beton, osekávat… je to dřina. Psaní je o přemýšlení nad každou větou, aby vše navazovalo, mělo ­smysl a řád. Tam si neodpočinete, člověka to dokáže vyšťavit. Mnohem víc, než sochy,“ dodává Cafourek.

V Literární akademii Josefa Škvoreckého se dostal do uměleckého prostředí, což byl pro něj nový poznatek. „Dvakrát týdně jsme se potkávali ve škole, psali jsme, chodili na přednášky, kdo chtěl, tak se sdružoval v nějaké knajpě, kde se povídalo o psaní a člověka to nabíjelo energií.“

Horolezec a letec

Čtvrtá tvář Tomáše Cafourka je, dá se říci, dobrodružná. Už na vysoké škole se začal věnovat horolezectví. „Hledal jsem nějakou novou cestu, novou disciplínu, tak jsme začali lézt na umělou stěnu. Asi čtyři roky jsme tam dvakrát týdně chodili. Párkrát jsme byli s kamarády ze školy i na Malé skále u Turnova. Občas si zajedu do Kladna, kde je 25 metrový stožár.“

Absolvoval i základní paraglidový výcvik na Rané u Loun. „Když vystoupáte do 200 metrů a vidíte svět pod sebou, je to nádhera a zážitek jako z jiného světa. Výšky mě vždycky lákaly a osvobozovaly. Paraglide je ale hodně nákladná záležitost. Nejsem žádný letec, mám jen základní výcvik, ale rád bych se k tomu zase vrátil,“ dodává Tomáš Cafourek.

Tomáš Bednařík

Český Vigeland?

Tomáše Cafourka se týká zajímavá historka spojená s rakovnickým akademickým sochařem Miroslavem Pangrácem. „Osobně jsem se s ním nikdy nesetkal. Jednou prý o mně řekl, že jsem český Vigeland a jednou budu lepší než on. Dělal jsem zpočátku podobné sochy, lidi na hromadě, hlavy na hromadě, ruce na hromadě. Miroslav Pangrác je někde viděl a tohle prý prohlásil,“ směje se Tomáš. Jak známo, Gustav Vigeland, vlastním jménem Adolf Gustav Thorsen (1869-1943), byl norský sochař, který proslul především instalací 212 bronzových a granitových soch v parku Frognerparken v Oslu, sochou na náměstí Eidsvolls plass před norským parlamentem a vytvořením medaile Nobelovy ceny míru.

„Já zatím nemám žádné vyhraněné téma, jsem stále ve fázi hledání. Láká mě klasická figura, chtěl bych ji zmáknout především po řemeslné stránce,“ podotýká Tomáš Cafourek.