Jana Pokorná se synem Jiřím, který se, coby zdravotník, „pomamil“.

Nejstarší aktivní zdravotnice okresu Jana Pokorná byla za své zásluhy oceněna Medailí Alice Masarykové

Svůj život zasvětila péči o nemocné a Červenému kříži

Paní Jana Pokorná z Rakovníka je bezesporu nejstarší aktivní zdravotnicí rakovnického okresu. V březnu letošního roku se dožila v plné svěžesti 88 let a potřebným pomáhá více než 70 let. Od 9. května 2011 je držitelkou Medaile Alice Masarykové, což je nejvyšší vyznamenání Červeného kříže v České republice. Vedení ČČK podalo Mezinárodnímu ČK návrh, aby udělil Janě Pokorné Medaili Florence Nightingalové. To je nejvíc, co může pracovník Červeného kříže nebo Červeného půlměsíce ve světě získat. První zdravotnické krůčky začala Jana Pokorná, tehdy ještě Šeremetová, dělat během druhé světové války…

Jana Pokorná při výuce ve Zdravotnické škole v Rakovníku v roce 1953.

Válečný lazaret

Janina maminka pochází z rodiny, kde bylo pět děvčat a dva chlapci. Ona sama měla dva bratry. Starší Lubomír „Cíla“ Šeremeta byl znám i jako převozník v Luhu pod Branovem a mladší bráška zemřel jako malý. Jejím vzorem byla její teta Eleonora Výborná (maminčina sestra), která během války cítila potřebu pomáhat potřebným lidem. „Chodila do spolku – nebyl to ještě Červený kříž – kde ošetřovala nemocné. Bylo mně už skoro 16 let, tak jsem chodila s ní, protože mě to zajímalo. V tu dobu jsem dělala rodinnou školu (byla tam, kde je dnes MOA – pozn. autora), a když přišli Němci, tak ji zavřeli. Udělali z ní lazaret pro své vojáky. Tak jsem nastoupila jako dělnice do fabriky k Ottům. Když došlo v květnu 1945 k povstání, tak se zjistilo, že v lazaretu jsou i zdraví vojáci, kteří se tam skrývali, a byla tam i spousta munice,“ vzpomíná na své zdravotnické začátky Jana Pokorná.

Vedle rakovnické fary, kde je dnes MŠ V Hradbách, byl v revolučních dnech zřízen lazaret, kam byli převáženi lidé z Rakovnicka, kteří byli v koncentračních táborech a čekali, až si je jejich příbuzní převezmou. Než se tak stalo, potřebovali po prožitých strastech pomoc. „Maminka s tetou mi řekli, abych tam šla pomáhat. Obcházela jsem rodiny a sdělovala jim, že se jejich příbuzní vrátili, aby si pro ně přišli. To byl vlastně můj první kontakt s Červeným křížem,“ pokračuje paní Jana.

Dne 9. 5. 2011 obdržela Jana Pokorná Medaili Alice Masarykové.

Vychovatelka u Ottů

Hned po konci války si dodělala rodinnou školu (tehdy byla dvouletá), a když úspěšně studium ukončila, nastoupila k Ottům jako vychovatelka vnuků Julia Otty. „Na rodinné škole se také šilo a na konci školního roku jsme měli přehlídku svých prací. Já jsem tam měla dvoje šaty a k jedněm jsem si udělala klobouček a kabelku. Paní učitelce se to líbilo a řekla mi, že je také předvedu na přehlídce. Byla tam shodou okolností i dcera Julia Otty Jarunka Bartošová, která hledala vychovatelku ke své malé holčičce, jež se také jmenovala Jarunka. Nějak jsem ji zaujala, a když mě paní učitelka ještě vychválila, přijali mě Ottovi s otevřenou náručí jako vychovatelku.“

U Ottů byla Jana Pokorná zaměstnána až do znárodnění. Když Bartošovi odešli do Prahy, stěhovala se s nimi. To již měla na starosti tři děti. „Jednou mi pan Bartoš řekl, že už nemůžou mít ani služku, ani vychovatelku dětí, a navrhl mi, abych šla studovat na zdravotnickou školu. Nejdřív jsem se toho bála, ale Bartošovi mně dali to nejlepší doporučení. Přijímací zkoušky jsem udělala a byla jsem přijata na Vyšší zdravotní školu na Košince v Libni, která patřila pod nemocnici na Bulovce. Jednou za měsíc jsem jezdila domů do Rakovníka k mamince, která už byla tehdy vdova. K Bartošům jsem chodila jen na návštěvu, byli jsme pořád do kontaktu,“ říká paní Jana.

Jednou se jí podařil „husarský kousek“. Její bývalá svěřenkyně Lidunka Bartošová vážně onemocněla a byla převezena na dětské oddělení nemocnice na Bulovce. Tady však odmítla s kýmkoliv komunikovat, nemluvila a na nic nereagovala. A tak se její zoufalá maminka obrátila na Janu, jestli by zkusila s Lidunkou promluvit. I když sestry, kterým ještě nebylo dvacet let, samy na oddělení nesměly, udělal primář výjimku a Janu tam pustil. „Když jsem vešla do pokoje, uviděla jsem, jak má Lidunka pootevřená očička. Když mě spatřila, najednou je otevřela a vykřikla: – Jano, moje Jano! – Chytla jsem ji do náručí a přes sklo jsem viděla, jak jsou Bartošovi šťastní. Lidunka prostě trucovala, že ji rodiče dali do nemocnice,“ vysvětluje Jana Pokorná. Ta Bartošům pomohla ještě i s rehabilitací Lidunky, která odmítala cvičit nepříjemné a bolestivé cviky. „Řekla, že se mnou cvičit bude, protože věděla, že já jí neubližuji. Vše dobře dopadlo a Lidunka se úplně uzdravila.“

Slavnostní převzetí diplomu v Brně.

Učitelka zdravotnické školy

Jana odmaturovala v roce 1952 a byla z ročníku jedněch z prvních diplomovaných sester. Praxi nastoupila do rakovnické nemocnice na interní oddělení. „Bylo nás tam málo a sloužily zde i řádové sestry. Měly zájem, aby se ode mě něco naučily. Pak se tu otevřelo infekční oddělení – byla tam spála, záškrt, obrna. Tam hlavně působily řádové sestry. Řekla jsem jim, že když budou postupovat, jak se má, tak se nemusí bát nákazy.“

Když byla v budově Hospodářské školy v Rakovníku (dnešní MOA) otevřena v roce 1951 zdravotnická škola, požádali Janu, která měla kvalifikaci z Košinky, aby tam přednášela nemocniční péči a ošetřovatelskou techniku. Do této školy chodily dívky nejen z Rakovnicka, ale jezdily sem i ze Slánska. Z několika tříd byly udělané ložnice, kde děvčata přespávala – takový provizorní internát. Jana Pokorná tam učila asi pět let. „Když byl postaven v Kladně velký internát zdravotní školy, na kraji prohlásili, že Rakovnicko je zemědělský okres, a tak tady musí být zemědělská škola. Zdravotnickou školu zrušili a zřídili tu zemědělskou,“ líčí konec rakovnické zdravotní školy Jana Pokorná.

Žákyně Vyšší zdravotní školy na Košince.

Hlavní sestra

Vrátila se do nemocnice a stala se vrchní sestrou nově vzniklé porodnice a novorozeneckého oddělení. Také působila jako vedoucí sestra dětských jeslí. Po nějakém čase ji Okresní ústav národního zdraví (OÚNZ), který tehdy řídil v okrese zdravotnictví, poslal studovat do Brna, aby si udělala kvalifikaci na hlavní sestru OÚNZ, tedy i nemocnice. „Studovala jsem tam při zaměstnání dva roky. To už jsem měla malého synka Jirku. Jezdila jsem tam vždycky na měsíc. Vždy, když mě manžel vezl do Prahy k rychlíku, přála jsem si, aby řekl: – Nech toho studia a pojeď domů! – Ale on to nikdy neřekl. Po ukončení studia jsem nastoupila jako hlavní sestra do rakovnické nemocnice. Neměla jsem pod sebou jen sestry v nemocnici, ale všechny, které pracovaly v okrese v ordinacích lékařů včetně vrchních sester polikliniky v Rakovníku a v Novém Strašecí. Hlavní sestrou jsem byla až do odchodu do důchodu. To mně bylo 55 let.“

Letos na jaře působila Jana Pokorná jako rozhodčí při soutěži Mladých zdravotníků, kterou pořádá OS ČČK v Rakovníku spolu s DDM.

Dobrovolná zdravotnice ČČK

Dobrovolnou zdravotnicí Červeného kříže se stala Jana Pokorná už v době, kdy učila na zdravotní škole v Rakovníku. „Červený kříž potřeboval někoho do výuky. Oslovili MUDr. Kovaříčka a ten získal jako lektorku ČČK mě. To bylo někdy v roce 1955 nebo 1956. Když jsem odešla do penze, tak jsem pomáhala na pohotovosti v nemocnici. Pak jsem dělala několik let okrskovou sestru v pečovatelské službě a pomáhala jsem při zavádění pečovatelské služby v Rakovníku. Na ,stará kolena‘ jsem šla učit na čtyři roky na rodinnou školu na Jirkově,“ vypočítává své důchodcovské aktivity paní Jana. A její syn Jiří, který se coby zdravotník zcela ,pomamil‘ k tomu dodává: „V rámci Červeného kříže se snaží být mamka stále aktivní. Nikdy nebyla jen ta vyučující. Když se vytvořily humanitární jednotky ČČK, tak tady byla zdravotnická sekce, a mamka se v ní aktivně angažovala.“

Jako zdravotnická služba působila Jana Pokorná i při různých velkých akcích, které byly na Rakovnicku pořádány. Třeba Model Air Show nebo Military Show. Při jedné z nich, v roce 2003 na Zdeslavi, spolu se synem Jiřím ošetřili těžce popáleného zraněného účastníka, který přehlédl pásku vyznačující pyrotechnickou hranici a vběhl do výbuchu filmařské pyrotechniky. „Tehdy se nám dostalo velké pochvaly od primáře záchranky doktora Klika.,“ dodává Jiří Pokorný.

Navzdory vysokému věku si udržuje Jana Pokorná svěžest a stále je aktivní v Oblastním spolku ČČK v Rakovníku. Mohli jsme ji třeba vidět letos na jaře jako rozhodčí při soutěži Mladých zdravotníků v Domě dětí a mládeže v Rakovníku. „Práci a aktivitu paní Pokorné všichni obdivujeme. Je úžasným příkladem pro své pokračovatele a přejeme jí hodně zdraví a pohody,“ vysekla poklonu nejstarší aktivní zdravotnici okresu Lucie Škorpilová, ředitelka OS ČČK v Rakovníku.

Tomáš Bednařík