Tým záchranářů v podzemí. Kompars, skuteční horníci a novinář.

Film o důlním neštěstí na Ostravsku se točil na dole Rako. Premiéra až v dubnu

S Taclíkem a „Langošem“ si zahráli i místní horníci

„Nechtěl byste si udělat reportáž o tom, jak David Ondříček točí u nás v podzemí katastrofický film pro Českou televizi? Nebo ještě líp: Nechcete si zahrát báňského záchranáře? Jo? Tak zítra ráno v 8 přijeďte k nám na šachtu.“ A bylo to. Jsou nabídky, které se prostě nedají odmítnout. Když mi Ivan Černý, majitel společnosti Rako Lupky, zavolal, neváhal jsem ani na minutu. Tušil jsem, že mě čeká možná jedna z nejzajímavějších reportáží mého života. A taky že jo.

Skutečný horník Martin Porcal s Markem Taclíkem.

Jeden natáčecí den v podzemí

Druhý den, už před osmou, čekalo za „barákem“, kde stál cateringový stan a spousta aut s logem ČT, i pár lidí ze štábu a několik namaskovaných horníků. „A ty jsi kdo?“ ptám se jednoho z nich. „Jsem komparsista. Letos dělám zhruba 20. film a je to vlastně taková moje obživa. Dnes točíme s Vaškem Neužilem tu hlavní akční scénu, jak hoří pod zemí pásový dopravník. Minule jsem ho zatýkal ve filmu Svět pod hlavou, kde jsem hrál estébáka, dnes jsem jeho kolega záchranář,“ směje se muž v kostýmu, jaký nosili horníci v šedesátých letech. Film Dukla 61 pojednává o důlním neštěstí na Ostravsku, při němž v roce 1961 zahynulo 108 lidí.

„A ty jsi taky kompars?“ ptám se dalšího kolegy. „Ne, já jsem opravdu záchranář. Někdo vás tam dole musí hlídat. Co kdyby. Lupkový důl sice není výbušný, ale také to není až taková legrace. A zároveň si s vámi i zahraju,“ říká mi zcela vážně další z namaskovaných chlápků. Po chvíli už si mě berou do maskérny, kde musím odložit brýle, protože ty záchranář mít nesmí. Dostávám kostým, starodávnou přilbu a pokyn, kdy asi tak mám být připraven. A pak už jen čekáme.

Náš záběr přichází na řadu nakonec až odpoledne. Kolem 17. hodiny fasujeme dýcháky a obrovskou čelovku s těžkou baterkou, kterou si připínáme k opasku. Dostávám i číslo 66, které věším na nástěnku mezi ty, co jsou již v podzemí. A je jich tam docela dost. „Abychom tam nikoho nezapomněli,“ vysvětluje mi Ivan Černý.

Konečně fáráme. Výtah se takřka volným pádem řítí do hloubky 100 metrů. Dole nastupujeme do vagónku důlní mašinky. Je tu asi tak tolik místa jako ve vláčku na pouti, jen je tu všechno strašně masivní a rezavé. Dieslová lokomotiva se třese, příšerně skřípe a má co dělat, aby se vůbec rozjela. Horníci musí ven a pomáhají tlačit. Nakonec se rozjíždíme a za strašlivých zvuků jedeme na předek. Kolem je tma jak v pytli a na zemi spousta vody. Vzdálenost zhruba dvou kilometrů máme za sebou a vstupujeme do místnosti pro horníky, kde čekáme na pokyn režie. „Tady máte dýcháky,“ říká nám kolega záchranář a ukazuje do jednoho z důlních vozíků. „Kolik to váží?“ ptám se. „Asi tak 12 kilo, ale je tam i jeden lehčí, asi je vybrakovanej,“ směje se kolega. Hned napoprvé nahmatám odlehčenou verzi a nakládám na záda. „Sklíčko masky si omyjte jarovou vodou s ironem, to je taková moje specialita,“ radí záchranář. Když jsme konečně všichni v plné zbroji, přichází mladík z produkce. „Chlapi, kdo máte ten dýchák pro Vaška Neužila? Ten odlehčenej?“ „Aha, to je pro hlavního hrdinu, to jsem nevěděl,“ přiznávám se a dostávám dýchák v plné náloži.“ „Záchranáři na scénu!“zní další pokyn. Stoupáme podél dopravníku až na předek. Jak tak pospíchám před kameru, najednou mi to v gumákách podklouzne a cítím, jak mě dýchací přístroj přibije k zemi. Padám maskou do bláta a cítím se hrozně. „Co tady nacvičuješ, ty vozembouchu?“ směje se záchranář a pomáhá mi vstát. Po chvíli už tvořím s Václavem Neužilem a Ivanem Černým trojici záchranářů, která přibíhá k hořícímu dopravníku. Zhruba na pátý pokus je záběr podle představ režiséra. „Víc vykulte ty oči, a ty Vašku zavel: Zpátky!“ zní z režie. Václav Neužil ten povel opakuje snad desetkrát. „Co jsi říkal?“ směje se asistent režiséra, když je hotovo. „Je to dobrý, kluci, můžete nahoru.“

Odevzdáváme dýcháky a jdeme k vláčku. „Ty vole, já slyším motor. Oni nám ujeli,“ říká mi kolega záchranář. „Takže musíme pěšky. Ale kudy? Ty to tady znáš?“ ptám se horníka v domnění, že jde o někoho z místních. „Ne, já jsem z komparsu. A ty?“ Přiznávám, že jsem od novin. „Do prdele. Tak jdeme po kolejích a musíme doufat, že nebude nikde žádná výhybka,“ dodá můj kolega a vyrážíme tmou hledat výtahovou šachtu. Po zhruba půl hodině, kdy se ploužíme v lepkavém blátě, vidíme najednou v dálce světýlko. „Našli jsme to.“

Bez Rako Lupků by to nešlo

Krátce poté, co jsme vyfárali, jsem požádal o rozhovor Matěje Stehlíka, výkonného producenta České televize, centra hrané tvorby.

Proč se film o neštěstí, ke kterému došlo na Ostravsku, točí na Rakovnicku?

Já to považuji za úplně šťastnou náhodu. Když jsme dělali kamerové testy v Národním technickém muzeu, kluci ze sekce hornictví nám radili, abychom zkusili Rakovník a pana Ivana Černého. „To je nadšenec, ten vám poradí.“ My jsme před tím dělali průzkumy v Ostravě, ale díky tomu, že tam jsou doly aktivní a plynující s přítomností metanolu, bezpečnostní omezení pro natáčení by byla obrovská. Tak jsme se shodou náhod jeli podívat sem a vznikla láska na první pohled. Objevili jsme stěžejní lokaci, kde jsme strávili 15 ze 40 natáčecích dní. A odehrávalo se tu to nejpodstatnější z celého děje. I režisér David Ondříček, když to tu viděl, povídá: „Důl máme.“

S majitelem dolu jste se tedy na všem domluvili?

Pan Černý je skvělý. Měl pro nás obrovské pochopení. Točili jsme pod zemí náročné scény s velkým množstvím herců a komparsistů. Do natáčení se zapojili i místní horníci a byli také výborní. Opravdu nevím, co bychom dělali, kdybychom neobjevili Rako Lupky. Pro to, co točíme, jsme našli ideální prostředí. Děj se odehrává v 61. roce. A v Ostravě už jsou teď daleko modernější provozy. Tady jsme našli části, které vyhovují šedesátým rokům, a pan Černý, jak je nadšenec a sběratel, nám zapůjčil sbíječky, dýchací přístroje a další vybavení z té doby.

Natáčení v hloubce 100 metrů až 12 hodin denně muselo být hodně náročné.

Mužská část štábu se hodně těšila, jaký to pro ně bude adrenalin. Ale velmi brzy je to přešlo. Dostat techniku a vše potřebné až na místo natáčení bylo hodně složité. Technika nám odcházela, neustále jsme museli měnit nějaké kabely, všude kolem spousta vody. Když jsme sháněli lidi a řekli jim, že točíme důlní neštěstí z roku 1961 s Davidem Ondříčkem, většina týmu byla nadšená. Teď už se všichni těší, až budeme na povrchu. Už skoro nikdo moc nemluví.

O čem je vlastně film Dukla 61?

Je to příběh o důlním neštěstí, při kterém zahynulo 108 horníků. Ale také příběh o rodině, o totalitním režimu a o smyslu života. Když jsme přišli s námětem za vedením ČT, ihned se jim zalíbil a vyšli nám všemožně vstříc. Navíc jméno režiséra je zárukou toho, že film má velký potenciál a pro ČT je to událost.

Při natáčení jsem potkal v podzemí Václava Neužila a Marka Taclíka. Kdo další ze známých herců ve filmu hraje?

Naše skupina točila i Svět pod hlavou, takže se s Václavem známe. Teď zrovna přijel i Jiří Langmajer, další z hlavních představitelů. Hlavní rodinnou linku tvoří Marek Taclík s Marthou Issovou, to jsou rodiče, kteří mají syna, což je Martin Hess. Ten si přivádí Antonii Formanovou jako svoji partnerku. Marek hraje zkušeného havíře, který je na Dukle uznávaný a říká, že jeho syn studuje průmyslovku a jednou důl povede. Ale syn studium přeruší, a protože chce uživit rodinu, přichází na šachtu rubat. Teď tam jako nováček zažívá takové ty nováčkovské potíže. A do takto rozehraného příběhu přijde důlní neštěstí.

Kdo je autorem scénáře?

Scénář napsal Jakub Režný. S námětem přišel před dvěma lety. Nám se to líbilo, i když jsem se trochu zpotil, protože jsem hned vytušil, že to bude nebezpečné a hodně drahé, ale nakonec to prošlo. Nejprve jsme objevili pamětníky a před rokem s nimi točili rozhovory a jejich vyprávění. A to se do scénáře hodně promítá.

Scénář vychází čistě z historických událostí?

Neděláme rekonstrukci, ani to není naší snahou najít viníka. Neštěstí se tenkrát ukončilo nějakými podmínečnými tresty, ale kdo tragédii způsobil, jestli to byl ten režim, který tlačil spíše na rekordy než na dodržování bezpečnostních předpisů, to řešit nechceme. A kdo tam omylem pustil ten dopravník, který se vznítil a od něho vznikl celý ten průšvih, to také není naším cílem zjišťovat. Přinášíme divákům nějakou naši verzi toho příběhu, z něhož je jasné, co se tehdy stalo, ale míra fikce je tam také poměrně značná.

Ve filmu se kromě známých herců a komparsistů objevuje i skupina místních horníků včetně majitele dolu.

Došlo k tomu tak nějak logicky. Od začátku jsme řešili, že kompars i celý štáb musí procházet bezpečnostním školením. Proto jsme požádali pana Černého, zda by nám nedal k dispozici i pár svých lidí. Někteří z nich dostali menší i větší role, dokonce i mluvené. Někteří s námi pojedou natáčet i do Ostravy.

Část filmu se tedy bude točit i v hlubinném dole?

Tady jsme točili pouze podzemní část, ale už třeba důlní klec je tu menší, takže velkou klec pro 15 horníků točíme na dole Žofie v Ostravě. Také nadzemní stavby budou ostravské.

V podzemí jsem potkal i skutečné báňské záchranáře.

Přesně tak. Já dělám v televizi 20 let, ale takhle těžký film, z hlediska bezpečnosti, ale i logistiky, jsem ještě nezažil. Jenom dostat štáb a techniku na místo natáčení, to bylo něco neskutečného. Kdysi jsme točili v Thajsku tsunami, a to bylo ještě zlaté proti tomuhle. Proto jsme byli rádi, že pan Černý sehnal báňské záchranáře z Mostu. A ti nás po celou dobu natáčení vlastně hlídali a zároveň si s námi mohli i zahrát. Jsem z nich nadšený. Jsou to všechno prima chlapi. I štáb má nervy jako ze železa. Ještě pořád po mně nikdo nic nehází.

Slyšel jsem, že jste museli do dolu navézt dokonce i několik metráků uhlí.

To je pravda a teď ho budeme zase vyvážet ven. Také jsme museli provádět spoustu stavebních úprav. Stavěli jsme zeď z pytlů s pískem nebo šachu pro nízké rubání.

Myslíte si, že hornická problematika má šanci oslovit dnešního diváka?

Já v to doufám. Důl je velmi výtvarný a havířina má romantický až dobrodružný nádech. Třeba takové heslo, peníze budou, a my ne, má na šachtě úplně jinou váhu. Proto horníci dokázali utratit půl výplaty za den. Říkali si: užívej si, dokud můžeš. Točíme o důlním neštěstí, při němž zahynulo 108 lidí. Střet s nebezpečím je na šachtě denně tak velký, že to člověka naučí vážit si každého dne života. Rozhovory s pamětníky byly pro mě nejsilnějším zážitkem. Někteří s těmi vzpomínkami dodnes žijí. Jeden pamětník nám vyprávěl, že když po neštěstí sfáral dolů, všichni ti mrtví tam najednou stáli před ním s těmi světýlky a dívali se na něj a pak se najednou rozplynuli. Je v tom i určitá symbolika. Svět hornictví v České republice pomalu končí. Svého času to byla hybná síla republiky. Obor, který živil velkou část země, skomírá. A my jsme při všech těch sondách byli toho svědky. Hrdost je mezi horníky pořád obrovská. Všichni mluví o tom, že pod zemí zůstává spousta uhlí, které by rádi rubali. Ale není o to zájem. Možná točíme vůbec jeden z posledních filmů o hornictví v Čechách. I pan Černý říká, že je velmi těžké udržet důl v provozu a že za pár let už bychom to třeba ani nenatočili.

Kdy film uvidíme?

Do 24. července jsme točili v Rakovníku, pak něco v Ostravě a na Kavčích horách, pak se vracíme do Ostravy a 28. 8. točíme v Příbrami v hornickém kulturním domě. Do Vánoc bychom chtěli mít film obrazově poskládaný ve stopážích, pak přijdou zvukové postprodukce a samozřejmě i nějaké triky. To, co vyrábíme, bude Česká televize vysílat pod dva nedělní večery, dvakrát 70 minut. V půlce dubna by to mělo být hotové i se zvukem. Moc se na to těším. Příběh je velmi silný a vypovídá o životě a světě lidí, kteří mají životní hodnoty velmi dobře srovnané. To jsem ostatně viděl i tady, mezi místními havíři. Nejvíce mě dostal pan Černý. Svým přístupem mě neustále překvapoval, ale když jsme se loučili, tak najednou povídá: „Já myslím, že si to ta šachta zaslouží.“

Nakonec si ve filmu zahraje i záchranáře, což byla i jedna z jeho profesí, že?

Osm let šéfoval báňské záchranné službě. Takže když David Ondříček něco nevěděl, měl se na koho obrátit. Takhle se to nedrží, takhle to nefunguje. Pan Černý patří k dobrým duším tohoto filmu.

Hrají ve filmu i kaskadéři?

Těch se tady vystřídala také celá řada. Ve filmu jsou i rvačky, kdy se horníci perou o vzduch. To také vychází ze vzpomínek pamětníků a jde rovněž o velmi silnou scénu.

Bude mít film odpovídající propagaci?

Určitě. Před uvedením budou vysílány i různé bonusy, jako výpovědi pamětníků, i speciál o tom, co se skutečně stalo. Byli bychom rádi, aby se diváci o tom neštěstí něco dozvěděli. Tehdy se to samozřejmě z velké části zametlo pod stůl a nebyla moc šance se něco dozvědět.

Kolik času jste Dukle věnoval vy osobně?

Před rokem jsme točili s pamětníky, pak jsme hledali lokace, studovali materiály, začali skládat štáb. Rok intenzivní práce.

Stalo se, že by někdo ze štábu nebo z herců sfáral do dolu a řekl: „Tady já být nemůžu?“

Nejveselejší historku z natáčení mám přímo s režisérem. Asi po dvou měsících příprav, když už se blížil okamžik, kdy jsme měli jít pod zem, povídá, že zjistil, že má klaustrofobii. Pak jsme byli na obhlídce, kdy jsme se plazili nízkou chodbou přes nějaké traverzy, a najednou povídá: „Tak už ji nemám.“

Uskuteční se v Rakovníku i nějaká předpremiéra?

Uvažujeme o tom. Chtěli bychom pozvat štáb a všechny, kdo se na natáčení podíleli, a uskutečnit přímo na šachtě první veřejnou projekci. Dáme vám určitě vědět.

Pavel Sklenička