Vladimír Korf v mládí.

Malováním si Vladimír Korf přivydělával jako medik, nejvíc hrdý je na sokolský prapor

Oblíbený primář skončil s chirurgií až v 87 letech

Není divu, že Vladimíru Korfovi v tu chvíli došla slova. Stál před překrásným sokolským praporem, v jehož každém stehu je tolik vzpomínek. Je to už spoustu let, kdy mohl rukou přejet po pevné látce, a ještě mnohem déle, kdy ho spatřil poprvé. Prapor mutějovického Sokola vyšily řádové sestry v Jedličkově ústavu podle jeho návrhu. Bylo to pár let po 2. světové válce. V tu dobu mu bylo jednadvacet let, studoval medicínu, sokolovna mu byla druhým domovem a štětec či tužku držel v ruce tak často jako později chirurgické nástroje. Některé své obrazy letos spatřil po dlouhých sedmdesáti letech. Byl jedním z mutějovických výtvarníků, jejichž díla byla k vidění na výstavě Salon klasiků. I když bývalý primář žatecké chirurgie odešel ze svého rodiště krátce po promoci, jeho vzpomínky na dětství a mládí v Mutějovicích jsou pořád tak jasné, jako by to bylo před několika dny. Přitom Vladimír Korf oslavil 25. července devadesátiny.

Při letošní výstavě Salon klasiků v Mutějovicích se Vladimír Korf po dlouhý letech opět shledal nejen s některými ze svých obrazů, ale i sokolským praporem, který byl vyšitý podle jeho návrhu.

Z krejčovské rodiny

Malý domek na rohu ulic Na Příči a Poddžbánská, kde se v roce 1927 narodil, už nestojí. Míval jednu místnost, předsíňku a chlívek, kde babička chovala prase a dvě kozy. „V té jedné místnosti se narodila i moje maminka a jejích osm sourozenců. Protože děda padl v 1. světové válce, zůstala babička na všechny děti sama. Moji maminku v podstatě vychovali na statku u Černých, kde babička pracovala jako dělnice. Babička za to byla vděčná, protože jí ubyla jedna starost,“ vzpomíná Vladimír Korf.

Jeho rodiče měli krejčovství. Maminka také učila šití na pokračovací škole a tatínek byl velitelem hasičů. Oba pak patřili k nadšeným sokolům. Výtvarný talent podědil z maminčiny strany. Byla z rodu Mágrů, který proslavil sochař Josef Mágr.

Vladimír Korf (s rukou v bok)na sokolském župním táboře. Snímek je z poválečných let.

Desetiletý chirurg

O svém budoucím povolání měl Vladimír Korf jasno už odmala. „Táta chtěl, abych šel na práva, ale pro mě byla přijatelnější medicína, protože jsem miloval přírodu. Však vám ukážu moji pracovnu, která je plná motýlů a brouků. Býval bych nejradši dělal přírodní vědy, ale nakonec z toho vyplynula medicína.“

Svoji první operaci vedl už na obecné škole. Jeho pacientkou byla slepice. Kurýroval ji, když mu bylo pouhých deset. A i když to byla operace na koleni, pacientka přežila. „Jednou se totiž stalo, že nám slepice prolezly plotem a na poli sezobaly otrávené zrní. Táta nad slepicí, která dobře nesla, bědoval, jaká je to škoda, a tak jsem jí oškubal krk, rozřízl vole a vypláchl ho. Protože byli oba rodiče krejčí, měli jsme doma spoustu jehel a nití, takže jsem ránu zašil a slepici zachránil. Zahojilo se jí to a nesla dál,“ směje se. V tu dobu už byl nadšeným teoretikem. Půjčoval si od sousedky, která byla porodní asistentkou, lékařské knihy a s chutí v nich studoval.

Ačkoli ho lákala interna, stal se chirurgem.

Sám u zkoušek

Ve škole patřil k premiantům třídy. Na gymnázium ale málem nenastoupil. Ne vlastní vinou. Ředitel mutějovické měšťanky mu nedal vědět, že se konají přijímačky. „Večer k nám domů přiběhla spolužačka Marie Broumová, pozdější operní pěvkyně, a říká: Vladimíre, jak to, že jsi nebyl v Rakovníku na zkouškách? Tehdy jsem měl plné oči slz, bylo mi to hrozně líto. Ale nevzdal jsem se. Druhý den jsem se sebral a šel na první autobus do Rakovníka, který jel v sedm hodin,“ vypráví.

Kde gymnázium stojí, věděl od spolužačky, a tak se do něj vydal. Den po zkouškách ale nebyla v budově ani noha. Našel ředitelnu, zaklepal a z ní vyšel jeden z profesorů. Prohlédl si ho a říká: „Copak chceš chlapečku?“ Nešťastný školák mu vyprávěl, co se stalo, a když pak profesor pronesl, aby s ním šel do třídy, částečně se mu ulevilo. „Nadiktoval mi diktát a pak nějaké početní příklady, a když jsem to měl hotové, pročetl si to a zeptal se: ‚A čípak jsi?‘ Já na to, že Korf z Mutějovic. ‚Od krejčího Tondy Korfa? S tím jsem chodil do Sokola v Rakovníku.‘ Tak mi řekl, abych 1. září přišel a já jsem nakonec na gymnázium nastoupil. Musel jsem si to zařídit sám. Měl jsem sice moc hodné rodiče, ale vždycky jsem se o sebe musel postarat.“

Malováním obrazů si přivydělával jako medik. Nejčastěji maloval smyšlené krajiny.

Živobytí za obrazy

Na gymnáziu měl štěstí na kantory, kteří mu pomáhali rozvíjet výtvarné nadání. V primě a sekundě se zapsal na odpolední nepovinný předmět umělecká výchova. Později na fakultě se mu jeho záliba v kreslení a malování náramně hodila. „Byl jsem vlastně takový falešný umělec, protože nejvíc jsem maloval kvůli tomu, že jsem potřeboval peníze,“ směje se a vysvětluje: „Při studiu jsme bydleli se spolužákem v podnájmu v Praze u takové staré babky. Když jsme neměli co jíst, vždycky jsem něco namaloval a on to šel prodat. Vylepšovali jsme si tím naše živobytí. Moje obrázky jsou všude možně po světě. Něco jsme prodali, něco jsem rozdal kamarádům. Prodával je i táta. Když k nám přišli lidi šít a nějaký obrázek se jim líbil, koupili si ho. Maloval jsem hlavně zátiší a krajiny, většinou vymyšlené krajiny, ale rád jsem chodil kreslit i na Džbán nebo na šachtu Perun.“

Po fakultě pověsil malířskou paletu na hřebík. K malování už neměl důvod, naplno ho pohltila medicína. Za svá studentská léta mohl, jak odhaduje, namalovat na padesát obrazů. Když se letos na výstavě v Mutějovicích s některými z nich po dlouhých sedmdesáti letech znovu shledal, bezpečně je poznal. Jeho charakteristický rukopis prý můžete najít v mracích.

V sokolovně jako doma

„Nejvíc hrdý jsem ale na návrh sokolského praporu. Je to to nejlepší, co jsem v životě nakreslil,“ říká Vladimír Korf. Mutějovičtí sokolové v něm měli dvorního výtvarníka. Staral se o vývěsku, maloval kulisy na divadlo a karnevaly a dlouhou dobu vedl i sokolskou kroniku, která je díky němu plná ilustrací.

„Sokolovna byl můj druhý domov, opravdu jsem Sokolem žil. Když jsem dělal výzdobu na karneval, kde bylo tématem Z pohádky do pohádky, strávil jsem malováním kulis čtrnáct dní, ani do školy jsem kvůli tomu nechodil. V prostředku sálu visela od stropu jako sloup dekorace, kde bylo sedm trpaslíků, pod jevištěm bylo peklo s čerty a na jevišti velký hrad. Sokolovna byla centrem veškerého kulturního dění. Ať se dělala divadla nebo zábavy, vždycky bylo plno,“ vzpomíná.

V oktávě na gymnáziu dokonce kvůli Sokolu nasbíral během čtvrtletí 164 neomluvených hodin. Před pololetní konferencí se přihlásil do pomahatelské župní školy (dnes by se řeklo cvičitelského kurzu) a učení šlo stranou. „Za neomluvené hodiny jsem pak měl v pololetí na vysvědčení ve všech předmětech kromě tělocviku o stupeň horší známku. Rodiče to ale nezjistili. Oni se na vysvědčení vůbec nekoukali. Jen se zeptali, jak jsem dopadl, a když jsem řekl, že dobrý, tak jim to stačilo.“

O tom, že si nechají ušít slavnostní prapor, se mutějovičtí sokolové usnesli po válce. Původní prapor se ztratil a novým se jednota chtěla pochlubit na prvním poválečném Všesokolském sletu, který se konal v roce 1948. Vladimír Korf nebyl jediný výtvarník, který návrh praporu zpracoval, jeho motiv ale vyhrál na celé čáře. Prapor stál spoustu peněz a jména všech, kteří na něj přispěli, jsou vyrytá na štítcích na žerdi.

Na černé listině

V roce 1948 měl Sokol víc než milion členů, byl nejpočetnější organizací v republice. A protože byl založený na demokratických základech, byli sokolové trnem v oku komunistům. Po únorovém převratu byli aktivní činovníci pronásledováni, perzekvováni a vězněni. A šikana se nevyhnula ani vesnicím. Vladimír Korf zažil komunistický útisk na vlastní kůži. Byl aktivním sokolem, navíc studoval na Karlově univerzitě, a tak se ocitl v nemilosti.

Začalo to jedním nesmyslným incidentem při slavnosti mutějovického Junáka. „Všechno to byl důsledek osmačtyřicátého, té nenávisti a závisti, který přinesl. Na slavnosti jsme byli se Sokolem, hrála hymna a najednou ke mně přišla manželka zdejšího zubaře Kühnela, oba dělali Junáka, a strašně mi nafackovala, že prý jsme se smáli před totemem. Když pak totem někdo podřízl, svedli to na sokoly. Nakonec z toho bylo i jednání u právníka a paní Kühnelová se mi musela omluvit v tisku. Trvalo ale strašně dlouho, než se vše vyřešilo a v roce 1948 mě chtěli vyhodit z fakulty. Půldruhého roku jsem kvůli tomu nemohl studovat. Zůstal jsem ale v Praze u tety a chodil na 4. interní kliniku, kde jsem pomáhal, abych měl pořád kontakt s medicínou. Asi třikrát jsem byl volaný před fakultní vyšetřovací komisi a užil si dost ponižování. Nakonec mi dali podmínku, že musím během tři čtvrtě roku udělat celé první rigorózo, tedy chemii, anatomii a fyziologii. Bylo to hodně těžké, ale zvládl jsem to. Musel jsem.“

Po chirurgii netoužil

V roce 1950, ještě během studia, se oženil. Jeho manželka byla také z Mutějovic. Zatímco dokončoval medicínu, ona byla zaměstnaná jako sociální pracovnice v Žatci. „Dostala byt 1+1 v takové barabizně. Okna byla tak nízko, že jsem domů, když bylo v létě otevřeno, chodil okny. Po promoci jsem nastoupil do žatecké nemocnice, bylo to 2. ledna 1953. A začátky byly těžké. To byl takový můj celoživotní pech, že jsem to nikdy nikde neměl zpočátku snadné. Chtěl jsem dělat internu, ale nějak jsem se znelíbil řediteli, tak mě šoupl na chirurgii. Já bych býval dělal všechno, jen ne chirurgii.“ Nakonec si ji zamiloval tak, že jí byl věrný neuvěřitelných 62 let.

Doktorů bylo v bývalých Sudetech tak málo, že zažil i dva roky, kdy byl na oddělení s 87 lůžky jen sám s primářem. „Když jeden den jeden z nás sloužil, tak měl druhý příslužbu, druhý den se to obrátilo a stále dokola. Byl jsem ve špitále pořád, ale byl jsem rád, že můžu pracovat. Proto jsem šel na medicínu. Vždycky jsem si vzpomněl, co jsem zažil strachu, že mě nenechají dostudovat,“ vzpomíná Vladimír Korf. Velmi brzy se stal primářem a byl jím až do konce svého působení v žatecké nemocnici. Jeden z jeho synů se potatil, i on byl lékařem. Bohužel již zemřel. Druhý syn je zemědělským inženýrem. Kromě nich má ještě dvě nevlastní děti, a to z manželství s druhou ženou Alenou.

Devadesátiny jako lék

Mezi pacienty byl oblíbený nejen díky tomu, že byl výborným diagnostikem a operatérem, ale také laskavým lékařem. Když si po odchodu z nemocnice otevřel soukromou praxi, měl mohutnou klientelu. A teď se podržte! Ordinaci zavřel až ve svých 87 letech.

„Pracoval jsem, co to šlo, jenže pak jsem byl na operaci s očima a už jsem musel skončit. Práce pro mě byla radost. Kontakt s lidmi mi dnes hodně chybí,“ říká. Když slavil 25. července devadesátiny, měl toho dne na sedmdesát telefonátů, další gratulanti přišli osobně. „Byl jsem tak šťastný, že jsem zapomněl na vozíček, který mám, a běhal jako za mlada. Do schodů, na zahradu a nohy mě přitom vůbec nebolely,“ směje se. Jeho tatínek se dožil 95 let, proto také své druhé ženě slíbil třicet let společného života. „Jinak bych si ho nevzala,“ dodává s úsměvem manželka Alena, která mu říká láskyplně Vladoušku. Jsou spolu pětadvacet let. A manželský slib, to je něco jako Hippokratova přísaha. Ten se zkrátka splnit musí.

Markéta Hartlová