Zima nahrává své první živé album. Zleva Marek Bradáč, David Šiler a Zdeněk Kopřiva.

„Písnička může být oblečená různě. Ale nejdřív musí být hezká nahá,“ říká Marek Bradáč

Na světě déle s kapelou než bez ní...

Na začátku roku oslavila neuvěřitelných pětadvacet let svého trvání rakovnická kapela Zima. Za tuto dobu prošlo kapelou několik muzikantů a původně i název zněl trochu jinak. O tom i o řadě jiných věcí ze života kapely jsme si povídali se dvěma jejími členy, Markem Bradáčem a Zdeňkem Kopřivou. Prvně jmenovaný patří k zakládajícím členům a je také výhradním autorem písní.

Znovu ve třech

Kapela vznikla na začátku ledna roku 1992 jako Ruská 3ima (trojka odkazuje na ruské písmeno „Z“). Založili ji zpěvák a kytarista Marek Bradáč, baskytarista Marcel Chmelík a bubeník David Pišvejc. Chmelíka po třech letech vystřídal Jan Grünwald, který v kapele hrál osmnáct následujících let. Na sklonku prvního roku existence se ke kapele připojil kytarista Zdeněk Kopřiva, který spolu s Bradáčem hraje v Zimě dodnes. Po odchodu Pišvejce bubnoval v Zimě v letech 1997 až 2006 Michal Petřík. Krátce v kapele působil i klávesista David Salač. Jeho post posléze zaujal Vít Kučera.

Poslední personální zemětřesení skupinu zasáhlo před šesti roky. Zimu z časových důvodů opustil Kučera, na čas se vrátivší Pišvejc a následně i Grünwald. Situaci se kapele podařilo zvládnout i díky příchodu výborného bubeníka Davida Šilera. „Od té doby Zimu zase tvoří tři hráči. Čtvrtý člen je počítač,“ říká Zdeněk Kopřiva.

Ruská 3ima – Zima

Kapela tedy vznikla jako Ruská 3ima, ale pod tímto názvem překvapivě vystupovala jen necelé dva roky. „Popis anabáze proč se Ruská 3ima změnila na Zimu už Raportem několikrát proběhl. Neříkám to s pohrdáním, ale velmi mě překvapuje, že ještě dnes může mít výpovědní hodnotu,“ diví se Marek Bradáč.

Zároveň ale přiznává, že ho úplně stejně překvapuje, když mu někdo Ruskou 3imu dnes připomene. „Zpravidla nějaký starší bigbítový ročník. Tehdy mu asi v hlavě utkvěly naše koncertní rubášky ušité ze sovětských vlajek. Nebo spíš ta unikátní porevoluční atmosféra,“ uvažuje.

Od ruských rubášek Zima ušla dlouhou cestu. Jednoduché, pubertální, bláznivé písničky záhy ustoupily textově vážnějším a hudebně daleko složitějším. A klasické zvuky syntetickým. Nejprve přišly modulační efekty kytar, poté syntetizér a nakonec počítač. S ním kapela experimentovala už na albech Labil (1999) a Elektro (2003). Tehdy se však jednalo čistě o studiovou práci. Jeho začlenění přímo do sestavy na pódiu bylo posléze logickým vyústěním.

Počítač a hudební vývoj

„Mě a Vítka vždy bavila elektronická muzika. A do určité míry jsme tím nakazili i ostatní. Když jsme počítač přibrali jako regulérního člena, najednou jsme otevřeli skříň nových zvukových možností. A později nás díky němu nezlomily ani personální změny,“ popisuje Marek. „A jak nás bavilo mu víc a víc rozumět, a mít lepší a lepší zvuk, dovedlo mě to se Zdeňkem k postavení domácích studií. Skládání, aranžování, nahrávání a koncertní provedení jsme tím sloučili do jednoho procesu,“ dodává.

„Počítač a domácí studia výslednou zvukovou podobu naší muziky pochopitelně změnily a mění. Nejdřív nás například bavilo cpát všude co nejvíc co nejdivnějších samplů. Teprve když jsme se toho nabažili, našli jsme si znovu cestu k jednodušším aranžím,“ pokračuje Zdeněk.

„U nás obecně platí, že já ve zvuku hodně prosazuju elektro, kdežto Zdeněk hlídá teplotu rock and rollu. Ve finále se ale shodneme, že písnička musí obstát zazpívaná jen s piánem nebo španělkou. Zvukově může být oblečená různě. Ale nejdřív musí být hezká nahá. No a teď máme období, že songy oblékáme míň,“ směje se Marek.

Ruská 3ima v dubnu 1992. Zleva stojí Marcel Chmelík a Marek Bradáč, sedí David Pišvejc.

Pouze autorsky

Zima je známá tím, že od samého začátku – až na několik málo výjimek – hraje pouze autorskou tvorbu. Hudbu a texty skládá Marek Bradáč, aranže tvoří kapela společně. „Převzatých skladeb bylo fakt jen pár. Ty jsme hráli ještě v plenkách, jako Ruská 3ima. Byly to takové ty klasické studentské záležitosti, Ozzy, Motörhead, Visací zámek a tak. Naštěstí se nám během krátké doby rozsvítilo v hlavě a hrajeme pouze vlastní věci,“ říká Kopřiva.

Zima ale poměrně často přistupuje k novému aranžování starých písniček. A to i několikrát. „To jsme pořád u toho oblékání. Někdo si v pubertě vzal metalové tričko a džísku a má napořád vyřešený. Pro něj jsou tu kapely typu AC/DC, co jedou stejně 40 let. A je to v pohodě. My často dáme starší písničku na pár let spát, pak ji vzbudíme a jinak zvukově oblékneme. Pak už je to věc osobního vkusu posluchače. Jeden chce jistotu, druhý změnu. U nás dostává hlavně to druhé,“ vysvětluje Bradáč. Zároveň však zdůrazňuje, že recyklaci starších písní kapela bere jen jako zpříjemnění tvůrčího procesu. Prioritu vždy mají nové skladby.

Inspirace

Pětadvacet let je dlouhá doba, naskýtá se tedy otázka, kde i po pětadvaceti letech kapela bere inspiraci. „Zajímavější odpověď by asi poskytl nějaký zasloužilý umělec z umělé hmoty,“ směje se Marek. „Na to se nedá poctivě odpovědět. To je stejné, jako se zeptat – Kde i po pětadvaceti letech berete inspiraci k sexu? Mám zkrátka potřebu, dělat novou muziku a texty. Inspiraci buď máte, nebo ne. Blbý samozřejmě je, když si to myslíte akorát vy a lidé kolem to mohou vidět opačně. Samozřejmě i Zima může být vyčpelá. My tomu samozřejmě nevěříme, ale kdo ví, kde je pravda? Třeba se i tenhle rozhovor odehrává jen jaksi za zásluhy. Vždyť zatím pořád jen vzpomínáme,“ uvažuje Bradáč a tuto úvahu dále rozvíjí: „Je to zkrátka osobní riziko každého tvůrce. Na rozdíl od sportu, v umění se nedá změřit, jestli – nebo že už – jste se invenčně vyčerpal. A moc vám neporadí ani plné nebo prázdné sály. V pop music mívají nabito často ti inspiračně vyprázdnění. Na novátory nebo inspirativní muziku se dnes davy nehrnou,“ říká Marek.

Nové cesty

Jeho slova potvrzuje i Zdeněk. „Je lepší myslet jen na to, aby bylo plno, a hrát stokrát ohrané, co lidi chtějí slyšet? Nebo hledat nové cesty a věřit tomu, co považujeme za dobré i za cenu, že se to později ukáže jako omyl a některé posluchače to odradí? My zkrátka věříme v to druhé. Na Zimě mi přijde super, že neustále hledá a vyvíjí se. Třeba v textech – ty první byly jenom slovní hříčky. Pak se Marek posunul a řešil v nich osobní věci – vztahy se ženskými a podobně. No a většina textů z posledních desek je o celospolečenských problémech a politice, když to řeknu polopaticky. Řada lidí má radši ty starší přímé osobní texty. Jiní zase ty novější, s širší platností. Podobně je to s naší muzikou. Někdo nedá dopustit na naše první hlučný undergroundový desky, jiný nás objevil až v sofistikovanější elektronické podobě. Pro nás je to ale pořád Zima,“ říká Kopřiva.

Cílová skupina

Je známým faktem, že na mladé kapely chodí především jejich vrstevníci. Jak je to ale u kapely, která má už pěkných pár let za sebou? „V Rakovníku a okolí na nás přijdou hlavně kamarádi, takže logicky plus mínus vrstevníci. Venku jde zpravidla o město, kde už jsme se objevili. Tam dorazí pestřejší publikum, které nás slyšelo buď živě, nebo z nahrávky. Naslepo dneska nikdo nikam nechodí,“ popisuje Zdeněk Kopřiva.

„Ono je vždycky dost překvapení, kdo přijde. Zima totiž rozhodně není pro teenagery, ani pro starší, ani... Je vlastně otázka, pro koho je,“ směje se Bradáč. „Pro hardcoristy a metalisty je moc melodická, pro technaře je to pořád hlavně živá rocková kapela, na pop máme zase až moc kytar a elektroniky.“ Zdá se tedy, že Zima žádnou cílovou skupinu nemá a mít ani nemůže. Faktem ale určitě je, že se formát jejích koncertů v posledních letech poněkud změnil. Minimálně se početně redukoval. Kapela se snaží hrát v Praze, kde je to podle Kopřivy mediálně nejvíc vidět. Ale k pětadvaceti letům kapela odjela i další větší města.

Energie a efekt

„Jasně, je pořád skvělý, naložit odpoledne aparát, odjet dodávkou stovky kilometrů daleko, poznat nový klub, zahrát novým lidem, dát si po koncertě pivo, v noci se trmácet zpátky, sníst bagetu na benzínce, přijet v noci domů, spát pár hodin a ráno zase fungovat. Ale už nemáme snahu, absolvovat to desetkrát měsíčně jako ve dvaceti. Máme rodiny, Marek dvě děti. Navíc, když už hrajeme, jde nám primárně o to, aby vynaložená energie měla efekt. Takže koncerty si vybíráme, než abychom za kaž­dou cenu pořád objížděli všechna místa, kde nás nechají zahrát. To by pro kapelu bylo kontraproduktivní finančně, fyzicky i psychicky. Letos jsme třeba nebyli na Coombalu. Marek je v pořadatelském týmu a festival moderuje, tak je pro nás šílený stres to všechno technicky zvládnout a užít si to. To jsme radši dva týdny předtím udělali vlastní koncert na Špejcharu a spojení s Coombalem zajistili premiérovou projekcí festivalového promo filmu,“ vysvětluje Kopřiva.

Koncert na Špejcharu byl pro Zimu mimořádný. Vůbec poprvé v historii ho totiž nahrávala. A zhruba po prázdninách, až se záznam smíchá a zmasteruje, ho vydá. „Výročí k tomu tak trochu vybízelo, protože live album rekapitulační potenciál má,“ přiznává Marek. „Poslední desku jsme vydali loni. A rok na přípravu nové je pro nás krátká doba. Nějaký studiový best of výběr smysl nedával, ten si lidi můžou na netu udělat sami. Tak jsme si řekli – schválně, máme na to, natočit a vydat live album? I se všemi nedokonalostmi?“

„David a já jsme byli tím nápadem nadšení. Za sebou máme osm studiových desek a žádný živák. Přitom nás dva nejvíc baví, jak kapela zní na koncertech. Ty mají kouzlo, které ze studia prostě nedostaneš,“ přitakává Zdeněk a dále vypráví, že se tím pádem zjednoduší i tradiční příprava na promo turné desky. „Když se Marek vždycky po čase vynoří ze svého studia se třeba sedmi novými písničkami, máme určitý odrazový můstek pro kolotoč jednání s vydavatelem a nazkoušení materiálu pro živé vystoupení. To teď odpadá,“ usmívá se kytarista.

Jak už je u Zimy zvykem, ani nejnovější živá deska nepůjde na trh ve formě CD. „Dnes už to nemá smysl. Distribuce je čistě internetová a stará se o ni náš vydavatel, děčínská firma Červený kůň. Díky němu se pak objevíme na všech velkých hudebních portálech jako Deezer nebo Spotify,“ popisuje Zdeněk.

A dodává, že v případě předchozí desky nazvané ON se například ze statistik ukázalo, že nejvíc jejích stažení se uskutečnilo v Číně. Co však, když ponecháme stranou Čínu, považují muzikanti za největší úspěch kapely? Účast v soutěžích RGM Live Space a New Rock Generation? Rozhovory na TV Óčko? Hitparáda Rádia 1?

„Asi, že jsme na světě déle s kapelou než bez ní,“ uzavírá symbolicky Marek Bradáč.

Lenka Pelcová