David Máša v bývalém sklepě na brambory, který dnes zdobí ležácké tanky. „Tak na zdraví a dej Bůh štěstí.“

Minipivovar postavil na počest svému dědovi Jaroslavu Mášovi

Pivo vařil U Fleků, v Mexiku a teď v Řevničově

ŘEVNIČOV. Škoda, že mě při tom nikdo nenatočil. Byl by to moc pěkný reklamní spot. Slogan by byl jasný: „Od piva z pivovaru Máša se nedá odtrhnout.“ To vím z vlastní zkušenosti. Když jsem dokončil rozhovor s Davidem Mášou a přijel domů na oběd, plný dojmů z rozhovoru jsem musel, chtě nechtě, otevřít i jedno z piv, které jsem dostal na košt. A to jsem neměl dělat. Plán ochutnat jednu dvoudecku a vrátit se do práce prostě nevyšel. Padla celá litrová láhev a po ní i druhá a já si musel vzít na zbytek dne dovolenou.

Sládek třetí generace

Přijíždím na domluvenou schůzku do Řevničova a podle navigace zastavuji před pivovarem ve Vrchlického ulici. Přestože vím, že pivovar už vaří, nikde necítím charakteristickou vůni mladiny a nevidím ani žádný vývěsní štít nebo pivovarský komín. Jen zcela obyčejný rodinný domek. Po chvíli okounění přichází vysportovaný týpek v kraťasech a tričku, podává mi ruku, představuje se jako David Máša (45 let), vede mě dovnitř a hned se dáváme do řeči.

„Co to tady máte za zvláštní sudy?“ divím se hned v průjezdu. „Ty jsou z Japonska. Koupil je kamarád, pro kterého jsem nedávno vařil jednu várku. Vypadají zajímavě, ale nejsou moc praktický,“ vysvětluje a pak už mě vede do varny.

„Varna je na 1000 l, takže 10 hl je jedna várka. Je to stavěný na 1200 až 1500 hl za rok, což by bylo krásný, kdybych toho někdy docílil,“ říká tak trochu zasněně.

Že si jednou pořídí svůj vlastní pivovar, to byl prý naprosto přirozený proces. „V pivovaru jsem vyrůstal. V pivovaru pracovala ještě jedna generace před mým dědou. Totiž dědův strejda. Ten byl prvním pivovarským v naší rodině. Děda, Máša Jaroslav, byl ředitelem krušovického pivovaru od roku 1950 do roku 1987. Táta je František a v Krušovicích podsládkoval a sládkoval. Pak byl chvíli v Rakovníku, a následně se zase do Krušovic vrátil a dělal obchod se sudovým pivem. Já mám pivovarnickou průmyslovku a pak ještě VŠCHT, ale tam jsem utekl k jinému zaměření. Dělal jsem aplikovanou biologii a bioinženýrství, ale to jsem nikdy nepraktikoval, protože jsem se vrátil k pivu.“

Jedna z etiket: Ležák 11%

Od Fleků do Tijuany

David Máša začal vařit pivo hned po studiích, ale paradoxně nikdy ne v Krušovicích. „První dva roky po škole jsem vařil v pivovaru U Fleků a pak už jsem vycestoval do světa. Tři roky jsem vařil pivo v Mexiku, v Tijuaně. A potom i v mnoha dalších zemích světa.“

Jak se proboha sládek z pivovaru U Fleků ocitne v Mexiku, to by myslím stálo za vysvětlení. „Na inzerát. To bylo v roce 1999. Byl jsem na Pivexu v Brně a nějaký Mexičan, který si chtěl postavit pivovar, uzavřel smlouvu s americkým dodavatelem z Los Angeles. Američané si pivovary nechávali vyrábět ve Svidníku, kde je velká strojírenská firma. No a Svidník vystavoval na Pivexu, ten José byl u nich na stánku a vyvěsil si tam takovej malej inzerátek. Jen tři řádky, že hledají sládka do pivovaru v Mexiku. No a tak jsme se potkali. A protože on byl v angličtině stejně slabej jako já, snadno jsme se domluvili a za dva měsíce jsem skončil U Fleků a odletěl do Mexika. Vydržel jsem tam tři roky. Když jsem tam končil, byl výstav na 7500 hl. To byla skvělá škola.“

Mexiko prý tehdy bylo naprosto úžasnou zemí. „Tenkrát tam ještě nezuřila narkotrafikantská válka, jako ještě nedávno. Jen krátce předtím , než jsem tam přijel, tam rozstříleli nějakého policejního prezidenta, ale jinak to bylo v pohodě. Mně se tam líbilo. Byli jsme na hranicích, Tijuana je skoro dvojměstí se San Diegem, takže jsem pendloval mezi USA a Mexikem, a měl jsem to hodně pestré. V San Diegu bylo tenkrát asi pět minipivovarů, možná sedm. A už tenkrát tam vařili ta piva, která tady teď začínají být populární.“

Zajímám se, jak to bylo se surovinami. „Ze začátku jsme měli problémy. Tehdy tam nebyl volný dovoz sladu z Čech. Takže ani nevím, co to José vlastně koupil. Ale první várka dopadla katastrofálně. José si pak naštěstí zařídil nějakou kvótu na dovoz sladu z Čech, takže pak už jsme vařili z českého sladu a chmele, měli jsme i české kvasnice, a tak se vařil český ležák. Měli u toho velkou hospodu, tak 250 míst, ale 90 % se stáčelo do lahví a šlo to na supermarkety.“

Mexiko prý bylo pro Davida Mášu zajímavé ze všech pohledů. Nejen finančně. Jak pivovar zvyšoval výrobu, přijali dalšího místního sládka a Máša pak pozval i jednoho kamaráda z Čech, který tam zůstal poté, co se Máša vracel. Pivovar se jmenuje Tijuana Beer nebo TJ Beer a funguje dodneška, ale vloni už ho majitel prodal jedné z velkých pivovarnických společností. Ovšem dodnes se na wikipedii můžete dočíst, že pivovar byl založen v roce 2000 a má sládka z České republiky, který je třetí z generace sládků.

Tři roky na Islandu

Mezitím se přesouváme do šalandy, jak mi prozrazuje můj hostitel. Z Krušovic vím, že to byla původně místnost pro pivovarskou chasu, nikoliv restaurace. „To jste asi jeden z mála, kdo ví, co to slovo znamená,“ říká sládek a zároveň se dušuje, že hospodu mít v baráku nikdy nebude. Jen šalandu.

Když se David vrátil zpět do Čech, jezdil dál po světě rozjíždět pivovary. Byl v Dánsku, Moldávii, Jižní Koreji, v Rusku a pak získal práci i na Islandu. Tam vydržel další tři roky. „Cestování mě chytlo už v tom Mexiku. Tam jsem toho projel taky hodně. Jedno léto kamarád vařil a my jeli na sedm neděl na Aljašku. To byla dovolená, jakou už asi nezažiju.“

Shodneme se na tom, že když někdo půl života rozjíždí výrobu malých pivovarů, celkem logicky musí jednou dojít k tomu, že ji zahájí taky sám sobě.

„Přesně tak. Když jsem se vrátil posledně z Islandu, domluvil jsem se s panem Paulíkem, který je majitelem pivovaru Antoš ve Slaném, že tam na začátek nastoupím. Ale nebudu tam dlouho a že si postavím pivovar vlastní. To bylo v roce 2010 a teprve letos jsem to tady zprovoznil. Takže ve Slaném jsem sládkoval do loňska.“

Ze šalandy přecházíme zpět do varny. „Technologii jsem si nechal stavět v jedné malé firmě. Sám jsem si to naprojektoval. Je to jednoduchá varna, s rmutomladinovou pánví a scezovací kádí. Káď je nevytápěná, slouží k oddělování sladiny od mláta. Rmutmladinová pánev je vyhřívaná elektrikou. Proto jsem potřeboval větší příkon, než tu byl, a tak jsem musel čekat na posílení a přeložení rozvodu elektřiny ze stožáru do země. To se dělalo minulé léto. Spilku mám ze sekáče. No a v bývalém sklípku na brambory jsou antikorové ležácké tanky. Když jsem to viděl poprvé hotové, byl jsem hrdej,“ směje se David a vede mě do sklepních prostor, kde mi málem vypadnou oči z důlků. Nádherné antikorové cisterny prý dříve sloužily vinařům.

Antikorové nádoby ve spilce pocházejí z mlékárny.

Don Chichot a další tři

Pivovar Máša zatím vaří čtyři druhy piv. „Jediný světlý ležák 11% nemá jméno. Pak mám polotmavou dvanáctku, které se jmenuje Don Chichot se smajlíkem. Pivo, kterému se říká ale (čti ejl), jsem nazval MAle (v překladu samec) a je to stylem American Pale Ale. Nejsilnější je 15 % Sheriff, stylem West Coast IPA, který má připomínat americký západ a silné ‚ejly‘ vařené na západním pobřeží USA, které dnes dobývají pivovarský svět “.

Jsem v pivovaru bohužel autem. David si přede mnou čepuje pivo přímo z tanku, takže mi sliny kanou až do fotobrašny. „Kde se dají vaše piva ochutnat?“ ptám se. „Točené je stále v nabídce v pizzerii vedle obecního úřadu. Stejný pán má od letoška v nájmu i hospodu na Bucku na hrázi, a tak je moje pivo i tam. Filip to pojal pro příznivce malých pivovarů velmi sympaticky, mají tam čtyři piva, z toho na třech kohoutech ze dvou malých pivovarů. Ještě z Továrny Slaný“.

A co když někdo zazvoní, prodáte mu pivo přímo na ulici? „Určitě, i když nemám ještě žádnou otevírací dobu. Sudové prodávám přímo tady v pivovaru, na prodeji lahví jsem se dohodl s paní Dvořákovou, která provozuje kiosek U Marcely na parkovišti vedle Jednoty, tam je celý můj sortiment. A pak v pivotékách ve Strašecí, Kladně a v Praze. V litrových petkách a skleněných 0,75 l lahvích. Doteď jsem prodával prvních sedm várek, které jsem uvařil. Ještě se mi ten rozjezd celý zašmodrchal, protože jsem slíbil spuštění pivovaru ve Finsku. Mezitím jsem zkolaudoval svůj pivovar a měl jsem 14 dnů na to, abych něco uvařil. Hned potom jsem jel na 14 dnů do Finska. Uvařil jsem tedy sedm várek, odjel jsem, a teď doprodávám pivo, co jsem uvařil, než jsem odcestoval. Teď už mám zase mladý pivo sklepě.“

Když se ptám na odbyt, vysvětluje, že velkou výhodou je, že je Řevničov blízko Prahy, kde je velký zájem o piva z malých pivovarů. „Prodávat sudové pivo je samozřejmě prioritou každého pivovaru a mělo by být první volbou pivaře, ale protože chcete, aby se pivo dostalo i k dalším lidem, musíte mít i piva lahvová.“

Hospoda nebude

A jaká je vlastně ekonomika výroby piva v minipivovaru? „Na 7 Kč za lahváče se asi nedostanete, že?“ napadá mě další otázka. „To určitě ne. Ani to není něco, čemu bych chtěl konkurovat. Až pivovar pojede na plný výkon, mělo by to uživit dva a půl člověka. Takže to by měla dělat rodina. Já svoji vlastní rodinu nemám, ale počítám do toho otce, což je sládek-důchodce, je pořád fit a baví ho to. A pomáhá mi i švagr.“

Otevřít i pivovarskou hospodu Davida neláká. „Vůbec. To ať dělá někdo, kdo to umí. Když jsem byl u Antoše, tam jsem vařil na varně, která je uprostřed hospody, tak jsem ten provoz docela okoukal. Děkuju, nechci. Nejsem ten, který by chtěl řídit lidi, a ještě ke všemu hospodský personál. Ještě stánek u cyklostezky, to bych dal, a přes léto budu vyjíždět i na různé pivní festivaly. Ale hospodu rozhodně neplánuju.“

A jaký má majitel minipivovaru názor na české velkovýrobce? „Rozhodně to nejsou žádné chemičky, jak se někdy říká. Pokud si někdo myslí, že to tam nacvakají na počítačích a stočí, mýlí se. Je to pořád o kvalitních surovinách a šikovnosti technologů. Pořád všichni pracujeme s kvasinkami, které nás občas umí i potrápit. To není, jako když soustružíte šroubek. Chmele i slady se ročníkově liší. Já tvrdím, že v Čechách je velké pivovarnictví pořád hodně poctivé, sládci jsou šikovní, jen si do toho někdy nechají moc mluvit ekonomy a marketingem. To se vůbec nedá srovnat s tím, co se dělá ve světě, aby bylo pivo hodně levný a byl na něm velký profit.“

S Holopírkem na cimře

V čem tedy spočívá ten hlavní „podvod“ světových výrobců? „My tady vyrábíme piva samosladová. To znamená, že to, co kvasí, je cukr získaný ze sladu. Škrob, který je obsažený v zrnu, se při rmutování převede na cukry, a ty pak kvasí. U nás to téměř ze 100 % pochází ze sladu. Když jsem byl v Mexiku, tam je nejlevnější surovinou kukuřice. Tamní gigantické pivovary to vymazlily tak, že sladu používají minimum. Byl tam člověk, který prodával enzymy do jednoho velkého pivovaru. A ten říkal, že v tomhle pivu je z 15 % nesladovaný ječmen, 35 % sladu a 50 % kukuřice. No a já si pak říkal, že to pivo na to, z čeho je, zase není tak špatný. Udělat z tohohle něco chutného to je nadlidský úkol.“

Ještě mě zajímá, jaké pivo si minipivovarník koupí, když dojde vlastní. „Jasně, že si občas pivo kupuju. Nejčastěji Rakovník, ten má teď výborná piva. Mimochodem, Radek Holopírek je můj spolužák z průmyslovky, bydleli jsme spolu čtyři roky na pokoji. Jeho piva mám rád. Třeba takový Rakovar, to je vážně lahůdka. Jinak mám rád hořká piva, ale rád si dám i něco jemnějšího jako weizen nebo wit. Dnes je nabídka přepestrá, takže je z čeho vybírat a specializované pivotéky můžu všem, kdo mají pivo rádi, jen doporučit.“

Nakonec se dozvídám, proč se vlastně Pivovar jmenuje Máša. „Je to tak trochu na počest dědovi a tátovi, kteří celý svůj život spojili s pivovarem v Krušovicích a pivo jsem díky tomu začal dělat i já, a vlastně i teta, bratranec a sestřenice, prostě máme už to v genech. Jméno Máša bylo s pivem na Rakovnicku dlouho spojené a já na to teď chci navázat. A krom toho si myslím, že když člověk něco nazývá svým jménem, tak to prostě nemůže flákat. Ja mám k firmám s rodinným názvem odjakživa důvěru. Vidím za tím hlavně ty lidi, živnostníky a ne fabriku a anonymitu. Však Baťa byl taky Baťa ,“ uzavírá můj hostitel a podává mi igelitku s petkami. Netuší, že dnes odpoledne budu mít nucenou dovolenou.

Pavel Sklenička