Jaroslav Trč ve svém „království“.

Sklepmistr Jaroslav Trč je nestorem Tradičního pivovaru Bakalář – pracuje zde už 42 let

Zasvětil život zlatavému moku a fotbalu

Kdyby při některé ze soutěží při Vítání léta na dvoře Tradičního pivovaru Bakalář, které proběhlo minulou sobotu, padla otázka, kdo je momentálně nejstarším zaměstnancem firmy, zněla by správná odpověď sklepmistr Jaroslav Trč. Letos v květnu to bylo právě 42 let, kdy nastoupil do rakovnického pivovaru, v branži pracuje už 45 let.

Sladovnický učeň

Jaroslav Trč se mezi pivem v podstatě narodil. Světlo světa spatřil 17. 5. 1954 v Mostě. Oba jeho rodiče pracovali v tamním pivovaru – otec jako řidič, matka ve spilce. Navíc bydleli proti pivovaru. Bylo tedy nasnadě, že i synek se bude věnovat stejnému řemeslu. Mostecký pivovar ho vyslal do učení v Plzni. „Byla to tříletá sladovnická škola, která se nacházela přímo v pivovaru. Během učebních let jsem prošel všemi provozy, navíc jsem ještě chodil po odpoledních do Prazdroje na brigádu, abych si přivydělal nějakou tu kačku. Třeba jsme se spolužáky myli kádě ve spilce a dostali jsme stovku na ruku. Všude tam byl deputátní sud, ze kterého jsme si mohli natočit do půllitru pivo. Pamatuji si, že jsme chodili k plzeňskému divadlu na prazdrojskou osmičku, která stála 80 haléřů,“ vzpomíná na učňovská léta Jarda Trč.

Poté, co se vyučil sladovníkem, nastoupil zhruba na půl roku do mosteckého pivovaru. Ten však byl v listopadu 1972 uzavřen a následně zbourán. Prý kvůli tomu, že byl poddolovaný. A tak čerstvý sladovník Trč putoval do Loun. Nebylo to daleko, navíc vozili bývalé mostecké pivovarské dodávkou. Zásadní zlom v Jardově životě nastal na jaře roku 1975, kdy se jeho rodiče přestěhovali do Rakovníka a začali pracovat ve zdejší „keračce“ u jatek. Osud, který přivedl jedenadvacetiletého sladovníka do Rakovnického pivovaru, se jmenoval fotbal a Pála.

Ve své sbírce má Jaroslav Trč 900 sklenic a přes 600 džbánků a korbelů.

Lano od ředitele Pály

Fotbal hrál Jaroslav Trč už jako žáček. Oblékal dres Baníku Most. Když dospěl do dorosteneckého věku, přestoupil do Baníku Souš. A když mu bylo sedmnáct, začal nastupovat v A-týmu Sokola Branov. „Odmalička jsem jezdil do Branova k dědovi a babičce. V podstatě jsem tady trávil každý víkend a moc se mi tu líbilo. Samozřejmě jsem se chodil koukat i na fotbalové zápasy. Tenkrát hrál Sokol Branov 1. B třídu a mančaft tvořila výborná parta. Jarda Sklenička, Jarda Štiller, Mirek Šípek, Franta Šípek, Mirek Vítek, Jirka Dubský, Ondra Sado, Zdeněk Dubský, Venca Sklenička a další, to byli borci k pohledání. „Jednou, při utkání s Městečkem, si Jarda Štiller zlomil nešťastně nohu a já za něj zaskočil. Bylo mi sotva sedmnáct. A od té doby jsem hrál za Branov až do pětatřiceti let a pak ještě občas za staré pány,“ nastiňuje Jarda Trč svoji fotbalovou kariéru.

Šikovného levého beka, někdy před­stopera, ale i levého křídla si brzy všimli nejen soupeři, ale i ředitel rakovnického pivovaru František Pála. Zatímco bafuňáři konkurenčních klubů neuspěli (v Městečku dokonce nabízeli Jardovi stavební parcelu, když se oženil a chtěl stavět), František Pála ano. Hodil Jardovi lano a ten v květnu 1975 poprvé prošel branou pivovaru, který se měl stát na dalších 42 let jeho každodenním působištěm.

Zná každý kanál

„V Tradičním pivovaru Bakalář se mi líbí. Když jsem nastoupil, šel jsem hned vařit pivo. Po pěti letech mě poslali do sklepa. Ale prakticky jsem prošel celým pivovarem, dělal jsem i flaškárenskýho a taky podsládka. Teď jsem už řadu let sklepmistrem. Jen tak pro zajímavost, když jsem do pivovaru přišel, dnešní výrobní ředitel a sládek Radek Holopírek si na pivovarském dvoře hrál na písku, protože Holopírkovic rodina v pivovaře bydlela. Radkův otec Jiří byl v té době pan starý. Ostatně, Jiřímu Holopírkovi vděčím za to, co dneska umím. Naučil mě toho opravdu hodně. Když jsem dělal ve varně, byl mým mistrem. Když jsem šel do sklepa, dělal mi podsládka. A když jsem se stal mistrem ve flaškárně, dělal mi sládka. Pak si mě vzal do kanceláře jako podsládka,“ pokračuje Trč. Tvrdí, že v pivovaru zná každý kanál.

Jaroslav Trč zažil v pivovaru už několik ředitelů – Pálu, Veselého, Vrtílka, Urika… i ty současné Gregoriče a Kováře, po znovuobnovení provozu. Nerad vzpomíná na období let 1997-2004, kdy pivovar zkrachoval. Rok byl na pracáku a pak šel do pivovaru Berounský Medvěd. Když byla výroba v Rakovníku obnovena, tak se vrátil a začal filtrovat. Pak ale onemocněl, a když se po nemoci vrátil, stal se sklepmistrem.

Smaltové cedule patří k největším sklepmistrovým pokladům.

Šéf pivovarských sklepů

Na rakovnické sklepy nedá Jarda Trč dopustit. „Tam mě to baví. Když je venku na sluníčku osmatřicet, ve sklepě jsou dva stupně. To je docela rána. Teplota je tam stabilní v létě i v zimě. V létě tam nosím vaťák. Vloni jsem si tam dal jablka – letňáky, zapomněl jsem na ně a za půl roku byly jako čerstvě utržené. Starej Franta Pála tam měl uskladněné i brambory a cibuli. Nosím si polévku od oběda a jím ji až druhý den ráno. Jednou jsem na ni zapomněl a po týdnu v kastrůlku byla pořád dobrá.“ Hlavní náplní práce sklepmistra je ohlídat správné prokvašení piva. Po hlavním kvašení musí mladé pivo dozrát. Určitý čas si poležet v klidu a chladu. V ležáckých sklepích klasické dřevěné sudy vystřídaly v 70. a 80. letech ocelové tanky. Rakovnické spodně kvašené ležáky dozrávají při teplotě těsně nad bodem mrazu v průměru čtyři týdny. Chuť a kvalita se stabilizuje, dokvašením vzniká v pivu kysličník uhličitý. V této fázi se dá pivo čepovat jako nefiltrované, „kvasnicové“. Většina piva se ale dodává na trh v čirém stavu.

V Luhu pod Branovem

Vraťme se ale do Branova. V roce 1976 se Jaroslav Trč oženil. Nejprve bydlel v půjčené chalupě u branovského hřiště a v roce 1982 koupil domek v Luhu pod Branovem, kde žije dodnes. Je tady boží klid a krásný výhled na protější stráň nad Berounkou, kam se přicházejí pást mufloni. V domku, který celý zrekonstruoval, si Jarda Trč zřídil miniaturní soukromou hospůdku. Jen pro sebe a pro kamarády, když ho přijedou navštívit.

„Původně jsem si chtěl zřídit malý soukromý pivovar. Napadlo mě to už před 20 roky, ale pořád jsem neměl čas, protože jsem přestavoval dům. Chtěl jsem ho mít na plyn, ale pak jsem si spočítal, že by mi jedno pivo vyšlo na 30 korun. Tak jsem si tu udělal takovou síň pivovarských tradic, koupím si sud, koukám na fotbal, popíjím pivo, a když přijdou kamarádi, tak si dáme do nosu,“ směje se Jaroslav.

Sklenice, džbány a cedule

Kromě pípy v rohu a jednoho stolu pod televizorem je místnost vybavena vitrínami, které jsou plné sklenic. Na nich je pak spousta džbánů a korbelů. Zdi jsou pobity smaltovými cedulemi se jmény pivovarů, některými již dávno neexistujícími. „Sklenic mám 900 a to se jich 250 rozbilo, když mi spadla vitrína. Dalších 200 sklenic mám na půdě na výměnu. Když jsme dostali svatebním darem osm džbánů, rozhodl jsem se, že je budu také sbírat. Dnes jich mám už přes šest set,“ vypočítává Jarda Trč. Pyšný je i na sbírku smaltových cedulí. „Mám tu hotové unikáty. Třeba dvě cedule s Křivoklátským pivovarem. Dalo mi práci je sehnat, ale podařilo se. Jeden sběratel z Ostravy mi za jednu nabízel 10 tisíc korun, ale řekl jsem mu, že je neprodejná. Taky tu mám starou ceduli Rakovaru. Když se nedávno začal Rakovar zase vařit, nikdo mi nevěřil, že mám tu původní ceduli.“

Jarda Trč říká, že tady je mu dobře. Sedí a kouká na fotbal, popíjí Bakaláře a s kamarády vzpomíná na doby, kdy na Branov jezdily hrát proti místním borcům Dukla Praha, Slavia nebo Sparta plné reprezentantů. „Dukla nám dala šestnáct gólů. To se Láďa Vízek vždycky otočil a utekl mi…“ A Spartě jsem dal málem gól. Míč se zastavil o tyčku… smůla,“ směje se rakovnický sklepmistr, když mě vyprovází ze svého „království“.

Tomáš Bednařík