Vlastimila (vlevo) a Jaroslava Nobilisovy.

„Z dětství si nepamatujeme, že by si sousedé záviděli, nebo se nenáviděli,“ říkají pamětnice

Dvě nejstarší obyvatelky Nesuchyně jsou sestry

Rod Kapounů má v Nesuchyni zajímavé prvenství. Právě z tohoto rodu jsou dvě současné nejstarší obyvatelky vesnice. Sestry Vlastimila a Jaroslava. Příjmení Kapounová už sice dávno nemají, ale pořád je můžete oslovovat příjmením, které mají společné. Jejich manželé totiž byli Nobilisové (ovšem každý z jiného rodu). Jaroslava Nobilisová oslavila před několika týdny 95. narozeniny, její mladší sestře je 88 let. Svoji rodnou Nesuchyni nikdy neopustily, a to ani v 50. letech, kdy se po převzetí moci komunisty vesele nežilo.

V doškové chalupě

„Měly jsme ještě bratra Václava (otec ředitelky rakovnické knihovny Mileny Křikavové, pozn. aut.), který z nás byl nejstarší. Já byla posledníček, tatínek si přál ještě jednoho kluka, Frantíka. Pro holku rodiče ani neměli připravené jméno. Když jsem se narodila, tak mi ho nakonec vybrali podle toho, jaké bylo zrovna v kalendáři. Takže mám svátek i narozeniny ve stejný den,“ vypráví s úsměvem paní Vlastimila.

Jejich rodiče měli malé hospodářství, k němuž patřilo šest hektarů polí. Další měli připachtována. Původní domek byla chalupa s doškovou střechou, která měla 1,5 světnice. Proč půl? Ta druhá byla totiž tak malá, že o celé místnosti nemůže být řeč. „Přes dvůr stával ještě vejminek, který měl dvě sednice. Místa bylo málo, ale vešli jsme se všichni. Kromě maminky, tatínka a mých sourozenců i babička a strýc s tetou. Já už jsem se ale narodila v novém domě, který si rodiče nechali postavit,“ říká mladší ze sester.

První koupelna

Byl to moderní dům, který v tu dobu neměl v Nesuchyni obdoby. A to nejen tím, že nebyl z všudepřítomné opuky, nýbrž cihel. „Maminka měla v Praze bratrance, který byl architektem. Nakreslil nám tedy dům, který už měl splachovací záchod a koupelnu. To v tu dobu v Nesuchyni ještě nikdo neměl, ani velcí sedláci. K nám do vany se chodili koupat všichni příbuzní,“ směje se paní Vlastimila a její sestra dodává: „Dům se postavil v roce 1928. Z jara jsme se ze staré chalupy vystěhovali a šli na vejminek. Já, Vašek a babička jsme spali ve světnici, rodiče na seníku. Trvalo to ale jen pár měsíců. Z jara se začalo stavět a v září, kdy jsme šli do školy, už bylo postaveno.“

V doškové chalupě Kapounovi žili do roku 1928, pak si nechali postavit nový dům. Byl prvním v Nesuchyni, který měl koupelnu a splachovací záchod.

Kluci do Kounova

V Nesuchyni byla škola jen do páté třídy. Na měšťanku se chodilo do Mutějovic, kde už tehdy stála nová školní budova. „Bratr Vašek ale chodil do Kounova. V Kounově totiž byla česká a německá škola, takže kluci většinou chodili tam, aby se česká podpořila. Vašek to tedy měl do školy ještě o kus dál než my. Chodilo se pěšky, ale nikomu to nevadilo, i když cesta na Mutějovice bývala hrozná. Když namoklo, vůbec se do vršku nedalo jít. Jednou tam kamarádka ztratila galoši. Utopila ji v červenici a už jsme ji nenašli,“ vypráví paní Jaroslava.

Bezvadný Patrák

Obě s láskou vzpomínají na mutějovického učitele a ředitele Patráka. „Byl to bezvadný kantor i člověk. Strašně chtěl, aby děti uměly dobře češtinu. Někdy, když jsme měli mít zpěv, třeba řekl, že si místo toho dáme češtinu. Začali jsme se ošívat, že nechceme. A on na to: Jste Češi, musíte nejdřív umět česky. Vtloukal nám to do hlavy a měl pravdu. Byl to správný kantor. Výborný byl i ředitel Kubát, kterého jsme měli na měřičství. Ten hrával v Rakovnické opeře.“

Za války, kdy do Nesuchyně přišla spousta českých rodin, které se musely vystěhovat ze Sudet, bylo ve škole dětí jako smetí. V jedné třídě se jich učilo i padesát. Aby si školáci měli kam sednout, musely se z půdy snést staré školní lavice se zabudovanými kalamáři.

„Byly jsme takové normální žákyně. Naši nás do učení moc nehonili, doma nás nezkoušeli, jak se to teď dělává. Tehdy to nebývalo zvykem. Já jsem vždycky říkala: ‚Tati, jdi se taky zeptat do školy. Tam chodí tatínkové a ptají se, jak se děti učí.‘ A on mi pokaždé odpověděl: ‚Proč bych tam chodil, vždyť to přineseš na vysvědčení.‘ Z předmětů jsem měla ráda češtinu. Tehdy ve válce jsme totiž měli osm hodin němčiny a jen jednu hodinu češtiny,“ vypráví paní Vlastimila.

Po práci na stavbu

Celá rodina chodila do Sokola. „Náš táta s mámou byli nadšení sokolové. Když se v Nesuchyni stavěla sokolovna, tak také pomáhali. Sokol neměl nic nastřádáno, ale stejně dokázal sokolovnu postavit. Dělalo se to svépomocí, peníze se chodilo vybírat po lidech. Někdo dal obilí, někdo peníze, jak kdo mohl. Máme doklad, že naše babička přispěla na stavbu 1 000 korun, což byly tehdy velké peníze. Lidé byli nadšení, na stavbu chodili všichni, vždy po své práci,“ říká nejstarší nesuchyňská pamětnice s tím, že v době jejího dětství lidé na vesnici mnohem víc drželi při sobě: „Nepamatuji si, že by se nějak nenáviděli, nebo si záviděli. Samozřejmě že se někdy strejcové pohádali, ale nikdy v tom nebyla nějaká velká zášť.“

Vzájemně se podporovaly i zdejší spolky. Kromě Sokola zde fungovali i hasiči nebo dělnická tělocvičná jednota. „Ta měla sál přímo v tomhle domě v patře. Chodilo se sem cvičit i tancovat. Některé akce dělal Sokol, některé dělnická jednota a všichni chodili na všechny. Když něco měli sokolové, tak přišli i z dělnické jednoty a opačně. Bývalo tu také divadlo. Sokol dokonce dělával i operetky.“ Oběma se okamžitě rozzáří oči, když si vzpomenou na operetu Perly paní Serafínky, která se odehrávala v zámeckém prostředí, byly v ní moc hezké zpěvy a soubor s ní měl takový úspěch, že ji hrál i v několika okolních obcích.

Kapounovi v sokolských krojích v roce 1938. Zleva dole Josef Kapoun, dcera Vlastimila, manželka Božena. Zleva nahoře syn Václav a dcera Jaroslava.

Udání kvůli praseti

Moc hezké akce prý bývaly i Šibřinky, což je sokolský maškarní karneval. Každý rok měly jiné téma, podle kterého se celá sokolovna vyzdobila. „Kolem dokola byly namalované kulisy. Dělal je vždycky někdo, kdo uměl hezky malovat. Moc povedená byla třeba cesta kolem světa a jednou byla na sále i loď, ve které se dalo sedět,“ vybavuje si paní Jaroslava. S kulturou to bylo horší jen po roce 1940, kdy byly zábavy zakázané. Mladí to ale nevydrželi, a tak se scházeli po půdách a tančili při gramofonu na kliku. Přesně v takovém prostředí se naučila tancovat i paní Vlastimila.

Válka se ale na životě vesnice podepsala i jinak. Někteří sousedé si přestali důvěřovat kvůli udavačství. „I našeho tatínka někdo udal za to, že u nás byl můj bratranec a vezl si domů plné tašky masa. Bylo totiž zakázané, aby se ze zabíjačky něco roznášelo. Posílali jsme jídlo rodině strejdy, který měl tři kluky (takové chlapány, kteří by bývali jedli od rána do večera), malou holku a ještě dědu. Spousta lidí za války zabíjela na černo. Když nás udali, zabili jsme dvě prasata. S tím druhým měli rodiče se starostou domluvené, že bude vedené jako uhynulé. Pamatuji si, jak k nám přijeli tři Němci, nebylo to gestapo, ale německá policie. Maminka byla zrovna v komoře, kde bylo naložené maso na uzení. Protože chtěli maso vidět, tak ho musela ze štoudve vyskládat ven. Podle cecíků by ale poznali, že bylo prasat víc. Naštěstí si toho správného kusu všimla včas a ukázala ho obráceně, takže to nezjistili,“ říká paní Jaroslava.

Krušné chvilky

Tím ale kontrola neskončila. Na uhynulá hospodářská zvířata, která se musela zakopávat na mrchovišti za vsí, totiž muselo být potvrzení od obce. A starosta, s nímž bylo vše domluvené, byl pryč a nikdo se nemohl dostat do jeho věcí v kanceláři. „Tatínka tedy Němci naložili do auta a vezli ho do Rakovníka. Za vsí ke Krupé ale jeden z policajtů nechal auto zastavit a řekl mu: ‚Pane Kapoun, můžete jít domů. My si ale zjistíme, jestli je prase opravdu hlášené jako uhynulé.‘ Byl ze Svojetína a řekl mu, že zná jeho bratra a ví, že je to čestný člověk. Tak tatínka nezavřeli. Za prase mohl klidně jít i do koncentráku,“ popisuje jednu z nejtěžších chvil válečných let.

Za článek v Terezíně

Jejich strýc byl učitelem ve Svojetíně. Protože to bylo už na území Sudet, musel se, tak jako ostatní Češi po vyhlášení protektorátu, z vesnice s rodinou vystěhovat. A protože neměli kam jít, objevili se jednoho dne i s nábytkem u jejich vrat.

„Bylo to zrovna na posvícení. V tu dobu už u nás bydlely dvě rodiny ze Žatce. Nebyli to naši příbuzní, jen potřebovali ubytování, když se museli odstěhovat. Byli celkem čtyři. Ti si tenkrát přivezli jen svršky a pár věcí. Strejdova rodina bylo dohromady osm lidí. A kromě nich navíc přišla ještě jedna rodina, Čech s manželkou Němkou a jejich tři děti. Ti už museli mít postele na chodbě.“ Barák byl plný k prasknutí. Na posvícení se ani nemohly péct koláče, protože všude byly postele. Ale trvalo to jen pár týdnů. Před Vánocemi odešla jak česko-německá rodina, tak obě rodiny ze Žatce, které se do města, kde měly prodejnu s látkami, vrátily.

„Strejda s rodinou zůstali přes Vánoce, pak se odstěhovali do Městečka, kde dostal učitelské místo s ubytováním. Za války byl zavřený. Napsal totiž do Rakovnických novin článek, který se jmenoval Úkaz doby a byl o tom, že se ztrácí psi a kočky. Byla to pravda, protože lidi neměli co jíst, tak jedli leccos. Rakovnický tiskař Tuček to otiskl a byli za to oba v Terezíně. Naštěstí to bylo ještě před Heydrichem, tak je nakonec pustili, kdyby to bylo poté, dopadlo by to nejspíš špatně,“ vzpomíná paní Jaroslava. (Pokračování v příštím vydání)

Markéta Hartlová