Honza Březina před útulkem. Ve stavební buňce v pozadí bydlel v časech své teenagerovské revolty.

Bydlel ve stavební buňce, nedostudoval a začal u pásu, přesto uspěl v zahraničí

Jan Březina se stal v Singapuru zaměstnancem roku

V létě to budou dva roky, co se novým domovem Rakovničana Honzy Březiny (33) stal Singapur. Syna majitelů psího útulku sem přivála pracovní nabídka od logistické společnosti CEVA. V Singapuru se mu daří natolik, že ho společnost před několika týdny vyhlásila Zaměstnancem roku ve třech kategoriích. Kdyby mohli dávání ocenění sledovat jeho středoškolští učitelé, nejspíš by na ně šly mrákoty. Tohohle Zaměstnance roku totiž vyhodili ze školy v pololetí před maturitou, a protože k maturitě nedošel ani na druhé škole při dálkovém studiu, byl učiteli zaškatulkovaný jako flink, kterého v životě nečeká žádná zářná budoucnost. Jenže v obojím se mýlili. Současný úspěšný IT manager bez maturitního vysvědčení je důkazem, že ne každá těžká pubertální revolta předznamenává pozvolný pád na dno.

Azyl v buňce

„Byl jsem určitě pěkný zmetek,“ říká s úsměvem Honza, když se na svoje tehdejší já dívá dnešníma očima. Už tehdy si šel za svým, ale pro rodiče to byla jedna velká noční můra. „Bylo mu sedmnáct a moc jsme si nerozuměli. Život měl jít podle Honzy jinak, než jsme si my mysleli, že by měl jít. Nebylo to tak, že bychom na sebe křičeli nebo spolu nemluvili, ale měli jsme neshody,“ říká jeho otec Luděk. A protože žít v míru pod jednou střechou nedokázali, dali Honzovi prostor ke svobodnému životu, po kterém tak volal.

„Přestěhoval jsem se do stavební buňky na dvoře. Měl jsem v ní kuchyňku, psací stůl, televizi, postel a lednici. Do koupelny a na záchod jsem chodil do psince. Jednou týdně jsem rodičům přinesl seznam potravin, které potřebuji nakoupit, prádlo na vyprání a půjčil si vysavač. Vařil jsem si a staral se o sebe,“ vypráví. Tenhle model fungoval ke spokojenosti všech. Tedy do doby, než přišel vyhazov ze školy: „Studoval jsem obor strojírenství v Rakovníku na ISŠ technické, ale vždycky jsem měl zálibu v počítačích, a tak jsem se chtěl jet podívat na počítačový veletrh Invex do Brna. Jenže naše škola tam nejela. Domluvil jsem se ale s gymplem a zeptal se našeho ředitele, jestli můžu jet. Když mi to zakázal, stejně jsem jel. Jako exemplární příklad mě pak vyhodili. Bylo to v pololetí před maturitou.“ Hlavním důvodem mělo být záškoláctví, ale to byl problém i u spousty jeho spolužáků.

Start u linky

Nastoupil tedy do školy na Kladně, kde si měl při dvouletém dálkovém studiu maturitu dodělat. Po roce ale skončil. „Nebavilo mě to, a to byl u mě vždycky strašný problém,“ říká. A tak rodičům došla trpělivost a dali mu ultimátum. „Byl už plnoletý, pořád se oháněl demokracií, tak jsme demokraticky rozhodli, že má dva měsíce na to, aby si našel zaměstnání s ubytováním a odstěhoval se. Bylo nám z toho hodně úzko, ale snažili jsme se to nedávat najevo. A Honza se opravdu odstěhoval,“ popisuje zásadní krok jeho máma Hanka.

„Nevnímal jsem to jako nějaký podraz, byl jsem rád, měl jsem, co jsem chtěl. Do té doby to pro všechny bylo takové psychické živoření. Tímhle se všechno rozštíplo. Pořád si pamatuji, že když jsem odcházel ze školy, měl jsem pocit, že lítám, jak ze mě všechno spadlo. Nad tím, že mám dokončenou jen základku, jsem nepřemýšlel. Strach z budoucnosti jsem vůbec neměl. Našel jsem si zaměstnání ve firmě Celastika Kladno, kde hledali operátory do výroby, a bydlel na ubytovně. Takže jsem začínal u pásu,“ směje se.

Sedm let bez češtiny

Šlo o práci přes agenturu, smlouvu měl na tři měsíce a poté se po měsíci prodlužovala. „Nikdy u mě nepřišel moment, kdy bych si řekl: A teď musím něco změnit! Všechno se měnilo přirozeně. Asi po dvou měsících u pásu jsem postoupil na zásobovače výrobní linky, po dalších dvou měsících už jsem objednával zboží ze skladu, pak jsem se dostal do skladu. Mělo to relativně rychlý postup. Když jsem byl v Celastice devět měsíců, chtěl jsem přejít do nákupu. Ale šéf mi to nechtěl povolit, a tak jsem odešel.“ To se psal rok 2005. Několik měsíců byl dispečerem pro vnitrostátní dopravu v Linetu a poté nákupčím u japonské firmy Furukawa. Nakonec se ještě v tomtéž roce do Celastiky vrátil a přes nákup postoupil až do IT oddělení SAP Security, což byla jeho zásadní životní zkušenost. To, že se naučil v počítačovém systému SAP programovat v několika jazycích, mu otevřelo cestu do logistické společnosti Ceslog.

„Tehdy jsem začal zhruba z padesáti procent pracovat v angličtině, i když jsem původně žádný velký angličtinář nebyl. Na samém začátku jsem měl hlavně dobré základy ze základní školy. Chodil jsem na 1. ZŠ, kde jsme měli paní učitelku Jiráskovou. Neměla sice nejlepší výslovnost, ale natloukla do nás učebnice, slovíčka a vazby. Měl jsem tedy dobrý slovní základ. Pak mi dost pomohlo, že jsem se díval na filmy s titulky, a i pozemní hokej, kde jsem dělal rozhodčího. V osmnácti jsem se dostal na první zahraniční turnaj jako rozhodčí, to byl takový můj start. Na základy se pak díky práci nabalilo to ostatní a moje angličtina se pořád lepšila. Teď už je to sedm let, co v zaměstnání vůbec nepoužívám češtinu.“ Přišlo to s nástupem do softwarové společnosti RedPrairie, kdy byl sice zaměstnaný v Česku, ale kvůli práci cestoval po světě.

Honza Březina s manželkou Zuzkou, která se narodila vietnamským rodičům na Slovensku. Poznali se na Kladně, kde oba žili. Na snímku jsou při neoficiální druhé svatbě, která se konala pro příbuzné v Hanoji.

Pracovní světoběžník

„Moje práce spočívala v tom jet k zákazníkovi, podívat se, jaký mají sortiment zboží, jaké skladovací prostory a zařízení na manipulaci se zbožím a vymyslet pro ně řešení, aby to bylo co nejefektivnější a nejméně náročné na potřebu lidské síly. Během pěti let, co jsem tam pracoval, jsem dělal na 26 projektech a žádný nebyl v Česku. Z 85 procent jsem měl vytížení v zahraničí. V Evropě asi není žádná země, kde bych pracovně nebyl, a z těch exotičtějších jsem se podíval do Brazílie, Číny nebo Singapuru,“ vypočítává.

Při neustálém životě na cestách se ale nedalo nic plánovat. „Měl jsem dva kufry a v nich dva sety oblečení a ty jsem střídal. Pracovat jako konzultant na projektech znamenalo být hodně flexibilní, protože když si zákazník vzpomene, je to třeba řešit teď hned. Třeba u Brazílie to bylo tak, že jsem měl v pátek ve dvě odpoledne telefonát od ředitele z Ameriky a v šest večer už jsem seděl v letadle. Dovolenou jsem musel plánovat na rok dopředu, abych ji měl opravdu jistou, a byl jsem rád, že mě aspoň pustili na vlastní svatbu.“

V hledáčku lovce hlav

Než se mu ale stihl život na cestách omrzet, přišla skvělá nabídka z logistické společnosti CEVA. „V současnosti patří do první pětice nejlepších světových společností ve svém oboru. Zabývá se skladováním, dopravou loděmi, letadly a kamiony. Je zákazníkem mého předchozího zaměstnavatele, ale já sám jsem pro ni předtím žádný projekt nedělal. Našli si mě sami na pracovním portále, konkrétně tzv. lovec hlav. Oslovil mě s nabídkou zaměstnání v Singapuru a po čtyřech měsících jsme se domluvili,“ říká.

Do Singapuru nakonec odletěl sám. Jeho manželka Zuzka (brali se v dubnu 2015) totiž uspěla u přijímaček, a tak nastoupila na Lékařskou fakultu v Hradci Králové, kde studuje stomatologii. „Paradoxně jsme teď ale spolu víc času než u mého předchozího zaměstnání. Zuzka lítá do Singapuru na prázdniny. Takže je u mě v zimě měsíc a v létě čtyři měsíce. A každý den si telefonujeme.“

Nejlepší jezdec Formule

Ve firmě se nyní dostává do středního mana­gementu a učí se proniknout do tamní politiky. „To ani není podniková politika, ale politika. Člověk si musí dávat pozor na to, co řekne, co komu řekne, za jakých okolností, je to vytrvalý boj o pozice. Myslím, že jedna z věcí, proč si mě cení, je, že politiku nehraju, nebo ne tak dobře a řeknu otevřeně, kde jsou problémy.“

O Singapuru se říká, že v něm žije nejpočetnější česká komunita v Asii. Honza Březina ale nemá potřebu své krajany vyhledávat a setkávat se s nimi. „Pravda je, že jsem rád, že si můžu odpočinout. Lidí mám dost v práci. Po pěti letech extenzivního cestování jsem rád doma v bytě. Ale nežiji v Singapuru nějak izolovaně, dvě sezony jsem tam teď hrál první ligu ve florbalu. Vyžití mám, ale nepotřebuji k tomu další Čechy. V Singapuru se žije dobře, i když je tam dost teplo a je to jiný svět,“ vypráví. A zajímavý je i další z jeho koníčků. Jezdí Formuly 1 na počítačovém simulátoru. S týmem, v němž byli jezdci z celého světa, před časem dojeli čtvrtí v on-line závodu 24 hodin Le Mans a Honza je v současnosti nejlepším jezdcem v Asii.

Moje vzdělání? ZŠHT

Kvůli tomu, že nemá maturitní vysvědčení, zatím u žádného zaměstnavatele nenarazil. „Koukají na zkušenosti a dovednosti, žádný papír ze školy je nikdy nezajímal. K pohovoru jsem vždycky šel s tím, že sice vím, že na to nejsem kvalifikovaný, ale že si věřím. A když mi někdo řekne: A víte, že neumíte tohle a tohle, tak odpovídám, že čekám, že se od nich také něco naučím. To je můj přístup, který funguje. Nikdy jsem se nehrnul někam, kde bych věděl, že je to nad moje síly. Vždycky jsem byl schopný se velice rychle aklimatizovat. A když se mě někdo ptá na vzdělání, tak z legrace říkám, že mám ZŠHT. Študované hlavy, aby nedaly najevo, že nechápou, tak to jen odkývají,“ směje se Honza. A cože ona zkratka znamená? Základní škola horko těžko.

Markéta Hartlová