Jiří Netík ve svém studiu. Na polici umisťuje poslední trofej ze Strakonic.

Za portrét kapely Queen si rakovnický tatér přivezl druhou cenu

Dneska, kdo není potetovaný,
ten jako by nebyl

Tetování a piercing je u spousty etnik a národů světa odvěkým fenoménem. Do Evropy jej přivezli námořníci a rozmach zaznamenalo v devadesátých letech minulého století. „Od té doby příznivců bodyartu přibývá,“ říká Jiří Netík. S rakovnickým tatérem jsme si povídali v jeho studiu krátce po tom, co v dubnu získal ocenění na soutěžní „tattoo jam“ ve Strakonicích.

Jak taková soutěž probíhá?

Ve Strakonicích se „tatto jam“ konala už po počtrnácté a zúčastnila se jí čtyřicítka tetovacích studií. Tatéři si zde mohou pronajmout stánek a za peníze tetovat kohokoliv z veřejnosti nebo se zúčastnit soutěže; mohou to i kombinovat.

Ty jsi vydělával nebo soutěžil?

S přítelkyni jsme měli výročí seznámení a rozhodl jsem se, že ji tam pokéruju. Původně jsem soutěžit nechtěl, ale byla tam taková pohodička, vykalil jsem u toho flašku whisky a nakonec jsem se přihlásil. A dobře jsem udělal – skončil jsem druhý. V průběhu let jsem na soutěžích nasbíral devatenáct pohárů. Tenhle cena – plastika věže strakonického hradu – je dvacátá.

Cos přítelkyni vytetoval?

Na stehno jsem jí dělal portrét kapely Queen. Je to takové abstraktní dílo z obalu desky Forever. Soutěžil jsem v kategorii black and white. Vyzkoušel jsem přitom nové barvy, kde je osm odstínů šedi.

Co pro tebe ocenění znamená?

Je to v podstatě reklama. Na pražských konvencích (soutěž) můžeš získat třeba účast na konvenci v Londýně. Pro tatéra je to prestižní věc, aby lidi věděli, že jsi dobrej.

Kdy jsi zatoužil stát se tatérem?

První kérku jsem si dělal v devíti letech. Vůbec jsem nevěděl jak. Tehdy to uměli jen kriminálníci, ale žádného jsem neznal. Udělal jsem si kotvu a později křížek s nápisem AC/DC. Teď už to mám překryté jiným tetováním. Nejdřív jsem to dělal inkoustem, ale to po čase zmizí, pak mi kriminálníci poradili, že se to dělá tuší. Ve třinácti mi jeden na rameno vytetoval růži, ale nepovedlo se mu to. Levou rukou jsem si to pak opravoval, a když na to přišla učitelka, dostal jsem trojku z chování.

Kdy se to stalo?

To bylo v osmé třídě na základce v Kněževsi. Byl v tom protest. Věděl jsem, že se to nesmí, proto jsem to chtěl mít. Já byl odmalička rebel.

Za minulého režimu bylo tetování na hranici zákona...

Tahle tabu padla až po roce 1989. To jsem najednou koukal, co se děje. Po revoluci jsem hrál v první punkový kapele na okrese Dlouhý nohy a tehdy mě to chytlo. Hráli jsme s Éčkama a můj největší kámoš Bakča (Petr Bakalerov) – bohužel už není mezi námi – kéroval. Tak jsem se za ním odstěhoval do Plzně a udělal mi první kérku. Překryl mi tu pokaženou růži a sehnal první tetovací strojek. Pak jsem se vyboural na motorce a odstěhoval se zpátky do Rakovníka a začal jsem tetovat tady.

Vždycky ses živil tetováním?

Já měl asi patnáct zaměstnání. Vyučil jsem se v traktorce ve Strašecí a opravoval jsem traktory. Dělal jsem i horníka na Nosku, výškové práce, v Rakoně, i zedníka... Vždycky jsem dělal to, za co byly dobrý prachy. Říkal jsem, že umím všechno, a kde byly větší prachy, tam jsem šel. Řemesla jsem využil, když jsem dělal studio v Poštovní ulici i to nové, které jsem teď otevřel v ulici S. K. Neumana. No a před jednadvaceti lety jsem se našel v tetování a piercingu. Pamatuju si to přesně, protože jsem v té době přestal kouřit, jíst maso a našel jsem si partnerku. Zkrátka: restartoval jsem si mozek.

Musí mít tatér výtvarné vlohy? Znáš i takové, které pracují výlučně podle předloh? Setkáváš se ve své branži s packaly, kteří dělají ostudu vašemu řemeslu?

Umět malovat z hlavy není podmínkou. Je to samozřejmě lepší, protože ruka je vycvičenější a máš pro to cit. Na druhé straně jsou i výborní tatéři, např. Američan Bob Tyrel, který dělá nádherné věci podle předloh; specializuje se na hororové portréty. Já se specializuju na biomechaniku, za kterou mám i nejvíc pohárů, a miluju portréty, a to taky musím mít předlohu, což bývá většinou fotka. Vytetovat barevný nebo vystínovaný reálný portrét považuju za vrchol umění.

Tetování i piercing zaznamenalo renesanci v 90. letech. Máš pocit, že by zájem o bodyart upadal?

Vítězná tetuáž na stehně partnerky. Vlevo plastika za druhé místo.

Naopak stále stoupá. V Praze je stovka tetovacích studií, všichni se uživí a všichni mají plno. Tetovat se nechají herečky, zpěváci, slavné osobnosti...

Čím si to vysvětluješ?

Svobodou po pádu železné opony. Lidi si dnes chtějí užívat. No a nové generaci už to rodiče nezakazují. Dřív byl tetovaný člověk divný. Dneska je to tak, že kdo není potetovaný, ten jakoby nebyl.

Jaké druhy tetuáží klienti nejčastěji vyžadují?

To je vždycky ovlivněno dobou. Dřív chtěli mít všechny ženský nad zadkem „parohy“ (druh ornamentu). Pak frčeli delfínci a teď jedou nápisy, většinou nějaké motto v angličtině nebo v čínštině. Tetuje se hodně předloktí, zápěstí nebo klasicky na rameno. Rodiče si nechávají tetovat jména dětí a data narození. To se jim snažím rozmlouvat. Přeci si musí pamatovat, kdy se jim narodili děti. Ornamenty teď ustupují, což je dobře, protože se mi to ani nelíbí.

V létě u rybníka nebo na mořských plážích je patrné, že tetovat se nechává zvláště něžné pohlaví. Pro umístění kérky často volí i intimní místa. S jakým nejobskurnějším požadavkem na umístění tetuáže ses setkal?

Je pravda, že dvě třetiny mých zákazníků jsou ženy. Nedávno tu byla holka, která chtěla přímo na pindu vytetovat potápěče, protože se potápěla. Sama se mi ptala, co jsem kdy tetoval nejhustějšího. Už jsem dělal kočičku, spermii, ale vždycky to bylo nad tím orgánem. Kérky se dělají i na prsa, ale většinou tak, aby to bylo v podprsence vidět. Frčí teď i bradavky načerveno, ve tvaru srdíčka nebo hvězdičky a podobně.

Jak je to s piercingem?

Jazyk ten jede pořád a ten dělám i nejradši. Jde to jak do másla, skoro to nebolí a za čtyři dni je to zahojené, protože v ústech je sterilní prostředí. Dále obočí, pupík; klitoris dělám tak dvakrát ročně. Většinou se ty holky stydí, taky se bojí, že to bolí.

Je taková práce pro tatéra vzrušující?

Určitě to není houska na krámě. Na druhou stranu, každý chlap se rád podívá, vždycky ale musíš zůstat profesionálem.

K tvým klientům patří i hudební skladatel, výtvarník a někdejší kandidát na prezidenta Vladimír Franz.

Vláďa byl dlouho můj kamarád, tetoval jsem ho, jezdili jsme na dovolené a často u mě bydlel. Dnes se kontaktujeme minimálně; každý máme už svůj rodinný život.

Kdo ještě patří k tvým VIP klientům?

Třeba Tereza Pergnerová, lidi z nejrůznějších metalových kapel, novinář Pavel Hejátko nebo Rudý Boris. Tomu jsem tetoval Lenina, za kterého jsem vyhrál první místo v kategorii portrét a současně i „best off“ na Tattooconvention Bratislava 2006.

Kdo je tvůj tatérský gugu?

Jednoznačně Paul Booth. Žije v New Yorku a je to kluk z ulice, grázl, který vyrůstal bez rodičů, ale vyšplhal se mezi elitu tatérů. Kéruje hlavně satanistickou tématiku. Je to velký pojem ve světě, je stejně starý jako já a chtěl bych ho někdy potkat. Mým dalším vzorem je H. R. Giger, stvořitel biomechaniky a Aliena (Vetřelce). On udal směr ve scifi filmech a dodnes ho všichni následují. Díky němu jsem začal stříkat obrazy technikou „airbrush“ a tetovat biomechanické motivy.

Technika tattoo není úplně bezbolestná a je v podstatě nevratná. Co bys poradil tomu, kdo si pohrává s myšlenkou na tetování?

Měl by vědět, co chce a měl by si to nechat udělat u profíka. Spousta mladých přijde a chce něco malého. Mají strach z bolesti, reakce okolí i že to bude stát moc peněz. Přitom to je investice na celý život. Velikost tetování by měla vycházet z tělesných proporcí. U mužů zdůrazňovat svaly, u žen ladnost.

Tvůj salón se jmenuje Exorcist? Má to nějakou souvislost s ďáblem?

Exorcist je oscarový film. Poprvé jsem ho viděl ve třinácti letech a od té doby je můj nejoblíbenější. Tématika horových filmu je pro mě častou inspirací. Neznamená to ale, že bych byl vyznavačem ďábla. (smích)

Sláva Vaic