Pohled na pšovlcký statek z tvrziště.

Při pěstování zeleniny nepoužívají postřiky a věří v budoucnost špaldy

Šulitkovi hospodaří na statku s tvrzištěm

Hospodařit na starém statku není zas tak výjimečné, ovšem hospodařit na statku, k němuž patří tvrziště, jež je jednou z nejvýznamnějších středověkých památek na Rakovnicku, to už je něco. Václav Šulitka s rodinou takové hospodářství v Pšovlkách vlastní. Už pětadvacet let žijí v místě, kde se začaly psát dějiny vesnice. Jejich statek ale nemají ve svém hledáčku jen archeologové a památkáři, jezdí sem i makrobiotici, kteří patří mezi nejpočetnější skupinu odběratelů jejich zeleniny. Při jejím pěstování nepoužívají žádné postřiky a prodávají ji levněji než je k dostání biozelenina. Není divu, že je poptávka větší, než je rodina schopna vypěstovat.

Václav Šulitka krájí čerstvý chléb připravený v páře.

Život vedle tvrziště

Tvrziště je místo, kde v minulosti stávala tvrz. Ta pšovlcká obklopená vodním příkopem byla postavena patrně ve 13. století. Její zánik se datuje do časů třicetileté války. Podle písemných pramenů ji roku 1620 vyrabovala císařská vojska a od té doby již nebyla obnovena. Kamenné rozvalily, které dnes na ostrůvku najdete, ale nejsou pozůstatkem původní středověké tvrze. Kamenný sklep s propadlou klenbou je raně barokní.

„Údajně je to lednice, do které se ukládal led. Chtěli bychom ji opravit. Máme na ni hotový projekt a snad se nám podaří získat dotaci. Je to aktivita syna,“ vysvětluje Václav Šulitka. To, že žijí na statku s takovou historií, jim občas přinese zajímavá překvapení. Není to tak dávno, co se u jejich vrat objevila rodina z Dánska s tím, že její rod tvrz vlastnil kolem roku 1570. A když loni čistili rybník, tedy původní vodní příkop tvrziště, našli při jeho odbahňování spoustu starých keramických střepů i zbytky dřevěné palisády. „Byly to krásně opracované dubové sloupy. Při bagrování se všechna hlína z rybníka vyvezla na pole a tam jsme ji přehrabovali a hledali střepy. Pochopitelně přitom byla paní Blažková z rakovnického muzea,“ říká pšovlcký hospodář.

Na statku vypomáhá i 91letá tchyně majitele. Na snímku pózuje u starého stroje, který už se ale nepoužívá.

Začátky i se zvířaty

Samotný statek, v jehož uzavřeném dvoře se tvrziště nachází, je starý zhruba 250 let. Šulitkovi ho koupili v roce 1992 od restituentů. Původní majitelé na něm hospodařili do roku 1948, než jim ho komunisté zabrali. Po revoluci ho získali zpět, ale nikdo z potomků se do zemědělství vrátit nechtěl. „Byla to jedna z prvních vyřízených restitucí na okrese. S majiteli jsme se domluvili a statek koupili. Nepocházíme odtud. Se ženou jsme bydleli v Praze, pak v Jenči a sem jsme přišli za prací. Byl jsem agronom. Když přišla revoluce, žena už se nechtěla znovu stěhovat jinam, a tak jsme se rozhodli, že statek koupíme a budeme hospodařit na svém. Začínali jsme s klasickými plodinami a zpočátku měli i zvířata, protože z restitucí bylo dvacet krav. Chvíli jsme se v tom plácali, až jsme s nimi asi po šesti letech skončili a začali dělat víc zeleninu. S tím nám hodně radil můj brácha, který je zahradník,“ vypráví Václav Šulitka.

Zůstali jen u slepic, které si žijí na dvorku tak svobodně, že některé z nich dokonce objevily kouzlo divokého způsobu života a hnízdí na smrku, a také u chovu kachen. I nad ním se ale pomalu smráká, protože v rodině, kde je na jídelníčku hlavně zelenina a minimum masa, je problém najít někoho, kdo by je zabil.

Tvrziště obehnané vodním příkopem patří mezi nejvýznamnější středověké památky na Rakovnicku.

Škoda lnu a konopí

„Ke statku máme 50 hektarů polí. Živí nás především brambory, kromě nich pěstujeme pšenici a plodiny, které prodáme sami ze dvora. Děláme věci, které se pěstují málo, například proso, lesknici, což je krmení pro kanáry, nebo jsme zkoušeli komonici. U některých plodin máte jeden rok pohádkový výnos a další dva z toho není nic, a tak se pořád snažíme hledat něco, co by bylo zajímavé. Moc rád bych třeba pěstoval len, který je krásná plodina, ale když jsme to jeden rok zkusili, zjistili jsme, že se nedá sklidit. Zamotal se nám do kombajnu. Všechno šlo dovnitř a ven už nic. Podobné to bylo i s konopím. Vyrostly nám nádherné čtyřmetrové rostliny, které byl problém sklidit. Přitom je to plodina s širokým využitím. Má úžasně výživné semínko, z vlákna se vyrábějí provazy a z pazdeří izolace. Za pětadvacet let už jsme toho vyzkoušeli dost,“ popisuje hospodář. Letos budou vedle brambor, špaldy a zeleniny opět pěstovat pohanku a olejninu světlici barvířskou.

91letá pomocnice

Kromě dcery, která pracuje ve vyhlášené vegetariánské restauraci Barevný bufet v Berouně, hospodářství zaměstnává celou rodinu. „Dcera byla čtyři roky ve Švýcarsku, pak tu s námi asi rok pracovala a před časem nastoupila do restaurace v Berouně, kam dodáváme naši zeleninu. Že ji to odválo pryč, mě mrzí. Na zemědělství byla šikovná a každá ruka, která tu ubude, je znát.“

Václavu Šulitkovi, jeho manželce a synovi na statku stále pomáhá i jeho tchyně. A teď se podržte! Je jí 91 let. Přitom je tu pořád plnohodnotnou pomocnicí, která sama ořezává veškerou úrodu cibule a česneku. „Jsem zvědavá, jak dlouho to ještě půjde. Už hůř vidím a někdy nedokážu jít bez francouzských holí,“ říká. S Šulitkovými žije v Pšovlkách od doby, co tu začali hospodařit. Prodala dům v Praze, aby v roce 1992 mohli statek koupit. „Měla jsem 120 metrů čtverečních obytné plochy a strašit tam sama se mi nechtělo. Byla jsem ráda, že jsem se přestěhovala sem,“ vypráví.

Vyznavači makrobiotiky

Uživit se zemědělstvím bylo v 90. letech mnohem jednodušší. Tehdy byly výkupní ceny za ječmen 390 korun, dnes jsou 230 korun. Za celou dobu si ale nikdy neříkali, že už to nemá cenu a skončí. „Žijeme skromně. Naše stravování vychází z makrobiotiky, masa moc nesníme a máme spoustu vlastní zeleniny a obilovin, takže toho nemusíme moc kupovat. Pomalu spějeme k tomu, abychom byli úplně soběstační. Právě z období, kdy jsme se nadchli pro makrobiotiku, máme hodně odběratelů,“ popisuje Václav Šulitka. Jsou mezi nimi i lidé ze vzdálenějších krajů, například z Tábora nebo východních Čech.

O zeleninu (tedy cibuli, česnek, mrkev, petržel, celer, dýně, zelí apod.), kterou pěstují bez postřiků, je velký zájem. Zatímco biocibule se běžně prodává za 40 korun, u Šulitků ji koupíte za 15 korun. A tak by jí prodali mnohem víc, než zvládají vypěstovat. V poslední době hodně sázejí na špaldu, tedy původní nešlechtěnou pšenici, která je zdravější a lepek, jenž obsahuje, je stravitelnější než ve šlechtěných obilninách.

Čerstvá špaldová mouka

„Špalda se pěstuje velmi dobře. Vyroste bez hnojení, nepotřebuje žádné fungicidy. Problém ale je, že je to pluchatá pšenice, a tak je potřeba ji dostat ze slupky. Vozili jsme ji do mlýna v Mladé Boleslavi, teď ji budeme vozit do Klatov. Kdybychom měli stroj, kterým bychom ji loupali přímo na statku, odpadla by nám jedna starost a také by byla pořád čerstvá. Nejlépe se skladuje nevyloupaná a mouka z čerstvě umleté špaldy je nejlepší,“ vysvětluje pšovlcký pěstitel. I špalda láká na jeho statek dost zákazníků. Pokud ji nechtějí celou, tak jim ji čerstvě namele. Její využití v kuchyni je rozmanité.

Václav Šulitka se svými plodinami v kuchyni experimentuje dost často. Peče domácí kvasový chleba a připravuje ho i v páře, takový je prý nejzdravější. „Tenhle jsem dělal dneska ráno, je ještě teplý, tak je trochu jako knedlík, ale až vychladne, bude to jinačí. Dal jsem do něj všechno možné, i brambory a vločky,“ říká, zatímco krájí chleba k ochutnání. Je netradiční, ale moc dobrý, stejně jako další pochutiny, které přinese na stůl. S rodinou pracuje na statku od šesti ráno do osmi večer, ale jak poznamenává, je to volný režim. „Máme svobodu, nikdo nás nehoní, takže jsme vlastně pořád na dovolené,“ uzavírá s úsměvem.

Markéta Hartlová