Zbyšek Bok s přítelkyní Soňou na palubě letadla.

Ve Stockholmu na výletě v době teroristického útoku

S vraždícím kamionem se minuli o pár minut

O tom, že být ve správném čase na správném místě, nemusí být vždycky úplně příjemné, nám vyprávěl Zbyšek Bok z Lubné. Se svojí přítelkyní Soňou Novákovou se totiž úplně náhodou ocitli v pátek 7. dubna na hlavní třídě švédské metropole jen pár minut poté, co zde zaútočil sebevražedný atentátník. Přitom nechybělo mnoho a mohli být v centru dění i přímo během útoku samotného.

Policejní auta obložená květinami.

Výlet jako překvapení

Ještě v pátek ráno Zbyšek vůbec netušil, kam na víkend pojede. „Asi 14 dnů předem mi moje přítelkyně řekla, ať si v pátek vezmu dovolenou, že poletíme někam na ‚eurovíkend‘, ale kam, to jsem nevěděl. Přes veškeré indicie, které jsem v průběhu týdne vypátral, jsem se domníval, že to bude Londýn. Přímo na letišti jsem ovšem zjistil, že poletíme do Stockholmu. Z destinace jsem byl nadšený, ale proběhly mi hlavou události z konce loňského roku, kdy tam v okrajových čtvrtích byly žhářské útoky a všeobecně gradující problémy s muslimským obyvatelstvem. Tak jsme se tomu pousmáli,“ popisuje Zbyšek. Za pár hodin je ale smích přešel.

„Přiletěli jsme dopoledne přímo do Stockholmu. Tam jsme měli objednaný autobus, který nás měl odvézt do centra. To trvá asi 45 minut. Ale do prvního autobusu nás jako poslední dvojici nepustili, protože byl plný a oni tam nepouštějí nikoho na stojáka. Takže jsme čekali další čtvrt hodiny a to nás možná zachránilo od toho nejhoršího. Přijeli jsme pak dalším autobusem přímo do centra a potom, co jsme vystoupili, jsme ušli asi 100 metrů směrem do nákupní třídy do nejrušnější ulice v metropoli. Udělal jsem Soně jednu fotku a druhá fotka už byl náklaďák, který hořel.“

Vlna solidarity s oběťmi útoku byla obrovská.

Představte si centrum Prahy

Náhoda a vlastně přeplněný autobus způsobily, že naši cestovatelé dorazili na místo útoku jen pět až deset minut poté, co kamion jako smrtonosná zbraň projel hlavní nákupní zónou Stockholmu. „Nejdřív jsme vůbec netušili, co se děje. Slyšeli jsme první hasiče, tak jsem si říkal, že někde asi hoří. Pak přijela první dvě policejní auta, tak jsem to odhadoval na autonehodu. Ale jakmile jsme byli přímo na tom místě, viděli jsme davy lidí, jak v panice prchají pryč. Kamion projel asi šest set metrů dlouhou ulici, kterou bych přirovnal k ulici Na Příkopě v pražském centru. To, že zemřeli jenom čtyři lidé, je skoro zázrak. Byl tam hlavně strašný hluk a spousta lidí. Přijížděla kvanta dalších hasičů a policistů, jak označených tak v neoznačených autech, a sanitky. Nad hlavou nám kroužil vrtulník. Lidé utíkali z centra, a protože už kompletně zavřeli metro a nejezdila ani městská hromadná doprava, všichni museli pěšky. Část lidí utíkalo, další nevěděli, co se děje, tak zůstávali na místě. Bylo to v čase, kdy lidé odcházejí z práce, takže vlastně dopravní špička. Soňa se podívala na telefon na zprávy a tam jsme uviděli, že došlo k teroristickému útoku. K vyhrocení situace navíc přispíval fakt, že je tady každý čtvrtý nebo pátý člověk černoch nebo muslim. A z těch podobných událostí už víme, že ten útok může ještě pokračovat. Tak se díváte kolem sebe a hledáte další potencionální útočníky. Centrum kompletně zavřeli, lidi sledovali situace na telefonech, v každé ulici jsme viděli nějakou televizi za výlohou a kolem lidi, kteří sledovali zprávy. Věděli jsme, že pachatele ještě nemají. V tu první chvíli to byl pro nás hrozný šok. Byli jsme sotva pět minut ve Stockholmu a už jsme museli utíkat z centra.“

Potlesk a kytky policistům

Víkend ve Stockolmu měl tak pro české turisty zcela nečekaný začátek. Ale další dny už tak hektické nebyly. „Přímo na místo, kam vrazil ten kamion, už se druhý den člověk nedostal. Pokud nebudu hovořit o samotném centru teroristického útoku, kde se shlukovali lidé, tak byl Stockholm téměř celý víkend vylidněný. Všude byla znát obrovská vlna solidarity lidí s oběťmi, ale také velký respekt a vděčnost záchranným složkám. Lidé zapalovali svíčky a pokládali kytky. To byl neuvěřitelně silný pocit. V té dlouhé nákupní třídě postavili asi pět policejních aut, aby tam už nemohl žádný kamion projet. Policisté byli pořád všude vidět. Hlídkovali na lodích, ve vrtulnících, v autech. A lidé jim vyjadřovali úctu. Práce zásahových jednotek si tam všichni váží. Lidé se s nimi fotili, povídali si s nimi. Viděl jsem, jak místem prošli policisté a lidi jim zatleskali.“

Kromě vlny solidarity zažili i akci, kde se k situaci přímo v ulicích vyjadřovali i politici nebo veřejnost. „Na té akci byly tisíce lidí. Řečníci mluvili o tom, že je to neodradí, že se teroristů nebojí a že demokracie musí pokračovat. Lidé ve Švédsku většinou nejsou rasisté. Většina muslimů a černochů, kteří tam žijí, jsou zapojeni do společnosti. Spousta lidí se vyjadřovala i tak, že to byla jen otázka času, kdy to přijde. Situace s muslimským obyvatelstvem tam graduje a ve finále to byl jenom výsledek toho, že někomu nedali azyl, pak ho nemohli najít, aby ho vyhostili, a on se takhle pomstil.“

Nejsme zemí zaslíbenou

Pokud chtěla Zbyškova přítelkyně svého partnera překvapit, povedlo se jí to asi víc, než by si přála. Přesto to ani jednoho z nich neodradí od dalších cest. „Asi si myslela, že Stockholm je klidnější destinace. Byla to obrovská náhoda, že jsme tam byli v den, který se zapíše do historie Švédska. Byl to vlastně náš první víkendový výlet letadlem. Obrovská shoda náhod. Mladí lidé chtějí cestovat. Na druhou stranu si člověk uvědomuje, že potenciální riziko je v těchto destinacích obrovské. Jen za poslední roky, co si člověk vzpomene, toho bylo hodně. Náklaďák v Berlíně, výbuch v Petrohradě v metru. Madrid, Boston, Paříž, Turecko. Těch útoků přibývá, ale od cestování to asi většinu lidí neodradí.“ A co si Zbyšek myslí o tom, jaké nebezpečí teroristických útoků číhá u nás? Týká se nás hrozba útoků, přestože nejsme onou zemí zaslíbenou, jako třeba Švédsko nebo Německo? „Ta pravděpodobnost, že se může něco stát, je tady už taky, ale ne tak velká jako v zemích, kde mají problémy s muslimským obyvatelstvem. Ale člověk opravdu nikdy neví.“

Pavel Sklenička