Velkým pozitivem logopedických tříd je nízký počet žáků a asistenti v hodinách.

„Dnes mluví rády, což je ten největší přínos,“ říká zástupkyně ředitele logopedické školy

Děti chodí šťastné do školy i ze školy

Právě v těchto dnech probíhají zápisy do prvních tříd. Vzhledem k tomu, že u řady dětí se při nich projeví nejen například problémy s jemnou motorikou, ale i s vyjadřováním, hledají rodiče pomoc. Pokud nejde „jen“ o dyslálii (patlavost), přichází ke slovu i výběr školy, kde je na tento aspekt brán zřetel. Leckdy pátrají i mimo Rakovník, přitom zde již dva roky funguje logopedická základní škola.

První stupeň

„Logopedické třídy jsme nastartovali v září 2015. Jejich otevřením jsme reagovali na vzrůstající počet dětí s narušenými komunikačními schopnostmi. Současně s první třídou jsme zřídili i třídy ve školce,“ vysvětluje zástupkyně ředitele školy Šárka Konopásková.

Přestože logopedická škola funguje v rámci speciálních škol Rakovník, vyučuje se zde podle standardního vzdělávacího programu. „Musíme zvládnout stejný obsah výuky, jako na běžné ZŠ. Výhodou je to, že logopedické třídy jsou podle nové legislativy zařazeny do tříd, které mohou být pouze o čtrnácti dětech. A právě nižší počet žáků je jejich velkou výhodou. Rozhodli jsme se, že tyto třídy zavedeme pro první stupeň, neboť v tomto období je jejich potřeba nejvyšší. Děti, které k nám přijdou, musí mít doporučení z pedagogicko-psychologické poradny, speciálního pedagogického centra anebo od jakéhokoliv školského poradenského zařízení. Zařazení dítěte do těchto tříd není pouze na rozhodnutí rodičů, i když to je prvotní. Nicméně musí být podloženo odborným názorem,“ pokračuje Šárka Konopásková.

Nejen výslovnost

Ve druhém ročníku je nyní devět dětí a v prvním jedenáct, což je podle zástupkyně ideální počet. Nicméně i do těchto tříd je ještě možné přijímat a integrovat žáky s vývojovými poruchami učení. „Mohli bychom sem ještě zařadit i děti, které mají jiné výukové potíže, a doplnit stávající počet. Logopedické třídy nejsou jen o výslovnosti. Hovoříme o všech řečových schopnostech, protože v těchto třídách jsou i děti se závažnějšími poruchami, jako jsou dysfázie, mnohočetná dyslálie či opožděný vývoj řeči,“ přibližuje dále.

V logopedických třídách se dbá nejen na výslovnost, ale i na celkový řečový projev, rozvoj řečových schopností a schopností, které pomáhají při řeči, což je i rozvoj fonematického sluchu, motoriky mluvidel, dechová cvičení, fonační cvičení a cvičení na zrakovou pozornost. To vše se procvičuje jak v průběhu dne, tak i během dvou disponibilních hodin.

V řečové výchově probíhá jednak skupinová výuka, ale i individuální. „Během ní si děti beru jednotlivě z hodiny a pracuji s nimi jako logopedka podle jejich konkrétních potřeb. Vše navíc probíhá ve spolupráci s klinickou logopedkou Lucií Kolskou, která nad námi dělá jakousi supervizi. Děti si nosí sešity s úkoly od svých logopedů a my je s nimi procvičujeme jinou formou, než rodiče,“ dodává. Výuku všech předmětů v logopedických třídách navíc zajišťují speciální pedagogové, kteří využívají v maximální míře názornost a interaktivitu.

Povídat si...

Faktem je, že v posledních letech přibývá dětí s řečovými poruchami. Dnes je spíše výjimkou, když se dítě v pěti, šesti letech dokáže řečově projevovat tak, jak bychom považovali za běžné. Téměř každého provází nějaká drobná porucha.

Pomineme-li příčiny, které souvisejí s prenatálním vývojem dítěte, hlavním důvodem je to, že se dnes s dětmi málo povídá. „Myslím si, že dnes nezbývá čas na obyčejné popovídání, komentování všeho, co děti vidí, co se kolem děje. Tento mluvní vzor je pro děti velmi důležitý. Ale pochopitelně záleží na tom, o jakou poruchu se jedná. Když vezmeme nejjednodušší poruchu výslovnosti, je velký předpoklad – pokud není kombinovaná s nějakou další indispozicí, že by mohlo dojít k vyrovnání řečových schopností ještě před nástupem na ZŠ. V případě těžších poruch – např. dysfázie (těchto dětí máme asi nejvíce) – záleží na jejím stupni a na tom, o jaký typ se jedná. Ale pokud půjde o prostou dysfázii, měl by první stupeň školní docházky k vyrovnání obtíží stačit,“ dodává.

Děti tu absolvují klasickou výuku jako na běžných ZŠ.

Šťastné děti

Dalo by se říci, že logopedická škola navazuje na mateřskou. „Zatím máme jen jednu třídu, ale mohlo by jich být víc. Dětí s poruchami řeči je tu více, ale jsou integrovány do speciálních tříd. Do logopedické vybíráme ty, které mají závažnější poruchy řeči bez dalších kombinací. Působí tam jeden asistent a dvě učitelky, které jsou ve třídě společně už od rána, aby byl zajištěn dostatečný prostor pro individuální práci s dětmi během výchovné části. A ve třídě je pouze dvanáct dětí,“ přibližuje i chod MŠ. Asistenti jsou pochopitelně i ve třídách ZŠ.

Soudě podle reakcí maminek, děti chodí šťastné do školy i ze školy. Všechny kvitují, že je výuka individualizovaná a problémy že se řeší okamžitě. „Nastavili jsme to tak, že s rodiči komunikujeme opravdu velmi často. Minimálně jednou týdně se s nimi třídní vidí a diskutují spolu osobně či po mailu problémy dětí. Nebylo málo dětí ve třídách, které se bály mluvit, které nechtěly komunikovat. Nechtějí mluvit, protože jim obvykle jejich okolí nerozumí. A dnes mluví rády, což je pro mě ten největší přínos. Navíc to, že mluví, jim pomáhá v dalším rozvoji,“ uzavírá Šárka Konopásková.

Daniel

Abychom předchozí řádky více konkretizovali, dejme prostor několika maminkám. První z nich je matka Daniela, který má logopedickou vadu řeči, psychickou poruchu a ADHD. „Dan sem začal chodit od první třídy díky doporučení z pedagogické poradny. Spolupráce se školou je naprosto perfektní a pokroky jsou velké. Jsem ráda, že syn šel do logopedické školy, protože to má dobrý vliv na jeho psychické zdraví, i když má různé stavy. Do školy chodí rád a dělá mu dobře, že je ve třídě méně žáků. Před tím navštěvoval školku, kde bylo 24 dětí, což byl problém. Nepřistupovali k němu tak, jako zde, takže více nechodil, než chodil. Určitě by mu pomohlo, kdyby sem chodil už do MŠ, vše by pro něho bylo jednodušší. V první třídě mu nebylo rozumět vůbec, teď už jsou vidět pokroky. Dnes už je s ním i mnohem lepší komunikace, už není tak bázlivý. Jsem spokojená a zdejší ZŠ bych doporučila všem, kdo mají podobné problémy. Nejradši bych byla, kdyby tu vychodil celou ZŠ. Hrozím se toho, kdyby po páté třídě měl jít do běžné školy. Neumím si představit, že by zase šel do většího kolektivu dětí.“

Honzík

Osmiletý Honzík má masivní ADHD s poruchou soustředění a chování, úzkostlivé stavy, oční vadu (6,5 dioptrie), svalovou hypotonii a další problémy spojené s jeho onemocněním. „Když se na něho podíváte, nic nepoznáte, vyrovná se se zdravými dětmi. Měl rok školní odklad, který jsme využili na to, že jsme ho z běžné školky přesunuli sem do logopedické. A v té chvíli se u něho začaly projevovat přímo skokové změny. Je tu jiné vedení, než v běžné školce. Pak jsme ani chvilku neváhali jej dát sem i do první – logopedické třídy, která je současně i o individuálním přístupu ve všech směrech. Paní učitelka mu například zvětšuje podklady, aby vše viděl. Když se totiž dostane do úzkých, zpanikaří a úkol neudělá. Nelituji, že jsme ho sem dali, nechám ho tu do páté třídy a budu doufat, že přechod do šesté třídy, kde už bude více dětí, překonáme. Myslím si, že kdybychom ho sem dali ve čtyřech nebo v pěti letech, bylo by to jiné. Zmeškali jsme rok a doháněli jsme s ním vše sami doma. Dnes všechny problémy probíráme s učitelkou a na jejich odbourávání pracujeme společně,“ líčí jeho maminka.

Barborka

Barborka začala chodit ve čtyřech letech do speciální školky. Má kombinované postižení, narodila se s vrozenou srdeční vadou, má genetické postižení a bojuje i s hypotonií. „Volili jsme školku s menším počtem dětí a s individuální péčí. Když se nám narodila druhá dcera, chodila sem také, i když je bez zdravotního handicapu. Před dvěma lety jsme se rozhodovali, kam dáme Barborku do školy. Přemýšleli jsme o základní logopedické škole v Měcholupech, protože jsme netušili, že se bude otevírat logopedická třída i v Rakovníku. Nakonec sem Barborka nastoupila, za což jsme moc rádi. Je pro nás podstatné, že do školy chodí ráda, v matematice sice má individuální plán, ale jinak zvládá běžnou výuku, i když musí mít svého asistenta. Vím, že někteří rodiče váhají sem své dítě dát, vzhledem k tomu, že tu je i praktická a speciální škola. Ale logopedická škola je klasická ZŠ. A skutečně velké plus je malý počet dětí ve třídě – to mohu porovnávat i díky druhé dceři, která teď začala chodit na klasickou ZŠ. Ve třídě je 30 dětí, jedna učitelka, takže děti musejí pracovat samostatně. Logopedická škola je oproti tomu rodinná a dítě s hendikepem není vyčleněné z velkého kolektivu,“ uzavírá poslední z maminek. Lenka Pelcová