U Hejného metody musí děti přijít na řešení samy logickou cestou. Foto Markéta Hartlová

ZŠ Lubná vyučuje matematiku Hejného metodou už pátým rokem

Když matika baví tak, že nechcete skončit

V žebříčku nejméně oblíbených školních předmětů ji najdete na nejvyšších místech. Zároveň se o ní mluví jako o největším strašákovi maturantů. Další nápovědy už nejsou potřeba. Jistě snadno uhodnete, že je řeč o matematice. Jenže ona není matematika jako matematika. Samozřejmě že má jasně dané a neměnné výsledky, jenže se k nim nemusíte dobrat jen cestou, kterou se naprostá většina z nás učila ve škole. Základní školy, které se nebojí novinek a hledají cesty, jak učit moderněji, zkouší metodu profesora Hejného. Ta existuje již od 90. let minulého století a staví na logickém myšlení. Ačkoli prorazila převážně v městských nebo alternativních základních školách, nebojí se jí ani na vesnici. A dokonce se s ní můžete setkat i na Rakovnicku. Metodou profesora Hejného vyučuje už pátým rokem ZŠ Lubná. Dnes jí zbývají jen poslední tři ročníky, ve kterých se učí ještě postaru.

Násobilku, prosím!

Dokud to sami neuslyšíte, neuvěříte, že při hodinách matematiky můžou padat i takové věty jako: „My ještě nechceme končit.“ „Ještě násobilku. Prosím, prosím.“ Nejenže jsem přesně takové věty od lubenských školáků slyšela, ale měla jsem chuť se k nim přidat s prosbou: „Ne, paní učitelko, já ještě nechci zpátky do redakce, ještě mi dejte jeden úkol.“ Patřím sice k menšině, pro niž byla matika oblíbeným předmětem, ale kdybych se ji mohla učit tak jako žáci v Lubné, doslova bych ji zbožňovala.

„Hejného metodu jsme u nás zavedli, když jsem se stal ředitelem a kolegyně Hana Hvězdová zástupkyní. Důvod byl ten, že jsme na výsledcích testů Kalibro každoročně viděli, jak velké problémy děti s matematikou mají. V sedmé třídě a i některých dalších se žáci pohybovali pod průměrem a co si budeme povídat, matematika děti nebavila,“ vysvětluje ředitel ZŠ Lubná Radek Vyskočil. Metoda profesora Hejného ho oslovila nejen proto, že je přínosná pro děti, ale i díky tomu, že učitele nenechá zakrnět. Nutí je se na hodinu dobře připravit a být aktivními.

Matika je o kvalitě myšlení

Nechme ale promluvit přímo profesora Milana Hejného. Jak sám říká, jeho metoda vychází z toho, že jsou děti zvídavé, mají potřebu hledat, řešit a povídat si o tom s kamarády. „Učitel nic nevysvětluje, neskáče dětem do řeči, neopravuje je, nechá je, aby řešily úlohy samy. Ve vzájemné komunikaci pak žáci prohlubují svoje poznání. Matematika není o rychlém a správném počítání, je o kvalitě myšlení. Co je a bude stále více žádáno, je schopnost řešit problémy a komunikovat. Naše metoda učí obojí,“ vysvětluje Milan Hejný.

Odborníci metodu popisují tak, že jde o budování sítě schémat, která si každý žák tvoří řešením vhodných úloh a diskuzích o nich se spolužáky. Ona schémata popisuje profesor Hejný na příkladu, kdy vám někdo položí otázku, kolik máte doma oken. Vy si předtím, než odpovíte, projdete v mysli všechny pokoje a okna spočítáte. Ve svém podvědomí totiž máte uloženo schéma bytu. „Psychologové tvrdí, že převážnou část znalostí, které člověk používá, má uloženou v takovýchto schématech,“ uvádí Milan Hejný. K jeho metodě se přiklání stále více škol. Ze 4 100 základek, které v Česku jsou, už na ni najelo přes 750.

Jedním z výukových prostředí jsou zvířátka dědy Lesoně. Jaké zvíře děti představují, poznáte podle značek, které mají na sobě nalepené.

Autobusem po třídě

A je to tu. Sice mě Hana Hvězdová neposadila přímo do lavice mezi školáky, ale jsem teď s dětmi na jedné lodi. I když ony jsou spíše kapitány, tedy protřelými mazáky, kdežto já zatím vyplašený nováček. První úloha se jmenuje cyklotrasa. Máte tu několik bodů označených písmeny a spoustu různě barevných čar, které je spojují. A k čemu mapa je? Je to jedno z výukových prostředí, kde se mimo jiné učíte sčítat.

Mnohem jednodušší prostředí, na němž lze jinakost Hejného metody představit, je autobus. Po třídě je umístěno několik zastávek. Jimi projíždí pomyslná autobusová linka, kde žáci do autobusu nastupují nebo z něj vystupují. A přitom se učí sčítat a odčítat. Například takto: Když na první zastávce nastoupilo šest lidí, na druhé vystoupili dva a nastoupili čtyři, kolik jich bylo v autobusu, když dojel na třetí zastávku? Žáci si cestující nemusí jen představovat, stávají se jimi, a tak po třídě postupuje od zastávky k zastávce skupinka dětí.

Ve třídách strávím jednu vyučovací hodinu (která rychle uteče) a odcházím hrdě, protože až na dvě malá škobrtnutí jsem všechny úkoly vyřešila správně. Abyste Hejného metodu pochopili, museli byste být na hodině také. Pak byste viděli, jak je zábavná, že děti neskutečně baví, a tak se pořád nadšeně hlásí a odpovídají. A hlavně se učí matematiku, kterou si dokáží představit. Nejsou to jen strohá čísla. Vždy se za nimi skrývá reálné prostředí a k výsledku se doberou logickou cestou.

Pro každého něco

A jak metodu vnímají samy učitelky? „Asi patnáct let jsem učila matematiku klasicky, posledních pět let metodiku profesora Hejného. Hodiny jsou při ní jednoznačně zábavnější, děti reagují velmi spontánně. Pracujeme i s úlohami, které mají několik řešení, nebo naopak žádné řešení nemají. To je moc zajímavé. Líbí se mi, že metoda hodně rozvíjí logické myšlení. Není to ovšem metodika pro každého učitele. Musíte být přístupná tomu, že někdy děti vymyslí o dvě nebo tři řešení víc než vy. Ne každý učitel je schopný něco takového přijmout,“ říká Lenka Braná, učitelka 2. třídy.

Podobný názor mají i její kolegyně. Podle Hany Hvězdové tato metoda kantory učí dívat se na vzdělávací proces jinýma očima: „Tato matika je skvělá v tom, že i děti, které jsou v ní slabší, si najdou nějaké prostředí, které jim jde. Tím, že se prostředí znovu a znovu spirálovitě objevují, mají děti čas si na řešení přijít samy. Některé to pochopí hned, některé za půl roku, některým to dojde třeba až za rok. Ale dojde jim to, tak proč je hned na začátku demotivovat špatnými známkami.“

Rodičovské obavy

V současnosti už se na lubenské základce vyučuje Hejného metodou od první do šesté třídy. A postupně se přejde až do devítky. Jak snadné či složité pro školáky bude, až na střední škole přejdou ke klasickému způsobu vyučování, zatím lubenští učitelé nedokáží posoudit. „Osobně bych řekla, že to problém nebude. Díky této metodě mají děti mnohem lépe rozvinuté logické myšlení. Nemělo by být složité, aby si zvykly na jiný způsob,“ říká Lenka Braná. Zatím jsou k dispozici jen srovnání u přechodu z prvního na druhý stupeň a v nich vycházejí „Hejného školáci“ velmi dobře.

Jak si budou žáci stát mimo prostředí Hejného schémat, je ostatně jedno z témat, které rodiče nejčastěji řeší. Kdo se učil postaru, má jinou matematickou představivost, a tak má z nové metody obavy. Mnohým také může připadat, že si žáci víc hrají, než se učí. A trochu nervózní bývají kvůli násobilce. „U násobilky se netrvá na tom, aby ji děti uměly perfektně zpaměti. Používají tabulku násobků až do čtvrté třídy, ale tím, jak ji používají a souřadnicově vyhledávají násobky, jim vše postupně přirozeně naskakuje,“ popisuje Hana Hvězdová.

Jaké je být v kůži rodičů, ví i učitelka Lenka Braná, jejíž syn chodí v lubenské škole do čtvrté třídy: „Sama jsem zpočátku řešila, jak je možné, že ještě pořád neumí nazpaměť násobilku. Byla jsem zvyklá, že na konci druhé třídy děti švihaly násobilku do pěti. A on ve čtvrté třídě pořád vyhledává násobky v tabulce, ale netlačím na něj, vím, že k tomu také dojde.“

Nikdo není outsider

Hejného matematika je hodně názorná, což pomáhá dětem s dyskalkulií. Snáz ji pochopí. Navíc pomáhá slabším dětem, které by při běžné výuce už od druhé třídy nosily domů čtyřky.

„Pochopitelně z nich nebudou jedničkáři ani tentokráte, ale jednoznačně je to posune výš. Nespadnou coby propadlíci dolů. Díky tomu, že si každé dítě najde nějaké výukové prostředí, které mu jde a ve kterém vynikne, se posune k průměru. To je pro děti povzbuzující a motivující,“ říká Hana Hvězdová.

Když se zeptáte samotných dětí, jak se jim hodiny matematiky líbí, začnou nadšeně vyprávět. „Nejlepší jsou pavučiny. Tam děláme takové šipky a doplňujeme podle nich čísla. Ze začátku mi moc nešly, ale teď už to chápu a mám je nejradši,“ říká Lucka Bretšnajdrová z Petrovic. „Mě matematika dost baví, nejvíc hadi. To je tohle,“ ukazuje v učebnici Tobiáš Zítek z Lubné a vysvětluje: „Když jsou to třeba hadi bez podmínky, jako je tenhle, je to tři krát tři, to je devět. A když devět a něco je jedenáct, tak se doplní dva, protože devět plus dva je jedenáct.“

Že z toho nejste moudří? Nevadí. Věřte mi ale, že kdybyste se dostali k jejich pracovnímu sešitu a jednoduchý systém řešení pochopili, už byste sešit nechtěli dát z ruky. Hejného matematika prostě baví.

Markéta Hartlová