MUDr. Jan Silber

MUDr. Jan Silber: „Příliš časná specializace na jedno sportovní odvětví dětskému organismu škodí.“

Zachránil kariéru hvězdě Philadelphia Flyers

RAKOVNÍK. Chirurga MUDr. Jana Silbera netřeba čtenářům z Rakovnicka blíže představovat. Není snad ani jeden, kdo by jméno tohoto lékaře neznal. Na chirurgickém oddělení rakovnické nemocnice pracuje bezmála půl století, šestnáct let působil ve funkci primáře. Zasvěcení vědí, že Jan Silber je nejen vynikající operatér, ale také sportovec tělem a duší. Jeho rukama „prošlo“ bezpočet sportovců různých odvětví, který spravoval jejich „bolístky“. A právě o sportu a sportovní chirurgii jsme si s doktorem Silberem přišli popovídat…

Pane doktore, můžete stručně shrnout vaše curriculum vitae?

Narodil jsem se v září 1945 v Krušovicích. Tam jsem chodil i na první stupeň do základní školy, od šesté třídy jsem pokračoval v Řevničově. Tady jsem více „přičuchl“ ke sportu, ke kterému nás vedl hlavně pan ředitel Ransdorf. Začal jsem s fotbalem, atletikou a hokejem.

Poté jsem studoval na rakovnickém „gymplu“, kde jsem samozřejmě ve sportu pokračoval.

Dělal jsem atletiku, volejbal a hrál jsem hokej za Loko Rakovník a později za tým zemědělské školy. Vystudoval jsem lékařskou fakultu na Karlově univerzitě v Praze a po ukončení studií jsem nastoupil do rakovnické nemocnice, kde jsem už více než 46 let. Od roku 1994 do konce roku 2010 jsem vykonával funkci primáře chirurgického oddělení. Teď jsem sice důchodce, ale stále pracuji na plný úvazek a na nedostatek práce si rozhodně nestěžuji.

Říkal jste, že jste hrával volejbal a hokej závodně. Věnoval jste se i jiným sportům?

Volejbal jsem hrál závodně 23 let, nějaký čas dokonce i vrcholově. Půl roku jsem oblékal dres prvoligové Slavie VŠ Praha, druhou ligu jsem hrál za Vršovice 1890 a Lokomotivu Rakovník. Spoustu let jsem ještě potom hrál volejbal rekreačně. Dělal jsem i lehkou atletiku (hlavně sprinty), hrál jsem závodně hokej, ten jsem posléze i pískal. Dále jsem se věnoval judu a lyžování. V Rakovníku je dost dětí (samozřejmě dnes již dospělých), které jsem naučil lyžovat. Zkoušel jsem i tenis, ke kterému jsem se v posledních letech vrátil. Ale bylo toho ještě daleko více. V dobách studií na vysoké škole to byla jedna z mála možností, jak se dostat ven. A díky volejbalu jsem viděl kus světa, i toho západního.

Existuje při studiu na lékařské fakultě nějaká specializace vztahující se ke sportovnímu lékařství?

Jan Silber (vlevo) v kabině hokejového týmu HC Rakovník. Vedle něj sedí trenér Ota Vejvoda, člen revizní komise Vladimír Kapoun a vedoucí A-mužstva Vladimír Soukup.

Dělá se zkouška z tělovýchovného lékařství, ale nějaká specializace během studia není. Specializace z tělovýchovného lékařství navazuje na ukončenou internu. Sportovní traumatologie není vůbec nástavbový obor.

Jak jste se vůbec k léčení sportovních úrazů dostal?

To tak nějak vyplynulo z toho, že jsem se mnoho let setkával se sportovci, kteří se mnou hráli, či jsem je znal a přicházeli s různými problémy – hlavně úrazy. Snažil jsem se jim pomoci, a když se to podařilo, řekli si to mezi sebou a přicházeli další a další.

Běžný divák vidí lékaře sportovních týmů většinou na lavičce s „kufříkem“, případně při zranění hráče sprintujícího na hřiště, aby mu poskytl první pomoc. Působil jste někdy ve funkci klubového lékaře?

Mnoho let dělám doktora rakovnickému hokejovému ačku. Myslím, že se ten začátek datuje k době otevření umělé ledové plochy v Rakovníku, to znamená k roku 1979. Ale občas jsem „zaskakoval“ i u fotbalu, u volejbalu (hlavně při zahraničních zájezdech). Občas doktor na to hřiště musí. A na ledě to není vůbec jednoduché. Ono to totiž dost klouže. Člověk se musí naučit se tam pohybovat v botách. Na bruslích je to legrace.

Můžete se trošku zastavit u vaší funkce lékaře rakovnických hokejistů?

Jak jsem již říkal, myslím, že jsem se k tomu dostal v roce 1979. To začínal můj syn v první přípravce, a tak jsem se na zimáku pohyboval častěji. Dokonce jsem začal znovu hrát hokej. Áčko tehdy trénoval můj spolužák a kamarád Pavel Tuček a ten mě přivedl na střídačku. Ale zajištoval jsem i žáčky a později dorost. Ty vedl tehdy Vláďa Kapoun s Milošem Papežem. A nějak jsem tam, s krátkou přestávkou, zůstal dodnes. Už si připadám jako inventář.

Zmínil jste svého syna. Vím, že jeden čas nastupoval i za rakovnické „áčko“, ale pak najednou z rakovnické soupisy zmizel…

Honza hrál hokej od žáčků, přes dorost a v šestnácti letech ještě se dvěma spoluhráči z dorostu nastupoval i za „áčko“. Myslím, že hrál docela dobře. Ale stejně dobře hrál i tenis, vyhrál okres starších žáků, a lyžoval. Když ale šel studovat na vysokou, musel sport omezit.

Já jsem ho nesměroval k vrcholovému sportu. Prioritní byla škola. On ale hokeje úplně nezanechal a spoustu let hrál v Praze odborářskou ligu, která tam má velice slušnou úroveň. Teď hraje docela dobře golf. I já jsem měl na medicíně velké problémy se sportem, a kdybych jej neomezil, tak bych nejspíš nedostudoval.

Doktor Silber v akci při zápasu HC Rakovník – Černošice.

Musel jste při hokejových zápasech řešit nějaký závažnější problém?

Samozřejmě, že se něco při takovémto tvrdém sportu přihodí. Běžná šití či zhmožděniny jsou na denním pořádku. Nejzávažnější ale asi byl infarkt při zápase, kde jsem byl jako protihráč. Díky bohu, vše dopadlo dobře. Hokejista, kterého infarkt postihl, je stále mezi námi.

Jste sportovci vyhledávaným operatérem. Jaká sportovní zranění jste musel ve své lékařské kariéře nejčastěji spravovat?

Suverénně vedou kolena. Těch jsem ve svém chirurgickém životě odoperoval přes pět tisíc. Jenom artroskopií mám přes 4300. Ale nejsou to jenom sportovci. Nejvíce jde o fotbalisty a v poslední době přibývá lyžařů. Ale jsou to i jiné úrazy a ne všechno se musí operovat. Některé úrazy jde léčit i bez nože.

Prošly vašima rukama nějaké významné sportovní osobnosti?

Samozřejmě jsem léčil řadu významných sportovců. Šlo hlavně o hokejisty a volejbalisty. Ať již to byli hokejisté Honza Neliba, Franta Větrovec, Jarda Kameš a David Čermák, volejbalisté Honza Bauman a Bušťa Keller, dálková plavkyně Jana Pechanová a mnozí další. Asi nejznámějším je hokejista Jakub Voráček, který dnes hraje NHL za Philadelphia Flyers. Toho jsem si přes kolena doslova „vypiplal“. On také všude prohlašuje, že jsem mu zachránil kariéru. Když jsem byl za ním ve Spojených státech na hokeji, tak to tam znovu opakoval kamarádům, kteří byli se mnou.

Předpokládám, že jste také vášnivým sportovním fanouškem. Sledujete sportovní zápasy spíš v televizi, nebo vyrážíte i na stadiony v roli diváka?

Samozřejmě, že jsem velký fanoušek. Nejvíce sleduji hokej. To je jasné. Každé ráno otevřu internet a projdu si výsledky NHL. Pustím si i videa s góly, hlavně jak hrála Philadelphia Flyers, ale i Boston Boston a Florida Panthers, kde jsou čeští hráči. Sleduji naší nejvyšší ligu ale i WSM ligu, kde nyní hrají Rytíři Kladno. V televizi sleduji i tenis, fotbal, volejbal a atletiku. Občas se vydám i na stadion. Ale času je málo…

Jakým jste fanouškem? Klidným, nebo se necháte strhnout atmosférou zápasu a občas vykřiknete nějaké to slovo, nad kterým by se Guth-Jarkovský začervenal?

Jsem spíše kliďas, ale také mne občas něco vytočí. Jsou to hlavně některá rozhodnutí rozhodčích, či úmyslné fauly. Ale většinou nenadávám.

Jan Silber (druhý zleva) sleduje dění na hřišti ze střídačky.

Byl jste se někdy podívat na nějakém mistrovství světa nebo na olympiádě?

Ano, byl jsem na Mistrovství Evropy ve volejbale v Gentu a Stockholmu, na Mistrovství světa v hokeji v Praze (v podstatě na všech, která se tady konala), na ME v atletice před lety apod. Na olympiádě jsem bohužel nebyl. Zážitků bylo hodně, asi největší byl zisk bronzové medaile našich volejbalistek v roce 1987 v Gentu, kdy jsem byl u toho.

Vraťme se ještě k chirurgii. Někteří sportovci jsou na hřišti pěkní tvrďáci, ale když dojde „na věc“, tak se třeba bojí jít k zubaři. Setkal jste se někdy ve své praxi s podobným přístupem?

Máte pravdu. Někteří sportovci se chovají jako tvrďáci, ale když přijde na věc, tak jsou hodně maličcí. Někteří chtějí být co nejdříve zpátky na hřišti, jiní odkládají operaci na neurčito, bohužel se mnohdy hodně poškozují. Jsou úrazy, které potom už, bohužel, nejdou spravit.

Jako laik někdy kroutím hlavou nad situací, která se stává zejména při fotbalu. Na trávníku se svíjí hráč v bolestech, „umírá“, pak přiběhne doktor, postříká mu nohu sprejem, hráč vyskočí a po zbytek zápasu běhá jako srnka. Jsou lékařské spreje opravdu tak zázračné?

Při těchto situacích se vždy u televize směji. Sprej nohu trochu ochladí, to je všechno. Ale velká část bolesti za chvilku odezní sama. Většinou se to děje při fotbalových zápasech. Tam hráči vždycky trochu přihrávají. Hokejisté jsou jiní. Ti se zbytečně na ledě nepovalují.

Poslední dvě otázky se týkají sportu všeobecně. Bráno z lékařského hlediska, je dobře, když se dneska děti specializují na jeden sport už v nízkém věku?

Není. Nejdůležitější je všestranný rozvoj dítěte. Teprve potom může přijít specializace. Dnes je to trochu vyhrocené, protože se začíná se specializací velmi brzy. Tím se některé svalové skupiny přetěžují a jiné „zakrňují“. Proto je důležité i při specializaci provádět některé kompenzační cviky, eventuálně dělat doplňkové sporty, které jednostranné přetížení organismu trochu zmírní. Někteří ambiciózní rodičové žijí v iluzi, že právě ten jejich syn či dcera budou nej. Ale neuvědomují si, že dítě poškozují – mnohdy na celý život.

Co říkáte tomu, že většina dnešních dětí se sportu a zdravému pohybu příliš nevěnuje. Několikrát jsem vidět, že při tělocviku na základní škole cvičilo pět, sedm dětí a zbytek třídy „seděl“ s omluvenkami od rodičů. Vzpomínám si, jak na gymnáziu prof. Norbert Kremer říkával, že z tělocviku nás omlouvá jenom smrt.

To je strašné. Já osobně bych přidal hodinu tělocviku denně. Když vidím dnešní děti, jak jsou tlusté, neohrabané, jak nic nevydrží, při banálním pádu si něco zlomí, protože jsou nemotorné, tak mě to děsí. Ale každé má mobil, tablet či PC a tráví na něm denně spoustu hodin. Nevím, kam až to může dojít. A rodiče to podporují, protože mají od nich pokoj. Před pár lety to rozhodně tak nebylo. A ještě pro upřesnění. Ta Bertova hláška pochází od pana prof. Jana Juda, který říkával, že omlouvá jen vlastní pohřeb.

Tomáš Bednařík