Jan Kratochvíl s trenérem Josefem Váňou po vítězství v italském Meranu.

Letos by chtěl být ve významných dostizích opět, obhájit Gran Premio a pokusit se vyhrát „Velkou“

S Janem Kratochvílem nejen o Velké pardubické

Šestadvacetiletý Jan Kratochvíl, rodák z Rudy, patří k talentům české překážkové scény. Od roku 2013 jezdí ve stáji Josefa Váni a dalo by se říci, že s tímto přestupem souvisí i jeho stále se lepšící výsledky. Ty završila loňská, téměř pohádková sezona, v níž zvítězil v Meranu na 5000 metrů dlouhé Gran Premio a o čtrnáct dnů později dojel na druhém místě na Velké pardubické. K rozhovoru jsme se sešli v jeho rodišti, kde se konala beseda věnovaná jezdectví a úspěchům místních koňáků. Trochu paradoxně jsme seděli vedle zákusků, takže původně zamýšlená první otázka musela chvíli počkat.

Můžete vůbec sladké?

Teď ne, protože zítra ráno odjíždím do Itálie na dostihy, takže nemohu jíst vůbec.

Vůbec? Jak to vydržíte a kde pak berete sílu na závody?

Sladké si občas dám, ale spíše ráno ke snídani. Cukry při ježdění v práci vypotím a mám energii na celý den. Když mám v den dostihu dobrou váhu, tak si dám lehkou snídani a v průběhu dostihů energii doplňuji různými gely. S plným žaludkem se moc dobré výkony podávat nedají.

Zhruba před třemi lety jste nastoupil do stáje k Josefu Váňovi. Dá se říci, že to pro vás byla zásadní změna v profesním životě?

Tím, že jsem nastoupil k panu Váńovi, který vede v podstatě největší stáj u nás, se má kariéra obrátila asi o sto osmdesát stupňů. Je tam z čeho vybírat, koně jsou kvalitní a trenér ví, jak s nimi pracovat. Má spoustu zkušeností, takže koně jsou v dostizích připraveni na maximum. Proto i mé úspěchy začaly přicházet až na jeho koních.

Co to přesně obnáší, stát se kmenovým jezdcem nějaké stáje?

Každodenní trénink s koňmi, být u nich od rána do večera, pracovat s nimi, připravovat je na dostihy. Já mám tu výhodu, že je jezdím i v dostizích, takže vím, na čem sedím. Postupem času, jak jsem se dostavovaly úspěchy a zkušeností, mě začali najímat i další trenéři. Takže dnes jezdím i koně, které ani neznám. Když nastane tato situace, musí mi stačit videa a to, co se o nich dozvím. To vše jsou zkušenosti, které mi dávají možnost udělat dobrý výsledek i s koňmi, které neznám.

Pro vás je tedy jednoznačně výhodou, když absolvujete dostih na koni, kterého více znáte. Je to stejné i pro koně?

Pro mě je to určitě lepší, vím, co od něho mohu čekat. Koni je to úplně jedno. Ve stájích jsme dva žokejové, takže některé koně máme rozdělené – některé jezdím já, další zase Pepča (Josef Váňa ml.), ale některé si střídáme podle toho, jaký je to dostih. Pepča je stájová jednička, takže má možnost prvního výběru. Když jich máme více, dalšího si vybírám já a pak teprve najímáme další žokeje na zbývající koně.

Zmínil jste, že Josef Váňa ml. je stájová jednička. Máte vůbec šanci jej ve stáji jeho otce někdy nahradit?

Nemyslím si, že by to nebylo reálné. Pepča už toho má spoustu za sebou, teď má rodinu a údajně by se spíše chtěl věnovat trenérskému řemeslu, které by tak převzal po svém otci. Takže reálná šance je, ale v takhle velké stáji je prakticky jedno, jestli jste jednička nebo dvojka, protože je tam takový výběr koní, že se vždy něco dobrého najde.

Panuje mezi jezdci – obecně – rivalita, nebo spíše kamarádské vztahy?

Dokud jsme v šatně, jsme kamarádi, ale je to dostih a každý chce vyhrát. Pochopitelně všichni chceme, aby vše proběhlo ve zdraví a v platných regulích, ale pochopitelně závodíme, takže si nic nedarujeme.

Zmínil jste zdraví. Máte za sebou už poměrně dost ne právě lehkých zranění. Je pravda, že jezdci se z nich vzpamatovávají rychleji, než obyčejní smrtelníci?

Dostihový sport je velmi tvrdý, padáte v rychlosti a s koněm, který se přes vás může převalit. Ale každý se chce co nejdříve vrátit do sedla, takže se snaží dostat se ze zranění co nejdříve. Máme výborného doktora v plzeňské fakultní nemocnici, který dělá vše pro to, abychom byli co nejdříve zpátky. Dokáže velké věci, ale pak záleží na každém, co pro to dělá. Jsou i různé způsoby alternativní léčby – pijí se například čaje na zlomeniny.

Opravdu jste někdy šel s čajem na zlomeninu?

Když jsem měl zlomenou nohu, jeden fyzioterapeut mi doporučil čaj z kořene lotosu. Vaří se strašně dlouho, děsně to smrdí, je to nechutné, ale asi to zabírá. I když je fakt, že vám každý řekne, že v to především musíte věřit. Tak jsem to pil a po zlomenině stehenní kostí jsem už za dva měsíce jezdil – běžná rekonvalescence je sedm měsíců. Ale pochopitelně základ je i ve vaší fyzické kondici. Pokud je na tom člověk dobře, dokáže hodně.

Jste kmenový jezdec stáje, ale jezdíte i pro jiné. Jak si to zajišťujete?

Vždy týden před dostihem – ve čtvrtek se nahlásí koně a trenéři v ten den obvolávají žokeje a shání je pro své koně. Když jsem začínal jezdit, moc dobré nabídky jsem neměl, jezdil jsem spíše pro menší trenéry na ne moc dobrých koních. Jak se vypracovávám, začínají si mě všímat i velcí trenéři. Je jasné, že každý chce mít na svém koni toho nejlepšího. Teď, když nejedu našeho koně, není problém, abych jel pro někoho jiného. Vloni jsem například hodně spolupracoval s panem Olehlou, který trénoval koně i pro pana Váňu, dokud jezdil.

Kde všude jezdíte?

Nejvíce naše koně běhají v Itálii, takže my tam jezdíme celoročně každý týden a naučili jsme se tam i vyhrávat. Není tam tolik překážkových jezdců, takže dnes už tam jezdím i na jejich koních, ale obecně jich tam neběhá tolik, jako u nás. Obvykle to probíhá tak, že doma jsou dostihy většinou v sobotu, v neděli pak v Itálii, takže odjedeme tady a pak se přesouváme tam. Pak také spolupracuji s trenérem Brečkou ze Slovenska, který mi dává šanci tam. A když nejedu na dostihy do Itálie, jedu do Polska a několikrát za rok se svezu i v Německu. Pravidelně bychom chtěli začít jezdit do Francie, kde je dostihový sport vyspělý a jsou tam super závodiště a kvalitní koně, ale zatím je pro nás hodně těžké tam uspět.

Po tomto výčtu mě napadá jediné – kdy vlastně odpočíváte?

S vítězkou čtvrtého dostihu klisnou Fantaghiro.

Odpočinku moc není, teď jsem třeba byl čtyři dny na horách, ale pak už jsem se musel vrátit a připravovat koně, protože nás čekali velké dostihy v Pise. Z dostihů přijedeme třeba v šest ráno a v sedm už jsem v práci. Člověk si zvykne, během cesty v autě spíme. Pochopitelně člověk je takový unavený a bolavý, obzvlášť, když spadne. Ale do dalších dostihů se zase dá do kupy. Na odpočinek je čas přes poledne, s koňmi pracujeme od půl sedmé do dvanácti, pak mají polední klid a od čtyř k nim jdeme znovu do sedmi, kdy obstaráme večerní práci, krmení apod. Vzhledem k tomu, že jezdíme dostihy, musíme pracovat i na sobě – sama jízda na koni jako fyzická příprava nestačí, takže běháme, jezdíme na kole, což je teď v zimě nevýhoda, protože to musíme zvládnout právě v té polední pauze. V létě, když je dlouho vidět, se to dá dělat až po práci.

Máte v tomhle kolotoči vůbec čas na partnerku a nějaké koníčky?

Má přítelkyně je také od koní, což je v tomto oboru asi jediná možnost, aby to fungovalo. Nikdo jiný by asi těžko chápal, že jsem neustále na cestách anebo na koních. Moc času na další aktivity, jako je kino nebo nějaké diskotéky, opravdu není.

Jak dlouho se dá žít takto hekticky?

To ještě nevím. Pochopitelně bych to chtěl vydržet co nejdéle i vzhledem k dnešním možnostem.

Jakého úspěchu si nejvíc považujete?

Když jsem vloni dojel na druhém místě Velkou, říkal jsem, že to je můj největší výsledek. Velká pardubická je pro překážkového žokeje něco opravdu neuvěřitelného, na co se těší celý rok. Ale o dva týdny dříve jsem vyhrál největší italský dostih Gran Premio, takže dnes s odstupem času je to asi toto prvenství. Kdo byl druhý si totiž nikdo nepamatuje, v případě Gran Premia jsem byl teprve třetí Čech, který to kdy vyhrál. Byli tam kvalitní zahraniční účastníci a já navíc zvítězil s kurzem 34:1, což je něco nepopsatelného a byl to obrovský zážitek. Vyhrát znovu se mi už nikdy nemusí podařit.

Jaká je vlastně Velká pardubická z pohledu jezdce, jak ji prožíváte?

Upřímně se ji snažím moc neprožívat, ale samozřejmě na ni myslím týden předem, probírám si dostih, jak by měl podle mých představ vypadat. V den D je pak pro mě nejlepší, když jedu více dostihů, pak nemám moc času přemýšlet nad tím hlavním. Jinak Velkou si každý jezdec užívá, tribuny jsou plné, a když jdete kolem plotu a vnímáte diváky, jak vám fandí, je to skvělý pocit. Pak už jdete na start a soustředíte se jen na dostih.

Máte nějakou překážku, z níž máte opravdu respekt anebo je tam taková, která patří k vašim oblíbeným?

Možná ta poslední, když ji překonám (směje se). A respekt mám asi ke všem překážkám, každá má něco do sebe a žádná by se neměla podceňovat. I na sebemenším skoku se dá upadnout.

A jaké to bylo vloni, když jste dojížděl na druhém místě, užíval jste si to už při doběhu?

To ne, až když jsme projeli cílem. Pochopitelně jsem gratuloval Honzovi Faltejskovi k vítězství a sám jsem měl obrovskou radost, protože Ange Guardian, s nímž jsem jel, byl do loňské sezony vedený jako průměrný kůň. Ale udělal obrovský kus práce, vyšvihl se do krosařské elity, což v Pardubicích dokázal, i když tam před Velkou běžel jen dvakrát. Porazil nás opravdu výborný kůň. Pochopitelně jsem si říkal, co bych mohl udělat jinak, ale to už byl dostih minulostí.

A přišel jste na něco?

Ange Guardian je dost problémový, takže musí dostih začínat hodně zezadu, jinak by byl schopný leccos provést. Proto jsem s ním vyrážel z posledního místa. Začátek byl hodně rychlý – Taxis se musí najíždět v určité rychlosti, ale střední pasáž byla dost pomalá. Pak jsem si říkal, že kdybych ho tady třeba více posunul, nemusel bych v té poslední tolik dotahovat. Ale na druhou stranu, kdybych to udělal, mohl mě třeba někam odvést, protože je to opravdu hodně silný kůň. Takže nemá smysl o tom spekulovat a uvidíme letos. Jak stárne, zklidňuje se.

Probírali jste pak s kolegou Váňou to, že mu kůň neodskočil, takže favorit stáje ani neodstartoval?

To jsme ani probírat nemuseli, oba jsme Rabbit Wella jezdili. Udělal mi to také, ale právě s ním jsem si udělal největší jméno. Vždy jsme se na něm s Pepčou střídali, jakmile někomu zastavil, další dostih s ním jel ten druhý. Bohužel tentokrát se to stalo právě při Velké.

Po závodě pan Váňa prohlašoval, že už s ním v tréninku pokračovat nechce. Opravdu už u vás není?

Už ne, je to opravdu těžké chystat takového koně do dostihu, když nikdy nevíte, jestli odstartuje. Je to sázka do loterie, ale ten kůň za to nemůže, má to tak v hlavě nastavené. Bohužel mu tam nikdo nevidí, takže předem neodhadnete, jestli poběží, nebo ne. Vrátil se zpět do domovské stáje a pokud s ním budou dále pokračovat, držím jim palce. Osobně bych si přál, aby si už jen užíval pastvinu, protože toho naběhal i hodně vyhrál.

Možná mám trochu romantickou představu o tom, že si jezdec vybuduje ke koním, s nimiž je denně, nějaký vztah. Je to vůbec reálné?

To je těžká otázka. Když jezdec s nějakým koněm vyhraje velký dostih, je nadšený a rád ho znovu jede, ale mít oblíbené či neoblíbené koně by asi mít neměl. Alespoň já to tak nemám, protože v dostizích se stávají i ošklivé věci, a pak by to mohlo mít negativní dopad i na mě. Když je kůň dobrý, nebo snaživý, mám ho rád, ale jen po profesionální stránce. Zvířata mám rád obecně, ale ten obrat koní ve stáji je tak velký, že budovat si nějaký vztah asi ani nejde.

Máte nějaký sen, kromě prvenství ve Velké pardubické?

Sny nemám, spíše si dávám cíle na sezonu. Vloni jsem chtěl být v těch největších dostizích, protože před tím se mi před nimi obvykle něco stalo. To se mi podařilo, jeden jsem vyhrál, v druhém jsem byl druhý. Letos bych chtěl být ve velkých dostizích opět, obhájit Gran Premio a pokusit se vyhrát ve Velké pardubické. V tomto sportu se nevyplácí dávat si nějaké přehnané mety, člověk neví dostih od dostihu, co se může stát.

Kde se vidíte za x let?

Pochopitelně, kdyby to šlo, chtěl bych trénovat. To je další krok od jezdecké profese. Ale pokud by to nebylo podle mých představ, nechtěl bych jen tak trénovat pár koní někde doma. To bych asi radši zahodil vše, co jsem se dosud naučil a ještě naučím. Rád bych to dělal naplno – na profesionální úrovni, nějak napůl by mě to neuspokojovalo. Ale to je daleko.

Lenka Pelcová