Zdena Cónová hraje Fibichovu Poem v knihovně domova seniorů v Podbořanech.

Do Rakovníka přišla díky Ottově továrně, později mimo jiné založila Festival bratří Burianů

Život Zdeny Cónové je plný slavných jmen

Měla jsem v očích slzy. A husí kůži po celém těle. V tom tmavém suterénu bez okna, kde se stalo něco nevídaného. Zdena Cónová se posadila ke klavíru, její prsty se rozběhly po klávesách a místností se rozezněla překrásná, melancholická Fibichova skladba Poem. Už to nebyl tmavý suterén v domově seniorů, ale prosvětlený střešní ateliér, kde si se záclonou pohrává svěží vítr, a paní Cónové nebylo 91 let, ale nejméně o sedmdesát méně. Bylo to, jako když se mistrovsky natočený životopisný film chýlí ke konci a režisér ve finále nepoužije slova, jen melodii, kterou už nikdy nezapomenete. A to finále je tak silné, že neotrhnete oči, dokud nepřejdou závěrečné titulky. Fibichova Poem bude navždy provázet jeden životní příběh. Tenhle příběh.

Rodinné tajemství

Ta klišovitá otázka: „Jaký je váš recept na dlouhý a spokojený život?“ se nabízí. Možná by ji člověk mohl položit, jen tak ze zvyku. Ale u paní Cónové to není zapotřebí. Když prsty pohladí klaviaturu a oči se jí přitom rozzáří, je ten výjev jasnou odpovědí. Tím receptem je hudba. A to, jak jí prosytila svůj život. Poprvé se jí kvůli lásce vzdát nedokázala, podruhé, kdy ji okouzlil charismatický Sláva Cón, legenda rakovnického ochotnického souboru Tyl, už ano. A tak sen o slavných koncertních síních skončil se snubním prstenem. „Sice jsem měla jiné plány, ale osud to rozhodl takhle. A nelituji toho,“ říká.

Narodila se (rodným příjmením je Nováková) v městečku Lomnice nad Popelkou v Podkrkonoší, dětství ale strávila v Mnichově Hradišti, kde tatínek dostal místo. „Byl účetním, dneska se říká vznešeně ekonom. Pracoval ve firmě pana Poppera, která vyráběla nádherné elegantní boty. Když mi byl jeden rok, zemřela maminka. Tatínek se později znovu oženil, a tak mě vychovávala nová maminka, o které jsem ale až do čtrnácti let nevěděla, že není moje pravá maminka. Dozvěděla jsem se to náhodou, když jsme si prohlíželi rodné listy. Na tom svém jsem uviděla jméno matky a myslela si, že mi to spletli, když tam bylo místo Marie napsané Zdeňka. Tím se to provalilo a rodiče mi museli říct pravdu. Byl to velký šok. Udělala jsem pak hrozný cirkus. Vyčítala jsem jim, že jsem kvůli tomu nemohla chodit mamince na hrob. Můj vztah k nevlastní mamince to ale nezměnilo, měla jsem ji pořád stejně ráda,“ říká Zdena Cónová.

V Mnichově Hradišti prožila úžasné dětství v krásném domě, kde měl její dědeček hudební školu. „Dědu jsem zbožňovala. Byl profesionálním muzikantem, varhaníkem. Učil klavír, zpěv a housle. Byl mým prvním učitelem, to díky němu jsem se stala muzikantkou. Děda měl hodně dobrých žáků, pamatuji si například na komtesu Colloredo Mansfeld, která se u ně učila zpívat. Byla jsem pak jako malá holka s tetou na pozvání v zámku v Opočně. Dědeček byl úžasný člověk. Vždycky měl na mě čas, na všechno mi odpověděl a vysvětlil mi, co jsem nevěděla.“

Zdena Cónová se svým manželem Slávou, legendou rakovnického Tylu, za jehož režírování zažil zdejší ochotnický soubor svoji zlatou éru.

Za války do Rakovníka

Když jí bylo necelých patnáct let, musela s rodinou Mnichovo Hradiště opustit. Firma, v níž její otec pracoval, skončila, a tak si František Novák hledal nové místo. Přihlásil se do konkurzu na hlavního účetního a tajemníka Ottovy továrny v Rakovníku a vzali ho. „I když byl tatínek synem krejčího, uměl dobře německy a byl hodně vzdělaný. Jeho otec měl krejčovství, šil konfekci do Prahy pro Labuť a my měli od něj všechno oblečení. Ve válce jsme ho pak měnili za jídlo. Hlavně v Kněževsi a Chrášťanech, handlovali jsme ho za máslo a vajíčka.“

František Novák bydlel v Rakovníku nejprve sám v hotelu. Po roce, kdy se mu podařilo sehnat byt v Palackého ulici, se za ním přestěhovala i manželka s dcerami. „Když pak Ottovi postavili tři činžáky na nábřeží u potoka, dostal v jednom z nich tatínek od fabriky byt v prvním patře. Byl to velký čtyřpokojový byt. Starou Ottovu továrnu si dobře pamatuji, měla jsem ji důkladně prolezlou. Bylo neuvěřitelné, jak se Františku Ottovi podařilo vybudovat takový velký závod z ničeho. Dělalo se tam nejen mýdlo, ale i tuky a olej. Z Afriky se vozily ořechy a lisovaly se v Židonicích u Labe. Lisovna patřila Ottům. Olej se vozil do Rakovníka a prodával se v lahvích nebo plechovkách. Byl to úžasný olej. Měli i parfumérii, jejím šéfem byl inženýr Procházka. František Otta měl tři syny, jedním z nich byl František, který měl dcery v mém věku. Marii a Dášu. Byly to moc fajn holky. Nikdy si nehrály na to, že jsou z nějaké vyšší třídy, to u Ottů neexistovalo. Když komunisté po válce podnik znárodnili, tak Ottovu rodinu úplně oddělali. Marii a Dáše, která byla také muzikantka, se pak v roce 1968 povedlo utéct do Kanady.“

Slavná parta

Válečné roky sice byly zlé, ale neznamenalo to, že Zdena Cónová neprožívala šťastná studentská léta. „Kamarádila jsem se s Věrou Štiborovou, maminkou herečky Kateřiny Macháčkové. Štiborovi bydleli v Pivovarské ulici. Protože to bylo za války, kdy nebylo pro mladé žádné povyražení, tak jsme si ho dělali u nich. S naší študáckou partou jsme si vymýšleli takové komponované pořady. Každý přispěl něčím ze svého oboru,“ říká Zdena Cónová.

A kdo v této partě byl? Kromě Věry Štiborové, budoucí operetní zpěvačky, také Miroslav Macháček (herec a pozdější režisér činohry Národního divadla), houslista Josef Suk (vnuk skladatele Josefa Suka), herec Josef Vinklář a Jaroslav Cmíral, herec Městských divadel pražských. Není to zdaleka naposledy, co v jejím vyprávění zazní slavná jména.

„Věra byla vzhledově druhá Liz Taylor, nosila tak i vlasy, a když jsme jezdily do Prahy na hodiny, točila si řasy klíšťkami. Suk dělal do Věry, což ale Mirek Macháček, který měl dost nervní a výbušnou povahu, nesnesl, a tak si Věru namluvil sám. Nakonec se vzali a měli spolu dceru Kateřinu. A protože to děti kumštýřů nikdy nemají lehké, byla Káťa vychovávaná v Rakovníku u babičky. Zrovna tak Jitka Zelenková.“

S dědečkem, který měl v Mnichově Hradišti hudební školu. Díky němu se Zdena Cónová stala muzikantkou.

Nad láskou zvítězilo piano

A u Zelenků se na chvíli zastavíme. Tatínek zpěvačky Jitky Zelenkové je totiž jedním z osudových mužů Zdeny Cónové. Poznali se, jak jinak, díky muzice. Miloš Zelenka byl z Rakovníka. Hrál na housle a také dirigoval orchestr. „Seznámila nás Věra Štiborová. Jednou mi řekla, abych s ní šla na zkoušku. Tak jsem šla. Věra nás představila, Miloš řekl, že nemá do orchestru klavíristu, dal mi noty, já si sedla k pianu a hrála. A tím začala láska nebeská. Bylo mi šestnáct let. Byli jsme tu slavná dvojice, protože jsme oba chodili dost výstředně oblékaní. On nosil béžový flaušák, já bleděmodrý. Miloš byl jedináček. Jeho tatínek byl posunovačem na dráze a maminka byla doma. Měli slepice a kozu, a tak jsme museli povinně večer po dojení pít kozí mléko. Hodně mi chutnalo a kolikrát si říkám, jestli to není díky tomu mléku, že jsem si nikdy nic nezlomila.“

Kromě velké lásky je spojovala muzika. Společně koncertovali v mnoha městech, například Mnichově Hradišti, Jičíně nebo Poděbradech, kde také o prázdninách hrávali v tamním lázeňském orchestru. „Miloš byl do orchestru angažovaný jako primárius a já tam byla s ním jako host. Bylo to za války, takže tam jezdilo do lázní hodně Němců. Ženy nosily dlouhé letní šaty, lišky kolem krku. A kdybyste viděla ty módy, které se tehdy nosily na hlavě. Miloš byl kudrnatý kluk a velký fešák. Všechny ženský tam do něj byly udělaný a zvaly ho na rande. My jsme pak na ty rande chodili společně a ženský z toho byly rozčarovaný. Na Poděbrady mám moc hezké vzpomínky,“ směje se.

Hodiny u legendy

I když se zasnoubili a dokonce nechali své zasnoubení i otisknout, svatba se nakonec nekonala. Zdena dala přednost muzice. Bylo jí dvacet let a kariéra klavíristky, kterou měla velmi slibně rozjetou, ji lákala víc než manželství. „Miloš mě až nadměrně využíval po stránce doprovodu. Jezdila jsem k profesoru Kurzovi na soukromé hodiny do Prahy, což stálo spoustu peněz. Potřebovala jsem denně spoustu hodin cvičit a přitom jsem musela být zaměstnaná, abych si mohla školu dovolit, tak jsem řekla dost a s Milošem se rozešla. Zůstali jsme ale přáteli. Když se pak oženil, vzal si operetní zpěvačku z Moravy, a jezdil sem k rodičům a za dcerou Jitkou, vždycky jsme se sešli. Jitka byla malá a doma pak mámě žalovala, že táta chodil po náměstí s tou blonďatou paní,“ vzpomíná s úsměvem. Není divu, že to dcera nesla nelibě, protože Zdena byla velmi atraktivní žena.

Profesor Vilém Kurz, u něhož brala soukromé hodiny v jeho vile na Smíchově, je legendou. Byl výtečným klavírním virtuosem a pedagogem a do roku 1945 profesorem Mistrovské školy pražské konzervatoře. „Chodil k němu i Ilja Hurník, měli jsme hodiny po sobě. Protože jsem jezdila z Rakovníka, tak mi v zimě, když jsem přijela celá prokřehlá, jeho hospodyně uvařila čaj. Mohla jsem tam sedět a poslouchat, jak Ilju Hurníka učí. Byl výborný klavírista. Na profesora Kurze vzpomínám s láskou. Byl přísný, ale skvělý pedagog.“

Společně s Václavem Polívkou založila Kruh přátel hudby, díky němuž v Rakovníku koncertovala spousta známých muzikantů. Na snímku je s houslistou Václavem Hudečkem.

Tři roky v tuberárně

Po válce, kdy byla Ottova továrna znárodněna, komunisté celé vedení propustili a dosadili do něj své lidi. František Novák tedy opět přišel o místo a musel hledat nové. Našel ho v gumárně v Holicích, a tak se z Rakovníka odstěhoval. Zdena tu zůstala, a protože potřebovala peníze, našla si místo v tzv. tuberárně. Ačkoli, jak říká, neměla o zdravotnictví ani páru, během měsíce se všechno naučila. Dělala sedimentaci i rozbory pod mikroskopem.

„Rakovník byl tehdy tuberkulózou doslova zamořený. Byla to otevřená tuberkulóza, která je strašně nakažlivá. Měli jsme ordinaci v suterénu budovy bývalého okresního úřadu. Pacientů bylo moc, takže měla tuberárna hodně místností. Měli jsme povinnost jezdit za pacienty i po okrese. To ještě nejezdily autobusy, tak jsme toho museli spoustu obejít pěšky s batohem na zádech. Kontrolovali jsme, kde pacienti spí a jestli dodržují, že musí spát odděleně od ženy a dětí, aby je nenakazili. Někdy mě chlapi z domu vyhodili, že jim kážu a hýbu s postelemi.“

Osudový oběd

Rok po válce do jejího života vstoupil další osudový muž, její budoucí manžel Břetislav Cón. Seznámili se spolu v restauraci hotelu U Koníčků, kam chodila na obědy. „Táta mi zařídil, že jsem tam měla stůl jen pro sebe. Jednou ale za mnou přišel pan Koníček, jestli by mi nevadilo, kdyby ke mně posadil jednoho pána, který u něj bydlí. A tím pánem byl nějaký Sláva Cón. Byl z Chlumce nad Cidlinou a do Rakovníka ho pracovně přeložili. Pracoval jako koncipient na soudním notářství. Bylo mu čtyřicet, takže byl o 19 let starší než já, ale zamilovala jsem se, protože byl hodně chytrý a vzdělaný. Nejen v literatuře, ale i muzice. První rande jsme měli na tenise, který dřív hrál závodně. Jeho největší láskou ale bylo divadlo. Tím žil. Zapojil se do zdejšího ochotnického divadla, režíroval a hrál, chrlil jednu premiéru za druhou, a protože měl spoustu známých mezi profesionálními herci, jezdívali v tu dobu do Rakovníka hostovat slavní herci,“ vypráví. Rakovnický Tyl v tu dobu zažíval svoji zlatou éru.

S Milošem Zelenkou byli zasnoubeni. Zdena ale nakonec dala přednost hudbě. Na snímku jsou spolu s její sestrou Evou v Poděbradech, kde s Milošem hráli v lázeňském orchestru.

34 let v lidušce

Se Zdenou se vzali v roce 1947. Její sen o kariéře klavíristky tím definitivně vybledl. Narodili se jim dva synové a teprve když se oba stali školáky, mohla si začít hledat zaměstnání. Dvanáct let, kterých strávila doma s dětmi, pro ni nebyla lehká doma. Chyběla jí společnost a muzika. K hudbě se ale vrátila. Tehdejší ředitel lidové školy umění Zdeněk Tomáš jí nabídl místo učitelky klavíru, a tak se stala v roce 1965 kantorkou v lidušce v Jesenici. Učila v ní až do svých 74 let. Jedním z jejích žáků je dirigent Václav Luks. „Vašek původně chodil k někomu jinému, podědila jsem ho asi ve třetím ročníku. Byl takový nemastný neslaný, protože hrál věci, které ho nebavily. Tak jsem mu vybrala Bacha, jeho to strašně chytlo a nakonec vystudoval konzervatoř, AMU a dnes je sólistou a dirigentem. Na něj jsme opravdu hrdá.“

Divadlo se Štěpánkem

Paní Cónová nebyla jen manželkou režiséra, několikrát si s Tylem i zahrála. Například ve Zkrocení zlé ženy nebo hře Polibek královský, která měla premiéru na Křivoklátě. Kvůli ní se také musela naučit jezdit na koni, protože její postava přijede na scénu na koni. Díky divadlu poznala spoustu známých herců a pochopitelně se znala i se Zdeňkem Štěpánkem, který do Rakovníka často jezdil a hrál s místními ochotníky.

„Zdeněk Štěpánek k nám chodíval na kafe, byl hodně živelný. Vybavím si jednu historku z Kupce benátského, kde alternoval roli kupce. V Rakovníku byl jistý zubař Láďa Kožíšek, byl blázen do divadla, pořád chodil do Tyláku a k nám a říkal Slávovi, že by chtěl taky hrát. Sláva věděl, že by to k ničemu vedlo, ale jednou mu dal roli právě v Kupci benátském. Hrál posla, který kupci řekne dvě věty. Sledovali jsme to z propadla. Láďa Kožíšek vlezl na pódium, Štěpánek coby kupec na něj vykulil oči, začal šermovat rukama, jak to uměl. Láďa se tak lekl, že své dvě věty dočista zapomněl, začal couvat dozadu do portálu a Štěpánek to za něj nakonec odmluvil. Byli jsme úplně mrtví smíchy.“

Festival bratří Burianů

Protože její parketou byla hlavně muzika, založila v roce 1965 v Rakovníku společně s učitelem hudby Václavem Polívkou Kruh přátel hudby a pořádali koncerty významných českých muzikantů. Když tu na konci osmdesátých let koncertovalo České kvarteto, přijel na koncert Vladimír Šefl, významný český muzikolog. „Měl ve Svinařově chalupu, a tak přinesl svému známému violoncellistovi košík hříbků. Po koncertu jsme seděli a povídali si a Šefl říká: Proč v Rakovníku něco neuděláte, máte tu pochované Buriany, tak by se tu mohl konat nějaký festival, třeba pěvecký. To mi stačilo k tomu, abych se nápadu chytla. Festival zaštítil dům osvěty a já jsem sháněla peníze. Povedlo se, a tak v roce 1988 vznikl festival Rakovník bratří Burianů. Festivalem jsem žila, dala jsem do něj i spoustu svých peněz, ale ráda, protože mě to chytlo a bavilo. Vždycky jsem všechno dělala s nadšením a zapálením.“

Nevzdala to ani poté, co Vladimír Šefl, který připravoval program festivalu a měl při něm mít průvodní slovo, zemřel. Stalo se to pouhých deset dní před koncertem, kdy již byly vytištěné plakáty. Narychlo tedy musela hledat náhradu. Objevila muzikologa Ladislava Šípa, a protože její hlas v telefonu byl opravdu zoufalý, velmi rychle ho přesvědčila. „On byl opravdu eso. Festival zachránil a uváděl nám pak několik koncertů. A víte, co jsme pak náhodou zjistili? Že se učil u mého dědečka na housle,“ směje se.

Zpátky u piana

V roce 1977 ovdověla. Později začala žít s Jaromírem Ferbrem, znali se z Trojanovy ulice, kde oba bydleli. Díky Ikovi, jak mu všichni říkali, přidala ke svým zálibám péči o dům, zahradu a chatu v Račicích. A dosti nečekaně prodala koncertní křídlo, které měla v bytě. „Bylo moc velké a neměli bychom ho kam dát. Žádný o takový velký nástroj nestál, tak jsem ho prodala jedné své žákyni na vesnici za 500 korun. Táta se asi obracel v hrobě, když ho stálo tolik tisíc. Ale já byla ráda, že si ho alespoň někdo vzal. Za stěhovací službu jsem dala 400 korun, takže jsem na něm vydělala stovku. Od té doby jsem doma klavír neměla, ale hrála jsem na něj ve škole, takže mi nechyběl.“

Zastesklo se jí po něm, až když jako kantorka skončila a když v listopadu 2006 zemřel její druh Ike. Zůstala v domě sama. Bydlela v něm, dokud to šlo. Teprve před pěti lety si podala žádost o byt v nově postaveném domově seniorů v Podbořanech. Právě piano nakonec rozhodlo, že se k tomuto kroku odhodlala. „Byli jsme se tu se synem podívat. Říkala jsem si, že je to tu hezké, ale až když jsme přišli do sklepa, tedy knihovny, se to rozhodlo. Tam totiž stálo piano. Jít sem, bylo správné rozhodnutí, jsem tu moc spokojená.“ V 86 letech se tak mohla vrátit ke své milované hudbě. Ředitelka domova ji nakonec přemluvila, aby uspořádala koncert. Přizvala si tedy jako posilu kolegyně z rakovnické ZUŠ a od té doby sem každoročně jezdí a dělají pro obyvatele domova koncert. Letos už s nimi paní Cónová kvůli bolavým prstům hrát odmítla. Atmosféra ji ale nakonec strhla, a tak přeci jen zahrála. Fibichovu Poem. Následoval potlesk ve stoje.

Kde jinde než u piana byste paní Cónovou k rozhovoru vyfotili? „ No, moc ráda nejsem. Vyfotím se, ale hrát nebudu. Já už vážně nechci na piano hrát. Tyhle prsty necítím. Třeba bych hrála něco špatně,“ říkala ve svém útulném pokoji neoblomně. Jenže pak si u piana sedla na stoličku, odklopila víko a touha znovu si zahrát milovaného Fibicha byla mnohem větší než obavy ze špatně ohebných prstů. Tečku za svým vyprávěním přednesla v notách. A bylo to dojemné a dechberoucí.

Markéta Hartlová