Nejstarší snímek cimbálovky z roku 1959.

Cimbálovka a Čtyřlístek ve vzpomínkách Bohumila Chocholy

Víš, co je krásný? Že to půjde i bez nás...

Popsat čtyřicet či dokonce šedesát let aktivního života hudebního nebo tanečního souboru na půl straně v podstatě nelze. Text by se pak snadno mohl stát pouhým chronologickým výčtem změn, koncertů a zájezdů. Proto, když jsem se domlouvala s Bohumilem Chocholou, vedoucím a uměleckým vedoucím folklorního souboru Čtyřlístek, uvažovala jsem spíše o jakémsi sledu historek, o něž soubor s tak dlouhou historií rozhodně nemá nouzi. Nicméně ani tato cesta by asi nebyla tím pravým ořechovým. Historky se totiž mnohem lépe poslouchají, než čtou. Proto je článek, který má připomenout šedesát let trvání Cimbálovky Vladimíra Novotného a čtyřicet let Čtyřlístku, složen z několika střípků vzpomínek Bohumila Chocholy.

Něco čísel

Než se pustíme do vzpomínání, uveďme přece jen několik čísel a faktů, které poměrně rychle dokreslí, jakým souborem se může pyšnit Nové Strašecí či Rakovnicko. V cimbálovce se v její historii vystřídalo zhruba 60 muzikantů a 40 zpěváků (především v počátcích). Ve Čtyřlístku jako takovém to bylo asi 50 muzikantů, 35 zpěváků a 200 tanečníků. Přesné počty se prý objeví ve sborníku, který bude vydán před Tuchlovickou poutí.

„Za 40 let jsme navštívili 45 festivalových míst v republice, ale na mnoha z nich jsme byli několikrát. Například sedmkrát jsme byli ve Strážnici. Absolvovali jsme 37 zahraničních zájezdů ve dvaceti zemích a šest samostatných zájezdů absolvovala muzika – jeden z nich byl vloni v Číně. Mezi nejúspěšnější zájezdy patří Izrael, nejdále jsme byli s cimbálovkou v Uzbekistánu. Ale úplně stejně rádi si zahrajeme v nějaké malé vesnici. Zážitků máme opravdu hodně, hráli jsme například v O2 Aréně, ve Smetanově síni jsme doprovázeli Petera Dvorského atd. Ve Strašecí vystupujeme maximálně třikrát za rok, nechceme zevšednět. S folklorem je to jako se ženou – má být vzácná,“ usmívá se Bohumil Chochola.

Další z historických snímků cimbálovky Vladimír Novotný, Miloslav Veselý a Bohumil Chochola. V pozadí u kontrabaseu Václav Špáňa.

Šmidláš

Začátky strašeckého folkloru spjatého se Čtyřlístkem spadají do školního roku 1956/57, kdy na tehdejší jedenáctiletku nastoupil profesor chemie a fyziky Vladimír Novotný. Už na střední škole se mu zalíbil folklor, tančil v souboru Blaťan, ale protože byl muzikant, rozhodl se časem přejít do kapely. „Měl štěstí, že cimbálovka vznikla i na Matfyzu, kde studoval. Sešli se tam výborní muzikanti, byla to sestava akademiků, jíž primášoval docent Černý. Říkali si Šmidláš, a když zjistili, že Vláďa hraje na klarinet, vzali jej,“ vzpomíná vedoucí souboru.

Právě tam se Vladimír Novotný nadchl pro jihomoravský folklor, a když přišel do Strašecí založil cimbálovku, byť nejprve bez cimbálu. V první fázi ani neměla název, až později si muzikanti říkali Cimbálovka bez cimbálu a hráli i české písničky. Občas doprovázali tanečníky z folklorního souboru, který tu založila profesorka Růžičková, ale tato spolupráce netrvala dlouho.

Síla Strážnice

Strašecká cimbálovka byla v podstatě složená z kantorů a studentů zdejšího gymnázia. Většina z nich pobyla v kapele pouze po dobu svého studia, ale byli i tací, kteří jí zůstali věrní delší dobu. Jedním z nich byl i Bohumil Chochola, jemuž muzikanti přizpůsobili i termínem zkoušek. „Dělal jsem v Tuchlovicích i autorské divadlo. Soubor se jmenoval Kapka a každou středu večer jsme měli zkoušky. Ale ještě před nimi jsem během celého studia jezdil na cimbálovku,“ prozrazuje.

Rozhodujícím krokem i pro jeho folklorní budoucnost byla první návštěva Strážnice. „Vláďovi vždy svítily oči, když nám vyprávěl o tom, jak jsou krásné kroje a jaká je to síla, když Moraváci zapějí. My byli kluci téměř nedotknutí folklorem a v duchu si říkali, no dobře, má to rád... Ale když jsme tam přišli a viděli na strážnických lukách před zámkem 200 chlapů v nádherných krojích, jak se drží za ramena a zpívají, byla to taková síla, že nás to absolutně chytlo. Mnozí z tehdejší kapely skutečně dělali folklór celý život – vytvořili si vlastní soubor, nebo se někam přidali,“ pokračuje.

Do programu loňských oslav 40. výročí zařadil Čtyřlístek ukázky ze stěžejních pásem své historie.

Konec Kapky

Bohumil Chochola prosazoval folklor i v Kapce. „S divadlem jsme jezdili i na celostátní přehlídky a byli jsme poměrně úspěšní. Ale v roce 1972 jsme v podstatě skončili, byť jsme měli obrovský úspěch s hrou Vzpoura na lodi Santa Café. Byla to jedna z našich nejlepších her, ale na tehdejší dobu velmi odvážná, což se nelíbilo soudruhům. A od té doby na nás byl vyvíjen ohromný tlak. Chtěli, abychom psali, ale angažovaně. Což byl začátek našeho konce. Já jsem pak přemluvil zpívající část Kapky (což byly i mé sestry a švagr) a pustili jsme se do folkloru. Ten byl méně napadnutelný.“

Jakmile se situace v kapele stabilizovala a bylo zřejmé, že vydrží, došel Bohumil Chochola s Vladimírem Novotným k tomu, že mají určitou morální povinnost obnovit zdejší folklór a vzali to z gruntu. Šli na katedru etnografie a folkloristiky za docentem Robkem. „Když jsme mu řekli, že bychom rádi obnovili folklor novostrašecka, začal se strašně smát. Netušili jsme, co se děje až do chvíle, kdy nám řekl, že má obrovskou radost, protože je rodák z Rudy. Dal nám mimo jiné jednu moudrou radu, které jsme se chytili – nejlepší je jít po starých lidech. Sbírky vám neutečou.“

Babička a pamětníci

Pro Bohumila Chocholu byla velkým zdrojem jeho babička, výjimečná žena. Pocházela sice z chudých poměrů, ale byla sečtělá a kniha pro ni byla tou nejzákladnější věcí. Sama se naučila noty, harmonii a učila i několik varhaníků. Jejím žákem byl dokonce i profesor Pochman. Byla nejen vynikající zpěvačka, ale i velmi moudrá žena. „Byla kouzelná v tom, že vše dávkovala v pravé míře a v pravý čas. Dodnes mám od ní natočené nějaké písničky a ještě jsme je ani všechny nevyčerpali, což je dobře. Například i zahajující písničku Tuchlovického festivalu Tuchlovští mládenci každoročně pouštíme, i když ji babička nazpívala v 87 letech, kdy už hlas neměla takový, ale stále je to historicky krásná věc. Jediné, co mě na ni mrzí, je to, že odmítala zpívat košilaté písně. Byla hluboce věřící, byť nebyla žádná pánbíčkářka. Už jako dívka cítila vzdor k církevní hierarchii. Nechtěla například políbit ruku arcibiskupovi, říkala, že je třeba hříšnější než ona,“ vzpomíná s dojetím. Smůla prý byla, že v té době už nežil jeho děda, který by problematické sloky jistě zazpíval. Takhle odešly s babičkou Chocholovou.

Podobnou studnicí byla i paní Horáková ze Senomat, od níž pochytili i různé zvyky, a mnozí další pamětníci, jež navštěvovali i v domovech pro seniory. Díky nim má dnes Čtyřlístek i celou řadu kupletů a kramářských písní, které čekají na své zpracování.

Tanečníci

Ale teď už se podívejme na vznik taneční sekce. Cimbálovka už fungovala dvacet let, takže přišel čas na další rozvoj. „Rozhodující měrou k němu přispěl primář kladenské nemocnice Vláďa Drvota, který s námi kontroval v cimbálovce. Když jsme mu říkali, že bychom si potřebovali zkusit i nějaké taneční věci, přivedl Honzu Stránského, který už měl za sebou nějaké choreografické pokusy. Tehdy měl rok před promocí, pedagogické schopnosti (ani o tom nevěděl), nápady i elán. Tak jsme 11. 11. 1976 obnovili taneční složku. Tehdy byl první konkurz. Přihlásila se řada děvčat, kluky bylo třeba přesvědčit, ale tehdejší tělocvikář Fanda Kužel na ty šikovné trochu zatlačil. Začali jsme se základními kroky a tanci. Říkali jsme tomu České pásmo a jeho premiéra byla v roce 1977 v krojích, které jsme si vypůjčili z Barrandova,“ líčí dále.

Postupem doby si Čtyřlístek vytvořil kostýmy, které vycházejí z původních krojů, ale přitom muzikantům a tanečníkům umožňují dostatečný pohyb a jsou i vzdušné. „Snažili jsme se mít vše v pořádku, protože když už něco děláte, tak pořádně. A stejné to bylo i s úpravami muziky. Vláďa se do ní zpočátku bál zasahovat. Ale nakonec díky podpoře legendy západočeského folkloru Zdeňku Bláhovi se přestal bát a napsal řadu hezkých úprav.“

„Stará“ a mladá krev

Tvůrčí skupinu před zhruba čtyřiceti lety tvořil Jan Stránský – choreograf, Vladimír Drvota – tanečník a muzikant a Bohumil Chochola.

„Byl jsem spíše divadelník. Přinesl jsem nápad a pak jsme se s Honzou hádali o různé prvky. Vláďa byl taková šedá eminence, která to nakonec rozhodla. Zpočátku jsem nápady nosil já, pak Honza, ale existují pásma, u nichž nevíme, kdo přišel se základní myšlenkou.“

Dnes už jsou nápady na další generaci, což je podle Bohumila Chocholy ta největší výhra. V této souvislosti musíme jmenovat především Magdu Pelcovou, Zuzanu Stránskou a Terezu Mlynaříkovou. „S Vláďou jsme hodně diskutovali, zda povolíme otěže a necháme nastupující generaci, aby si vytvořila všechno své. Když jsme se spolu naposledy sešli na Tuchlovické pouti a sledovali je, Vláďa řekl: „Bohouši, víš, co je krásný? Že to půjde i bez nás.“

Lenka Pelcová