Jan Tříska na terase motorestu Na Šustně.

„Mluvím sice bez amerického akcentu, ale moje čeština je archaická. Můj slovník se zastavil v roce 1977.“

Herec Jan Tříska bydlel čtrnáct dní Na Šustně

Vzácnějšího hosta z herecké branže rakovnický okres letos neměl. Jak už to v posledních letech bývá, vděčíme za něj filmovému natáčení. Díky novému filmu Po strništi bos na Rakovnicku nejen točil, ale také bydlel Jan Tříska. Hereckou legendu jste mohli čtrnáct dní potkávat v Krupé, kde byl ubytovaný v hotelu motorestu Na Šustně. Často tu sedával v restauraci ponořený do studia a brzy po ránu vybíhal do ulic, jelikož (jako každý správný Kaliforňan) již necelých čtyřicet let každé ráno běhá. S rozhovorem pro náš týdeník ochotně souhlasil, jen předem poprosil, aby nemusel příliš filozofovat a aby to nebylo dlouhé. Nakonec obětoval hodinu svého času, během níž několikrát prokázal, že ve svých 79 letech (osmdesátku oslavil až o pár týdnů později) rozhodně není sentimentálním starým pánem a že má svého pověstného temperamentu stále na rozdávání. V momentě dokázal vybuchnout jako natlakovaná sopka, aby posléze s úsměvem a vysvětlením: To není nic proti vám, já jsem prostě temperamentní; pokračoval dál. Sledovat Jana Třísku v takových chvílích bylo fascinující i děsivé zároveň. Jen si člověk nebyl úplně jistý, zda jde víc o projev bouřlivé povahy, nebo divadelního mistrovství.

Při natáčení filmu Po strništi bos, kde hraje dědečka hlavního hrdiny Edy Součka.

O NOVÉM FILMU

Film Po strništi bos se týká vzpomínek na dětství. Když jste četl scénář, říkal jste si, že pan Svěrák prožíval podobné dětství jako vy?

Moje dětství bylo jiné, dělo se v něm méně dramatických událostí, než se děje v tomto filmu malému chlapci Edovi. Z toho důvodu mě ani nenapadlo, když jsem scénář četl, dělat srovnání s mým dětstvím. Je to v podstatě autobiografický příběh Zdeňka Svěráka. On popisuje, jak prožíval válku a konec války. A i když jsme stejný ročník 1936, bylo moje dětství harmoničtější, řekl bych.

Pan Svěrák žil na konci války na venkově, kde byl svědkem mnohých dramatických událostí, například poprvé spatřil mrtvého člověka. Vy jste v tu dobu, počítám, žil ve městě?

Bydleli jsme na periferii Prahy, v Liboci, což je nejzápadnější periferie. Pamatuji si, jak přijížděly první ruské tanky. To je zážitek, který má i pan Svěrák a pro film jsme ho točili ve Slavonicích v jižních Čechách. Já si pamatuji, jak k nám tanky přijížděly po kladenské silnici. Moje nejzákladnější vzpomínka na tu dobu je, jak maminka rozstříhala starou šálu, byla úzká, dlouhá a rudá, a ušila z ní malé praporky, abychom mohli vítat Rudoarmějce. Na to jsem si vzpomněl, když jsme ve Slavonicích točili. Při natáčení byl i Zdeněk Svěrák a byl na pokraji slz. Díval se na fiktivní filmovaný příběh, který je opravdu velmi dobře zinscenovaný a s nádhernými kostýmy, a byl naměkko.

Film je o tom, jak se městský kluk ocitne na venkově. Také jste jako malý jezdil na vesnici za příbuznými?

Neměli jsme na vesnici příbuzné, ale známé, kteří se jmenovali Hořejší a každý rok o prázdninách jsme za nimi jezdívali, takže jsem znal venkovský život. Pamatuji si slepice na dvoře, kde si člověk musel dávat pozor, kam šlape. U Zdeňka se ale zážitky z vesnice zarazily hlouběji.

Která z postav filmu Po strništi bos vám připadala nejzajímavější?

V příběhu je hodně zajímavá postava Vlka, vyděděného syna, tedy mého filmového vyděděného syna. Ve filmu malému Edovi zakazuji, aby se s ním bavil. Je to první scéna, kterou spolu máme. Sbíráme jablka v sadu, uvidíme Vlka, jak jde se psem, a já Edovi říkám: „Toho nezdrav a nikdy s ním nemluv.“ A Eda se mě ptá: „A kdo to je, dědečku.“ „To je Vlk,“ odpovím. A Eda se překvapeně zeptá: „Ten pes je vlk?“ „Ne, ten pes je pes, ale ten chlap je Vlk.“ To je jeden z našich důležitých dialogů, které spolu máme. Moje role v tomto filmu je v podstatě malá a vedlejší. Jsem tam sice nevyhnutelná postava, ale v každém případě vedlejší. Kdyby byl ve filmu dědeček mrtvý, tak by se, ve výstavbě celého příběhu, houby stalo. Ale je tam a já jsem za to rád.

Edův děda je obyčejný venkovský dědeček, tedy někdo, kdo vám samotnému nemůže být vzdálenější. Máte nějaký předobraz, podle kterého se ho snažíte ztvárnit?

Na předobrazu tolik nesejde. Herec musí být schopný zahrát kohokoli, nemůže si například říkat, že nemůže být Hamletem, protože je to princ z 15. století. V tom spočívá herectví, z každé postavy, která je nám předložena na papíře, je kus nás. Samozřejmě nejsem venkovan, ale jakmile jsem si scénář přečetl, našel jsem v té postavě nějaké společné styčné body a nějaké motivy, které souzní s mým vlastním životem. Nemohl jsem si přitom představovat ani svého dědu, nepoznal jsem ho. Když jsem se narodil, tak už nežil. Existuje však herecká imaginace, díky ní klidně můžete hrát venkovského dědu i Hamleta nebo krále Leara. Je to otázka fantazie.

Bylo by pro vás těžké, být v jednom dni oběma? Dopoledne venkovským dědou před kamerou a večer králem Learem na divadle?

Samozřejmě to jde, pokud máte obojí nastudováno. Speciálně tady v Čechách je běžná věc, že herec přes den filmuje a večer v divadle hraje diametrálně jinou postavu. V Americe to zvykem není, tam se herec věnuje vždy jen jedné věci. Ovšem v Evropě se klidně může herec dvakrát denně převtělit do někoho jiného. Jakmile večer lezete do kostýmu, tak se s ním a atmosférou s tím spojenou do postavy snadno převtělíte. Důležité je, že to máte v hlavě nastudované a řádně nazkoušené.

Troufl byste si přijít na plac nebo do divadla nepřipravený?

To nemůžete. Musíte svoji roli umět. Díky tomu, že máte roli nastudovanou, získáváte jistotu.

V bytě u Součků. Tento interiér vytvořili filmaři na půdě statku.

O POEZII

Když se vrátím do vašeho dětství, uvádí se, že jste se k divadlu a potažmo filmu dostal díky tatínkově knihovně a zálibě v poezii. Pořád jste milovníkem poezie?

Něco vám ukážu. Každé ráno běhám a každé ráno mám v kapse tahák a tohle je jeden z mých taháků. (Sahá do kapsy pro kartičku, na níž je v angličtině psaný úryvek z Lolity.) To jsem se dneska šprtal při běhání po Krupé. Je to první odstavec z Lolity.

To děláte jen kondičně, nebo se připravujete na roli?

Neučím se to kvůli roli. Z Nabokova, nejen z Lolity, ale i jiných jeho věcí, znám celé pasáže nazpaměť. A učím se to proto, že to miluju. Bez toho, abych se připravoval, že to někde budu produkovat. Je to pro mou radost. Kdybyste se podívala do mého computeru, tak byste viděla, že tam mám spoustu básní ve dvou jazycích, anglicky a česky, které umím nazpaměť. Ale protože k tomu stále přibírám nové a nové, tak si ty staré musím pochopitelně znova a znova opakovat. Některé si opakuji už od doby, co jsem byl kluk nebo student a neustále se probíral otcovou knihovnou. Otec byl povoláním vědec, proto měl knihovnu nabitou vědeckou literaturou a matematikou, ale k tomu měl i obdivuhodné množství poezie. V té matematice jsem se mu nehrabal, ale zamiloval jsem se do poezie. Učil se ji nazpaměť a to mi zůstalo doteď.

Víte, která z básní je nejstarší zapamatovaná? Umíte ji opravdu od svých dětských let až do současnosti?

Dvě oči jako misky vah/ na jedné smích, na druhé žal/ ty sám jsi jako na vahách/ zda smíš jít blíž, zda smíš jít dál. Když usne v lůžku setmělém/ sklopená víčka letí k tmám/ jak plachty spjaté nad čelem/ však nevíš proč a nevíš kam. Zatímco spala, já jsem bděl/ a šeptal jsem si, maje strach/ pak jsem jí víčka otevřel/ abych byl blíž až na dosah. Těm světlům, které před námi/ lnou k neskutečným pevninám/ a vždycky prchnou řasami/ však nevíš proč a nevíš kam.

Smekám.

Tohle umím od doby, co jsem se naučil číst. Je to Jaroslav Seifert, básnička se jmenuje Spící a je ze sbírky Ruce Venušiny.

Balil jste na to holky? To by určitě zabíralo.

Nevím, možná.

K přednesu je důležitá i práce s hlasem. Musel jste někdy se svým hlasem a jeho zabarvením intenzivně pracovat?

Barvu hlasu neovlivníte, za tu nemůžete. Samozřejmě musíte umět s hlasem zacházet, nesmíte se například přeřvat a musíte vědět, jak ten nástroj používat. Je to jako když si koupíte housle, každé dřevo jinak zní.

Patříte mezi herce s velmi libozvučným hlasem. Vnímal jste to v hereckém prostředí jako výhodu?

To mě uvádíte do rozpaků. Ale ne, nevnímal. Dělal jsem i dabing, ale z nouze a protože je to v této zemi zvykem. Daboval jsem jen proto, že mi to bylo nabídnuto. Tady to herci z nějakého důvodu považují za umění. Ale to není žádné umění, jen mechanická práce.

Mně to tedy přijde dost složité. Nevím, jestli bych byla schopná se byť jen správně trefit tzv. do huby. U některých starších českých filmů bývají i dost žalostné postsynchrony. Připadá mi, že ne každý je schopný znovu namluvit sám sebe?

Opravdu je to snadná a mechanická práce. Jakmile text jednou umíte, tak je jednoduché ho zopakovat při postsynchronu. Dnes už se postsynchrony dělají strašně málo, třeba u Obecné školy ještě byla spousta scén postsynchronizovaných, ale v dnešní době už to téměř neexistuje.

V tomto rohovém statku na návsi v Kroučové se točily interiéry domu Součkových.

O AMERICE

Žijete v Kalifornii. Emigrace v roce 1977 byla jedním ze zlomových momentů vašeho života. Padlo tehdy rozhodnutí emigrovat ze dne na den, nebo jste to plánovali delší dobu?

Rozhodnutí bylo pevné a okamžité, ale pak bylo třeba to připravit. Rozhodnutí padlo 6. ledna 1977 neboli na Tři krále. Pak jsme to sedm měsíců připravovali, museli jsme zařídit, jak vyjet a ještě s dvěma malými dětmi. To nebylo snadné.

Dcery jste na to připravovali, nebo jste jim až za hranicemi řekli, že už se domů nevrátíte?

Dcery nic netušily, ani moji rodiče nic netušili. Tedy moje maminka, otec už byl po smrti. Vy jste mladá holka, vy si to naštěstí nemůžete pamatovat, ale byla to hnusná doba, všechno bylo tajné. My jsme doma mluvili tak, že když jsem chtěl ženě říct něco politického, tak jsme šli do koupelny, roztočil jsem oba kohoutky a teprve pak jsme si o tom povídali. Nevěděli jsme, jestli nemáme doma zabudované nějaké mikrofony a neodposlouchávají nás. Myslím, že tam žádné nebyly, ale tím si nikdo nemohl být jistý. V každém případě nám četli poštu a myslím, že nám i poslouchali telefon.

Ve které chvíli jste si řekli, že už to snášet nebudete a že je na čase odejít pryč?

Víte, ono dělat interview je strašně nepříjemná věc, protože spoustu věcí musíte opakovat milionkrát a právě tohle je ten případ. Ale odpovím vám. Tehdy 6. ledna 1977 napadl v Praze sníh, šel jsem ven zametat chodník. Z protějšího chodníku mi finský velvyslanec, se kterým jsem se trošku kamarádil, naznačil, abych přešel k němu přes ulici. Vzal mě kolem ramen a pošeptal mi anglicky do ucha, že v noci zavřeli Vaška Havla. Poděkoval jsem mu, přešel jsem opět silnici, opřel jsem koště o plot a šel domů, kde žena krmila děti krupicovou kaší a řekl jsem jí: „Co kdybychom se přestěhovali?“ A malá Káka řekla: „Ale proč, tatínku? Vždyť to tu máme tak hezký.“ Tak to bylo. A můžete si to vyťukat na Googlu, abyste viděla, že vám říkám pravdu.

Chápu, tak beru toto téma zpět. Kdo bude chtít, ať si ho na internetu vyhledá. Jste rád za příležitosti k návratu do Česka?

Jsem. I když jsem totálně neturistická povaha, viděl jsem téměř celý svět, a to díky práci. I tady jsem nebyl od roku 1977 ani jednou jako turista. Vždycky jen za prací a jsem tu pokaždé strašně šťastný. Kdybych ale dostal podobnou nabídku v Římě nebo Tel Avivu, byl bych šťastný v Římě nebo Tel Avivu. Mám totiž práci rád. To, že jsem se právě tady v této zemi narodil a umím česky je ohromná výhoda a zároveň to vyvolává nějaké ozvěny a vzpomínky. V Tel Avivu bych také rád točil film, jenže neumím hebrejsky, takže je to odlišná situace.

Do vaší češtiny se za ta léta nevkradl žádný přízvuk. Musíte se hodně kontrolovat?

Každý člověk to má jinak. Jestliže někdo uměl takzvaný rodný jazyk dobře a v uvozovkách dokonale, tak to nikdy nezapomene. Lidé mají tendenci zazlívat někomu, že mluví po letech v zahraničí s akcentem, ale je to věc individuální, každý člověk to má v hlavě srovnané jinak. Pro někoho je důležité si zachovat mateřštinu bez akcentu a někomu jinému je to jedno.

Pro vás je kvůli vaší práci důležitá mateřština bez akcentu, musíte proto doma v Americe mluvit česky?

Nemusím. Znám lidi, kteří mluví pěti jazyky a bez akcentu. I můj tatínek mluvil spoustou jazyků. Je to jako s computery. Některé umí dělat víc věcí než jiné. Proto i některé mozky jsou schopné přeskakovat z jednoho jazyka do druhého, aniž by se jim míchaly dohromady. Já sice mluvím bez amerického akcentu, ale do jisté míry je moje čeština archaická. Můj slovník se zastavil v roce 1977, dál už se nevyvíjel. Vývoj jazyka, který se udál od té doby do současnosti, jsem promeškal. Samozřejmě rozumím, když někdo řekne: Je to pohodový nebo je to v pohodě. Rozumím tomu, ale odmítám tak mluvit, protože to není můj slovník. Je to slangový výraz, kterýžto nejsem ochoten použít. Nepatří mi to, není to moje čeština. Tak jako v angličtině vím, že nemůžu používat sprosté výrazy. Také je nikdy nepoužívám. Nemám pro to od dětství vyvinutý cit. Často se mi ale stává, že se mi v češtině derou na jazyk anglické výrazy a kolikrát si ani nemůžu vzpomenout, jak je to správně česky. Například tady jsem se s vedoucím motorestu bavil o... No, vidíte, to je přesně ono. O trezoru, který je nahoře v pokoji. On mi o tom něco vysvětloval a já mu na to odpověděl: Já vím, já jsem s tím familiar. Pořád se mi dralo na jazyk slovo familiar a nemohl jsem si vzpomenout, jak říct, že jsem s tím srozuměný, že znám ten princip. Zdálo se mi jednodušší říct: I am familiar with it. Ale opačně se to neděje. V Americe se mi nestalo, že by se mi do rozhovoru vloudilo české slovo.

Jak často slýcháváte v Americe češtinu?

Doma samozřejmě denně, protože se ženou mluvíme česky. Naše čeština je takzvaná kuchyňská. To znamená, že je prošpikovaná anglickými slovy. Ta kuchyňská hantýrka je jako těsnopis, jsou v ní zkratky a co se nám zdá jednodušší vyjádřit anglicky, to řekneme anglicky. Co je jednodušší říct česky, řekneme česky. Je to dost hybridní jazyk, kterýžto asi není moc příjemný na poslouchání a není to nic ozdobného.

Funguje v Kalifornii určitá krajanská sounáležitost. Mají tam Češi chuť a potřebu se scházet?

Z toho mám úplně kopřivku. Možná, že to existuje, možná, že to dříve existovalo, jako existoval například Sokol, ale já osobně mám z něčeho takového husí kůži. Proč bych měl něco takového dělat? Jaký můžu mít společný zájem s někým, kdo má se mnou společný jen jazyk? Víte, kromě toho, že každý den běhám, tak téměř každý den chodím v Santa Monice plavat. Tam dennodenně potkávám různé lidi, se kterými se pozdravím, zeptám se, jak se mají. Jednoho z nich jsem jednou potkal v obchodě a on na mě spustil: „Já ve vašem hlase slyším jistý akcent? Někde mezi Polskem a Rakouskem.“ Většinou si lidé myslí, že jsem Francouz. Ukázalo se, že je to Slovák, který se narodil v Bratislavě, jeho rodiče ho odtáhli jako dvouletého do Německa, vyrůstal ve Frankfurtu, čili byl absolutně dvoujazyčný. A protože se v německých školách učí i angličtina, tak se jako dítě naučil i anglicky a jako další volitelný jazyk měl francouzštinu. Mluví tedy plynně anglicky, německy, francouzsky, a protože jeho rodiče byli Slováci a mluvili na něj odmala slovensky, tak si zachoval i slovenštinu. A ještě k tomu je to strašně milý člověk, mnohem mladší než já. Vedle bazénu spolu brebtáme. Já lámanou slovenštinou, o kterou se pokouším, a on se pokouší o češtinu. S ním mě jazyk svedl dohromady, ale kamarádím se s ním proto, že je to bezvadný a slušný člověk. Jinak mám z představy, že bych se na ulici dal do řeči s někým jen proto, že zaslechnu, že mluví česky, kopřivku. Stejně tak z třídních schůzek. Někdo vystudoval před padesáti lety gymnázium a každých pět nebo deset let se s ostatními schází. Proč to lidé dělají? To se jejich vývoj zastavil maturitou a od té doby nic důležitého nezažili? Nebo spolu byli kluci na vojně a stále se scházejí. Proč? To v životě neprožili nic jiného, co by mělo vliv a váhu na jejich vývoj? Já jsem toho zkrátka zažil příliš mnoho.

O KRUPÉ

V hotelu Na Šustně budete čtrnáct dní, jak si tu krátíte chvíle?

Já si chvíle nekrátím, stále něco studuji a učím se. Mám rád slovníky, ale ne ty strohé české, rád si čtu v anglických slovnících, ve kterých se dozvíte o původu slov. To mě velmi zajímá. Díky computeru už s sebou nemusím vozit žádné těžké knihy, všechno se mi vejde do jednoho tabletu. Nikdy v životě jsem se nenudil. Nudí se jen nudný lidi.

To byste měl naučit děti, ty se nudí neustále.

To máte pravdu, je strašné, když vidím, jak jen sedí a koukají do mobilu. A to je to tu možná lepší než v Americe. Americké děti jsou v tomhle ohledu daleko horší. Dneska už existují v rodinách pravidla, která se jmenují screen time, kdy se můžou děti jen tolik a tolik hodin dívat na obrazovku nebo televizi. Děti nečtou a když čtou, tak komiksy. To je špatné, ale je jiný svět.

Často mluvíte o běhání, opravdu běháte každý den?

Každý den, ať jsem kdekoli. Začal jsem v roce 1977 o Vánocích, a to v zasněžené Ottawě, kdy jsem poprvé v životě obul běžecké boty. Běhám nejčastěji po ránu kolem páté, to je nejpříhodnější doba. Kdybych vynechal, tak bych si to vyčítal. Člověk se díky běhání cítí mnohem lépe, udržuje si stále stejnou váhu, takže bych dnes oblékl kalhoty, které jsem nosil, když mi bylo 22 let. Při běhání se i učím své role.

Běháte i po Krupé, jaký dojem na vás vesnice udělala?

Včera jsem měl roztomilý zážitek. Běžel jsem ráno po Krupé a slyším za sebou auto. Tak se cpu do pangejtu, aby mě nepřehlídlo a nepřejelo. Auto kolem mě udělalo takový uctivý oblouk, zastavilo, sesunulo se okýnko, z něj vykoukla paní a povídá mi: „Nechcete někam odvézt?“ To bylo strašně roztomilý. To by se mi v Los Angeles nestalo, tam všichni vědí, že člověk, který běží, je běžec. V mém případě starý zničený běžec. Touto cestou bych té paní chtěl poděkovat za dojemný zážitek (směje se).

Asi tu moc lidí v pět ráno nepotkáváte?

Moc ne. Ve dnech, kdy točím, běžím ještě za tmy a to většinou nepotkám ani žádné auto.

Před několika týdny byste potkával traktory se chmelem.

Chmele jsem také zažil. Jezdíval jsem česat chmel do Hořesedel, dělal jsem to rád a šlo mi to. Ale asi vás zklamu, žádnou chmelovou historku nemám. Když ale jezdíme s řidičem na natáčení kolem chmelnic, tak si na brigády vzpomínám, byly to příjemné zážitky.

Markéta Hartlová

Životopis

J an Tříska patří mezi nejvýraznější české herecké osobnosti. Narodil se 4. listopadu 1936 v Praze. Vystudoval DAMU, poté nastoupil do angažmá činohry Národního divadla, kde se stal jejím nejmladším členem. V roce 1966 odešel do Divadla Za Branou a od roku 1974 až do emigrace hrál v Městských divadlech pražských. Před kamerou se objevil poprvé v roce 1956, kdy ztvárnil hlavní roli v komedii Váhavý střelec. Jeho nejznámějšími filmy jsou Radúz a Mahulena, Na samotě u lesa, Obecná škola, Šílení nebo seriál F. L. Věk. V roce 1977 emigroval společně s manželkou, herečkou Karlou Chadimovou, a dvěma dcerami do Kanady, později se usadil v USA. Žije v Los Angeles, ale do Česka se pravidelně vrací za prací. Po revoluci zde dostal první velkou hereckou příležitost ve filmu Obecná škola režiséra Jana Svěráka, který ho obsadil do role učitele Igora Hnízda. Oslnil však také na divadelních prknech v shakesperovských hrách. V menších rolích se objevil i v několika hollywoodských filmech, například Formanových Ragtime nebo Lid versus Larry Flynt.

Po strništi bos

V novém filmu Jana Svěráka Po strništi bos, jehož scénář vznikl podle stejnojmenné kniky Zdeňka Svěráka, hraje Jan Tříška dědečka hlavního hrdiny Edy Součka. Příběh dějově předchází úspěšné Obecné škole a opět vychází se vzpomínek Zdeňka Svěráka. Začíná v roce 1944, kdy je Edovi osm let a žije v Praze, kde jeho otec pracuje jako elektrikář v rozvodných závodech. Když ale Součkovi přijdou o služební byt, musejí se z Prahy přestěhovat na vesnici, do tatínkova rodiště a jeho rodného domu. Interiéry tohoto domu se v létě natáčely ve statku v Kroučové. Jeden natáčecí den měl ale Jan Tříska i v Pecínově, kde v hospodě Na Růžku coby filmový dědeček prohrál v kartách koně.